Indický premiér Naréndra Módí FOTO: Flickr.com
FOTO: Flickr.com
KOMENTÁŘ / Během návštěvy indického premiéra Naréndry Módího v Saúdské Arábii došlo k masakru turistů na sporném území Kašmíru kontrolovaném Indií. Podle dosavadních údajů zahynulo 25 civilistů a jeden příslušník vojenského námořnictva mimo službu, další lidé byli zraněni. Módí přerušil zahraniční cestu a vrátil se urychleně domů, aby předsedal bezpečnostním jednáním, která určí další osud dvou dlouho znepřátelených jaderných mocností.
K útoku došlo 22. dubna v Bajsaranském údolí nedaleko města Pahalgam, v odlehlé a špatně přístupné části Kašmíru na severozápadě Indie. Ozbrojenci převlečení do indických uniforem zde napadli turisty a vesničany, na které začali střílet. Podle dosavadních výsledků vyšetřování se údajně jednalo o sedm militantů, z nichž pouze dva měli být místní, zbytek přišel z Pákistánu. Nejméně 12 obětí bylo zabito střelnými ranami do hlavy z bezprostřední blízkosti, uvedly indické orgány.
Módího vláda v minulosti omezila autonomii sporného území a odebrala někdejšímu státu Džammú a Kašmír jeho postavení. Oblast využívá primárně jako turistickou destinaci, přičemž turismus přitahuje v desetitisícových počtech přistěhovalce z jiných částí Indie. Místní obyvatelstvo se obává fatálních demografických změn a s politikou Nového Dillí není spokojeno. Toho využívají bojůvky, podle indických zdrojů systematicky podporované pákistánskou tajnou službou ISI.
K útoku se přihlásila ozbrojená organizace Fronta odporu (TRF). Podle indické strany se jedná o pobočku jiné, dobře známé islamistické organizace Laškar e-Taíba se sídlem v Pákistánu. Je prokazatelné, že TRF v roce 2019 založili členové Laškar e-Taíby a další Pákistánem podporované džihádistické bojůvky Hizbal Mudžahidín. To je důležité vzít v úvahu, pokud jde o „neislámskou“ veřejnou tvář nové formace.
TRF vystupuje jako reprezentant místních obyvatel zrušeného svazového státu Džammú a Kašmír, kteří usilují o nezávislost na Indii. Poslední útok se nijak nevymyká jejímu modu operandi, poněvadž běžně útočí na civilní cíle – etnické a náboženské menšiny v Kašmíru, na představitele administrativy, spíše výjimečně na bezpečnostní personál. Na rozdíl od svých předchůdkyň se k útokům proti civilním cílům též sama otevřeně hlásí. Jako řada podobných organizací se kromě jiného „na vedlejšák“ věnuje pašování drog.
Za dobu své existence provedla TRF přibližně 30 ozbrojených akcí. Ta poslední se však vymyká vysokým počtem obětí, který z ní dělá nejvíce smrtící útok zhruba za poslední dvě dekády, a zjevnou bezohledností pachatelů. Proto vážně ohrožuje úsilí indických úřadů prezentovat území Džammú a Kašmíru jako „pacifikované“ a lákat na ně desítky milionů turistů ročně, včetně zahraničních návštěvníků (jeden ze zavražděných turistů byl občanem Nepálu).
Indická reakce a pákistánský komentář
Indie v reakci na útok zdůraznila pákistánské vazby pachatelů a pozastavila platnost smlouvy z roku 1960 o sdílení 80 procent vody z řeky Indu, „dokud Pákistán nepřeruší podporu přeshraničního terorismu“. Nové Dillí kromě toho degradovalo diplomatické vztahy se sousedem, vypovědělo pákistánské diplomaty a bezpečnostní představitele a zrušilo veškerá víza pro běžné občany sousedního státu, kteří mají 48 hodin na opuštění indického území. Indie stahuje vlastní vojenské zástupce z Islámábádu. Rovněž uzavírá přechod Attari-Wagah na hranici s Pákistánem.
Vzhledem k tomu, že vládní strana BJP je mnohem agresívnější, nacionalističtější a populističtější než někdejší vlády Indického národního kongresu, a také s ohledem na propagandistický narativ ohledně „nové Indie“, která si údajně už nenechá líbit, co země snášela v minulých dobách, lze však důvodně pochybovat o tom, že by oznámená protiopatření uspokojila rozhořčené indické veřejné mínění.
Indická armáda a policie zahájily rozsáhlou pátrací operaci s cílem dopadnout pachatele. V kontextu relativní blízkosti místa činu u pákistánské hranice a uplynulého času ovšem není vůbec jasné, zda taková akce má nějakou naději na úspěch. Tím spíše, pokud indické orgány tvrdí, že většina útočníků přišla z Pákistánu, kam se mohla i vrátit.
Odsud mezitím také přicházejí zprávy, že armáda a letectvo byly uvedeny do zvýšené pohotovosti. Relativně umírněné indické kroky (vezmeme-li v úvahu krvavou tradici vzájemných vztahů obou zemí) byly obratem označeny za „agresívní“ a teroristický útok ocejchován jako „operace pod falešnou vlajkou“.
Pokud by se indickým orgánům nepodařilo dopadnout teroristy z Bajsaranského údolí, protože už jsou v zahraničí – a to je nyní nejpravděpodobnější varianta – otázka zní, co Módího vláda udělá dále.
Krvavá historie indicko-pákistánských vztahů
Samotná dekolonizace indického subkontinentu v období po 2. světové válce začala krvavou lázní. Masová výměna obyvatelstva mezi vznikající Indií a Pákistánem vedla na řadě míst ke „spontánnímu“ krveprolití, jakkoliv se jej většinou neúčastnily oficiální ozbrojené sbory.
Obě země spolu později svedly čtyři války, některé potenciálně ohrožující politické přežití zúčastněných. V letech 1947 až 1948 se bojovalo právě o sporné území tehdy ještě nezávislého státu Džammú a Kašmír. Již tehdy Pákistán na počátku války vyslal do boje „nezávislé“ kmenové milice z vlastního území, aby se teprve později zapojil oficiálními ozbrojenými složkami.
Indická vojenská pomoc napadenému byla poskytnuta teprve poté, co místní mahárádža v říjnu 1947 podepsal smlouvu o připojení. Následovaly boje, jejichž výsledkem bylo rozdělení teritoria podle faktické linie kontroly (LOC), která je coby provizorní, nesankcionovaná hranice udržována dodnes. Větší část sporného území zůstala pod kontrolou Indie, která válku nezačala.
Druhá pákistánsko-indická válka v roce 1965 opět odstartovala na území Džammú a Kašmíru. Pákistán se pokusil infiltrovat ozbrojence za linii kontroly a vyvolat povstání proti indické vládě. Indie reagovala rozsáhlým vojenským útokem proti území západního Pákistánu, při němž došlo k do té doby největším tankovým bitvám od konce 2. světové války. Následné příměří opět zvýhodnilo Indii, která konflikt nerozpoutala.
Třetí válka v roce 1971 se netypicky Kašmíru nedotkla. Předmětem konfliktu byl tehdejší východní Pákistán, dnešní Bangladéš, který vyhlásil nezávislost. Indie do občanské války, před níž na její území prchaly miliony Bengálců, intervenovala na straně Bangladéše a výsledkem byl rozsáhlý vojenský konflikt s Pákistánem. V tomto konfliktu Pákistán ztratil polovinu vojenského námořnictva, čtvrtinu letectva a třetinu armády.
Čtvrtá válka se odehrála v roce 1999, kdy obě země již byly jadernými mocnostmi. Takzvaná Kargilská válka se omezila na vysokohorské území Ladaku v tehdejším indickém svazovém státě Džammú a Kašmír. Po počátečním pákistánském infiltračním útoku byla většina území dobyta nazpět, Pákistán utrpěl těžké vojenské ztráty a jeho ekonomika byla poničena mezinárodními sankcemi.
Ze stručné historie vzájemných válek plyne převládající vzorec jejich průběhu. Ve většině případů to byl vojensky slabší Pákistán, kdo útočil, a konflikt zpravidla začínal infiltrací nějakých „neoficiálních“ sil. Teprve po tomto úvodu agresor zapojil pravidelné ozbrojené síly.
Teprve uvidíme, zda se vzorec tentokrát změní – nebo opět jednou sledujeme širší hru islámabádských plánovačů, kteří doufají v konečné odčinění předchozích porážek.
