Karel Schwarzenberg, legendární postava našeho národa, odchází z české politiky. Právě mu končí jeho poslední poslanecký mandát. Miloš Zeman, jeho vítězný soupeř z první volby prezidenta, ještě odolává svému fyzickému chřadnutí a zůstává sedět na Pražském hradě. Odolává tu ale už jen na pár dalších měsíců nemilosrdnému toku času a svému osobnímu úpadku.
Oba reprezentují různé části naší společnosti. Té Zemanově polovině můžeme vyčítat neinformovanost a dětinskost, ale tato polovina byla a možná ještě pořád je o chloupek větší. Zároveň ale víme, že za pět či deset let se tato polovina výrazně zmenší a duch normalizace odejde do hrobu dějin. Nastoupí v plné síle to, co již nyní cítíme. Přicházejí nové generace Čechů, kteří nebudou kontaminováni hrubostí sovětské propagandy.
Karel Schwarzenberg udělal řadu chyb a není to asi největší politický lídr naší doby. Z lidského hlediska si ale zachoval důstojnost a velikost člověka, který celý život usiloval o svobodu svého národa a může se za svojí osobní aktivitou ohlédnout s hrdostí. Přitom byl v situaci, kdy se jako čelný příslušník nadnárodního aristokratického rodu mohl směle rozhodnout i pro jinou národní identitu. A to třeba identitu, která by mu dala více pohodlí. Přesto se rozhodl být Čechem a nakonec i českým politikem.
Miloš Zeman se pro žádnou identitu rozhodovat nemohl. Je to prostě klasický český plebejec, malý člověk, jehož celoživotní motivací bylo ukázat, že je o něco větší. Malost tu není ovšem výrazem češství, nýbrž chudé mysli. Zeman má obrovský motor, který ho poháněl vpřed. Potřeboval vždycky ukázat, jak je nesmírně schopný a inteligentní a jak všechny „přečůrá“.
A protože neměl žádné morální zábrany, tak se dokázal spojit i s mocností, která dříve ovládala a okupovala naši zemi. Ta mu pomohla k postu prezidenta. Tento post působí v životopisu jistě zářivě. Ve skutečnosti se ale jedná jen o jakýsi mobilní hospic, kde prezident v surrealistickém provedení už řadu let odpadává z reálného světa a vášeň pomsty je mu tou poslední živinou.
Zeman se chystá ještě naposledy ublížit české demokracii a chce za každou cenu jmenovat znovu premiérem nebezpečného podvodníka, ať už volby dopadnou jakkoli. Zasluhoval by si postavit před soud. Mnozí si ovšem kladou otázku, co si vezmeme na pomateném a zlém starci. Jeho osud už opravdu zajímavý není. Podstatné je to, že bychom získali šanci navrátit své zemi vládu zákona, ústavy a pravidel civilizované demokracie.
Temným silám z minulosti a proruské páté koloně se podařilo vytvořit atmosféru silné nenávisti vůči Karlu Schwarzenbergovi. Právě proto je třeba ho hájit a jasně říct, že důstojnost a naše vděčnost bude stát na jeho straně. Vedle té morální trosky z Hradu je skoro každý jiný osobnostní profil skvělý. U Karla Schwarzenberga k tomu ale přistupuje jeho osobní historie neustálého úsilí o civilizovanější zemi. Je tu teď na místě poděkování.