V reakci na americký útok, při němž zemřel Kásim Sulejmání, velitel íránských jednotek Kuds, exministr zahraničí a poslanec Karel Schwarzenberg prohlásil, že Trumpovy skutky jsou zločinné a překračují mezinárodní právo. Schwarzenberg se však mýlí. Zabití Sulejmáního bylo v souladu s mezinárodním právem. Svoji případnou kritiku by tak měl exministr zaměřit spíše na normy mezinárodního práva.

Podle Charty OSN musí státy urovnávat své mezinárodní spory mírovým způsobem a zdržet se hrozby nebo užití síly proti územní integritě nebo politické nezávislosti jiného státu.

Článek VII Charty OSN ale z této zásady dává dvě výjimky. První z nich je ta, že Rada bezpečnosti OSN označí nějaké jednání jako hrozbu míru, narušení míru nebo akt agrese. V takovém případě mohou státy podniknout vojenské kroky, aby obnovily mezinárodní mír a bezpečnost. Rada bezpečnosti OSN tedy může přijmout rezoluci, která bude opravňovat některý z členských států použít sílu.

Druhá výjimka se vztahuje na případy sebeobrany.

Zásahy proti teroristům

Rada bezpečnosti OSN v listopadu 2001 přijala rezoluci č. 1368, která umožňuje státům užít sílu v sebeobraně v případě teroristických útoků. Tato rezoluce se pak stala mimo jiné právním základem pro americkou intervenci v Afghánistánu. Rezoluce stanoví, že akt mezinárodního terorismu představuje hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost.

Z pohledu mezinárodního práva tak byla vojenská akce v Afghánistánu zcela příkladně v souladu se všemi normami. Rada bezpečnosti OSN stanovila, že teroristický útok z 11. září 2001 opravňuje použití síly v sebeobraně.

USA a NATO poté podnikly vojenskou akci, která trvala, dokud Rada bezpečnosti nezajistila mezinárodní mír a bezpečnost pověřením mezinárodních sil, které OSN vytvořila záhy po zahájení amerických vojenských akcí.

Zmíněná rezoluce má ale širší dosah a uznává, že jakýkoli akt mezinárodního terorismu dává právo členskému státu OSN užít sílu v sebeobraně, respektive podniknout potřebné kroky k zabránění teroristickým útokům. Rezoluce je tedy právním základem pro ozbrojené zásahy USA proti teroristům v Pákistánu, Jemenu či Somálsku. Je i právním základě pro užití dronů při zabíjení teroristů.

Užití síly v sebeobraně

Je ovšem pravdou, že rezoluce přináší řadu problémů. Charta OSN totiž stanoví, že užití síly v sebeobraně je možné pouze do doby, než Rada bezpečnosti OSN podnikne opatření k udržení světového míru a bezpečnosti.

To znamená, že právo užít sílu v sebeobraně je časově limitováno a má být pouze dočasné. Poté, co odpadne naléhavá nezbytnost sebeobranného použití síly, předpokládá Charta OSN, že buď bude obnoven mír, nebo že Rada bezpečnosti podnikne potřebné kroky k zajištění dlouhodobého bezpečí. Rada bezpečnosti je však ve většině případů terorismu nečinná.

I bez tohoto ustanovení je celkem zřejmé, že právo na sebeobranu je časově limitováno. Je například nepochybné, že USA nemají po téměř 80 letech od útoku na Pearl Harbor právo použít sílu v sebeobraně proti Japonsku. Je tedy otázkou, zda útoky z 11. září stále Spojeným státům toto právo dávají. Mezinárodní právo totiž hovoří o bezprostřední hrozbě budoucího útoku.

Užití síly v sebeobraně také musí být dále nezbytné a proporcionální. Síla může být užita pouze jako poslední prostředek, když se ukáže, že všechny ostatní prostředky byly neúčinné. Vzhledem k tomu, že údaje o útocích dronů jsou více méně tajné, je obtížné nezbytnost a proporcionalitu posoudit.

Není například jasné, zda by místo útoku dronů v některých případech nepostačovalo k odvrácení teroristických útoků narušení finanční a komunikační infrastruktury teroristů.

Není také jasné, zda USA při útocích dronů rozlišují mezi různými stupni teroristických hrozeb. Pokud by takový útok odvrátil teroristickou akci srovnatelnou s útokem z 11. září 2001, asi nebudou o její legálnosti žádné pochyby. Nevíme ale, zda nejsou podnikány útoky i proti teroristům, kteří nejsou schopni způsobit USA vážnější škody.

Další otázkou je, zda útoky amerických dronů a další způsoby cíleného zabíjení, představují každý samostatný případ užití síly, který musí být posuzován nezávisle, nebo zda se jedná o kontinuální použití síly s mnoha jednotlivými útoky, které je nutno posuzovat společně.

USA: soudce i popravčí

Pokud uznáme fakt, že USA jsou ve válce se teroristickými organizacemi typu Al-Káida, je možné podniknout útok na jakéhokoli kombatanta již na základě pouhé skutečnosti, že přísluší k nepřátelským bojovníkům.

Pokud by mezinárodní právo tento fakt neuznalo, bylo by možné užít sílu proti jiným osobám pouze tehdy, jestliže by tím bylo eliminováno bezprostředně hrozící nebezpečí.

Vzhledem k tomu, že USA jsou jedinou světovou vojenskou supervelmocí, jsou také jediným soudcem svých vlastních akcí, které jsou pro ostatní netransparentní. Spojené státy tak vystupují v roli soudce i popravčího.

Rozhodují o tom, jak bude interpretováno právo, rozhodují o tom, jaké důkazy budou připuštěny, a následně tyto důkazy hodnotí. To nečiní cílené útoky proti nepřátelským osobám protiprávní, ale ukazuje to na slabiny mezinárodního práva, které nedokázalo adekvátně zareagovat na změněnou situaci ve světě, kdy existuje mnoho konfliktů, které nevedou státy mezi sebou, ale státy s nestátními entitami.

To destabilizuje již tak otřesený systém kolektivní bezpečnosti vytvořený Chartou OSN. Ukazuje se totiž, že mezinárodní právní systém je anachronický a často nefunkční.

Americké útoky dronů nejsou porušením mezinárodního práva, ale ukazují, že mezinárodní právo samo je narušeno. Jasným příkladem je například paralýza Rady bezpečnosti OSN způsobená anachronickým složením a hlasovací procedurou.

Mezinárodní právo by proto mělo upravit stav, který panuje mezi válkou a mírem, kontinuální užití síly v menším rozsahu a další otázky, které vyplývají z technologických změn posledních desetiletí.

Text publikujeme s laskavým svolením hlidacipes.org