Vždy, když Petra Henzla navštíví někdo ze zahraničí, přiměje ho hrabat se hluboko v historii své rodiny. A návštěvy z ciziny mívá pětaosmdesátiletý Henzl často. U něj na Hřebečsku byli už Němci, Poláci nebo Britové. To proto, že se v Henzlově domovském Brněnci, kde řeka Svitava odděluje Čechy a Moravu, odehrála jedna z nejnadějnějších událostí holocaustu. Příběh jednoho nepohodlného hrdiny, který se stal světově známým díky Spielbergově filmu Schindlerův seznam. Petr Henzl je jedním z mála dodnes žijích svědků, kteří ho prožili spolu se Schindlerem. „Vzpomínám si na jednoho polského Žida, který u nás po válce krátce bydlel,“ vypráví Henzl. „Musel stále znovu plakat, když říkal: Jen díky Schindlerovi jsem přežil‘“.

Druhá světová válka pomalu končí, Rudá armáda proniká stále hlouběji na západ, když Oskar Schindler, člen NSDAP, který rád hraje, kšeftuje a opíjí do němoty i ty nejtvrdší esesáky, nechá přeložit 1200 Židů z Krakova do Brněnce, pobočky koncentračního tábora Groß-Rosen. Kdo je na Schindlerově seznamu, je zachráněn. Protože primárně nejde Schindlerovi o to, co předstírá SS, totiž o výrobu válečné munice. Ale o to, zachránit lidi před jistou smrtí. „Byl otec, matka a Bůh v jedné osobě“, vzpomíná později jedna ze zachráněných žen, kterou Schindler dostal osobně z osvětimské rampy do Brněnce.

„Veškeří židovští dělníci, kteří byli vězněni v koncentračních táborech Placzów, Groß-Rosen a Osvětim, vyslovují Tobě, Schindlere, tímto z celého srdce svůj vřelý dík, přičemž zjišťujeme, že vděčíme výlučně Tvé snaze, že jsme směli zažít okamžik konce války,“ čteme v průvodním dopise, který zachránění Židé dávají na cestu Schindlerovi a jeho ženě Emilii prchajícím v květnu 1945 z Brněnce.

„Schindlergauner“

„Osobně jsem se s Schindlerem nikdy vědomě nesetkal, vždyť jsem byl tehdy ještě dítě,“ vypráví Petr Henzl. „Ale moje teta ho znala dobře,“ zamyslí se a po očku mrkne. Schindler bydlel koncem války pár týdnů v Brněnci v domě u tety. Strýc byl na frontě. „Nevím, jestli měli techtle mechtle, Schindler byl ale známý sukničkář,“ pokračuje Henzl. Jméno Schindler ovšem nesmělo před tetou padnout. „A když pak přece jednou padlo, zalomila rukama vzhůru k nebi a zvolala „Schindlergauner“.

Pod touto přezdívkou je Oskar Schindler známý ve Svitavách, kde se v roce 1908 narodil. Dodnes na něm lpí pověst záškoláka, sukničkáře, pijana a špióna. „Schindler pracoval za Canarise pro německý Abwehr,“ ví Petr Henzl. „Ale vlastně jen fotil české pohraniční opevnění a potom to předával Němcům, nikoho nezradil,“ hned rychle dodává.

Když je Schindler za svou činnost pro německý Abwehr v roce 1938 zatčen v hotelu Ungar (dnes Hotel Slavia) na svitavském rynku, vyvolá to v rodině Jaroslava Nováka jistou nevoli. „Můj pradědeček měl ve Svitavách hospodu, kam Schindler rád a často zašel. A protože Schindler rád pil a hrál, měl u něj dluhy,“ vypráví. „Jeho syn, můj děda, byl ale jako policista u Schindlerova zatčení. A můj praděda byl tehdy naštvaný, protože se obával, že své peníze teď už teprve nikdy neuvidí.“ Za špionáž byl tehdy Schindler odsouzen k dvěma měsícům žaláře.“ Díky Mnichovské dohodě se ovšem dostal ven dříve. „Když přišli Němci a chtěli od něj vědět, kdo ho tehdy zatýkal, řekl jen, že prý neví. Neprozradil jediného z těch policistů,“ říká Jaroslav Novák.

Památník v konkurzním řízení

Devětačtyřicetiletý rodilý Svitavan, který tráví svůj čas mezi Hřebečskem, kde poblíž Brněnce renovuje starou hospodu, a Prahou, kde pracuje jako expert na politickou komunikaci, má už dlouho jeden sen: Chtěl by ze staré Schindlerovy továrny v Brněnci vytvořit památník. Příslušné plány jsou hotové od roku 2003. Problémem byla doposud továrna sama.

Ta se po válce vrátila svému původnímu určení jako textilní továrna. Jako taková byla v roce 1839 založena svitavským průmyslníkem Mosesem Löw-Beerem. Pod různými jmény, z nichž nejznámější je Vítka, vyráběla také po sametové revoluci velmi úspěšně textilní výrobky, naposledy přehozy na sedadla do aut. Dodávala Škodě, vyvážela do Skandinávie a disponovala základním kapitálem 140 milionů Kč. Ovšem v roce 2003 se podařilo finanční skupině CzechInvestments koupit továrnu za údajnou jednu desetinu její hodnoty. Proslýchá se, že v prodeji měli prsty členové privatizační komise. O pár měsíců později je továrna v konkurzním řízení. Mezi lety 2003–2010 se někdejší pobočný koncentrační tábor prodá.

Někdejší „archa“, která v bouři industrializované masové vraždy poskytla ochranu 1200 lidem, se stane hračkou v rukách podvodníků. Každý z nových vlastníků ukradne, co se dá. „Dokonce i staré trámy z masivního dřeva se prohandlovaly za hubičku do ciziny,“ nadává Jaroslav Novák. Z někdejšího základního kapitálu nezůstal ani haléř, když továrnu v roce 2009 zavřeli. Za to ale o to víc dluhů, které dostanou podnik do konkurzního řízení. Teprve na jaře letošního roku se vyjasní vlastnické poměry, takže má nyní budoucí památník přinejmenším z právního hlediska zelenou.

Nemilovaný syn

Jak ho přijmou ve Svitavách a okolí, teprve uvidíme. Městu přišlo zatěžko věnovat svému slavnému-neslavnému rodákovi jakoukoliv vzpomínku. Teprve v roce 1994, když se ve Svitavách koná předpremiéra Schindlerova seznamu, nechá se město přesvědčit, že postaví Oskaru Schindlerovi, jenž našel místo svého posledního odpočinku na jeruzalémském vrchu Sion, pomník. „Nezapomenutelnému zachránci života 1200 pronásledovaných Židů,“ stojí tu česky a německy na jednoduché bronzové desce, která spojuje dva žulové sloupy. Trochu odlehleji stojí pomník na kraji parku Jana Palacha, přímo naproti domu Schindlerových rodičů v Poličské ulici 24.

„Kdyby byl Oskar Schindler Čech, měl by už dávno vlastní památník,“ říká Radoslav Fikejz z Městského muzea ve Svitavách. Historik je autorem trvalé expozice „Hledání hvězdy Davidovy“, která je věnovaná svitavskému zachránci Židů a byla otevřena v roce 2000. Městské muzeum věnovalo čtrnácti výstavním panelům, které chronologicky mapují Schindlerův život, místo hned vedle výstavy historických praček, které sice nemají žádný vztah k městu, o to více jsou však oslavovány hned při vstupu do muzea. „Je to zvláštní,“ říká Radoslav Fikejz, „v Izraeli je tento člověk ctěn se všemi svými klady i zápory. Tady mu nemůžeme zapomenout, že byl Němec.“

„Bylo by dobré mít zde památník bývalého koncentračního tábora Groß-Rosen. Právě v dnešní době nemůže škodit připomínka války, fanatismu a rasismu,“ říká historička Jitka Gruntová, autorka knihy Pravda o Oskaru Schindlerovi – Proč existují legendy o ,dobrých‘ nacistech, která žije v Březové nad Svitavou.

Pouze jedno Gruntová, která v letech 2002–2006 seděla v Poslanecké sněmovně za KSČM, kategoricky odmítá: „Takové místo se nesmí stát pomníkem Oskaru Schindlerovi, to by byla hanba.“ Pro osmašedesátiletou komunistku zůstal Oskar Schindler členem NSDAP číslo 6421477. „Nezachránil nikoho kromě sebe,“ tvrdí Gruntová. Domnívá se, že by „Schindlerovi Židé“ přežili v Brněnci i bez Schindlera.

Anděl z Brněnce

„To asi sotva,“ nesouhlasí Petr Henzl a kroutí hlavou. „Ti lidé tam neměli žádné jídlo, můj otec a jiní zdejší dělníci jim občas strčili nějaké brambory nebo kousek chleba,“ vypráví. I tak by mnozí z nich v posledních válečných měsících pravděpodobně zemřeli hladem. Kdyby nebylo Emilie Schindlerové. „Emilie Schindlerová byla ta, jež se starala o vězně, vždyť Oskar tu sotva kdy byl,“ říká Petr Henzl. Emilie byla ta, kdo prosil o mouku pro vězně v protějším Daubkově mlýně. Riskantní podnik. Emilie nemohla vědět, zda u majitelů mlýna, rodiny Daubkovy, nalezne skutečně porozumění a ochotu pomoci. Uprostřed zničené Evropy, jen pár hodin jízdy vlakem od nelidskosti Osvětimi, na sebe padli v Brněnci lidé, kteří pomáhali. „Ti lidé přežili. A to je to, co je podstatné, ne Schindlerovy avantýry,“ vysvětluje Petr Henzl.

S Emilií Schindlerovou, bez které by se toto zázračné přežití nikdy nekonalo, se Henzl jednou krátce setkal. Německá televizní stanice ZDF ji přivezla v roce 1994, tehdy sedmaosmdesátiletou, u příležitosti předpremiéry Schindlerova seznamu do Brněnce, aby s ní natočila krátký dokument. „Vzpomínám si, jak si smutným hlasem stěžovala, že ve filmu v podstatě vůbec nefiguruje,“ říká Petr Henzl. Přestože ona byla tou, která se v Brněnci starala o „Schindlerovy Židy“, starala jako jejich vlastní matka a za velkého rizika se snažila, aby nezemřeli hladem, zůstává stále ve stínu svého muže.

Okolnost, kterou chce nyní změnit hudební skladatel Thomas Morse. Osmačtyřicetiletý americký autor filmové hudby, který před několika měsíci přesídlil z Hollywoodu do Berlína, napsal o Emilii Schindlerové operu. „Její příběh si zaslouží být vyprávěn,“ říká Morse, který odjel z Berlína do Brněnce, aby lépe pochopil hrdinku své opery a okolnosti, za kterých tu tenkrát žila a pomáhala. „Dramatickým vrcholem mé opery je příjezd transportu z Goleszówa do Brněnce, kde se Emilie zcela jasně stává zachránkyní mnoha životů,“ popisuje Morse.

Pro něj, který téměř tři roky pracoval na opeře Paní Schindlerová, jejíž premiéra bude slavnostně uvedena v březnu příštího roku v renomovaném divadle Gärtnerplatztheater v Mnichově, je příběh Emilie Schindlerové „nedotknutelný“. Byl to pocit zodpovědnosti vyprávět věrně její příběh, jenž ho dohnal k tomu nasednout do prvního vlaku směr Hřebečsko, vypráví Morse. „Cítil jsem se zavázán vidět, kde se ten příběh udál, absorbovat do sebe ducha těchto událostí,“ říká. To, že smí vyprávět o Emilii Schindlerové a Brněnci, vidí americký skladatel jako privilegium. „A když už mám to privilegium vyprávět pravdu, pak musím probádat každou molekulu této pravdy,“ dodává.

Z německého jazyka přeložil Jan Schánělec.