Miloš Zeman dokonale ovládá hru na „lidového prezidenta“, přestože z jeho reálných počinů mají prospěch spíše domácí miliardáři. Do prezidentských voleb zbývá jen pár dní. HlídacíPes.org osobnost i konkrétní kroky českého prezidenta připomíná sérií textů z exkluzivní loňské publikace ZE-MAN.

K nejbližším přátelům Miloše Zemana patří dlouhodobě Zdeněk Škromach, který je dnes mimo velkou politiku. Poprvé se potkali v listopadových dnech roku 1989. Jeho nejintenzivnější kontakty se Zemanem se datují ale až od roku 1997, kdy byl Škromach zvolen poprvé místopředsedou ČSSD. „Je to člověk hodně sebestředný, který má charisma, umí přesvědčit lidi, umí naslouchat, ale když má svůj názor, dokáže ho docela tvrdě prosazovat. Umí pracovat také s myšlenkami jiných a dokáže si je i rychle přisvojit,“ připomíná Škromach.

Miloš Zeman podle něj vždy „ovládal prostor“. Zasedání grémia probíhala večer, protože Zeman nerad ráno vstává. Pro nekuřáky, zejména pro Vladimíra Špidlu, který vyznává dlouhodobě zdravý životní styl, byla jednání kvůli Zemanově kuřácké vášni velkou zátěží. Připomíná Zemanovu „sloní paměť“, která je velmi nebezpečná, protože fakticky nezapomíná, pokud ho někdo v minulosti něčím naštval.

Škromach s pobavením vypráví, jak před lety, během pracovní návštěvy Londýna, stále vzpomínali na Zemana na tamním ministerstvu průmyslu. V budově již tehdy existoval úplný zákaz kouření, a proto českého hosta striktně ujistili, že žádný popelníček nebude. Jediné místo určené pro kuřáky byla recepce u vstupu do budovy.

Premiér Zeman pak s anglickým klidem prohlásil – to bude dlouhé jednání – a skutečně asi pětkrát byly rozhovory přerušeny, aby si předseda vlády České republiky mohl vykouřit svou oblíbenou cigaretu.

Mistr volební kampaně

Nynější vysokoškolský pedagog a bývalý tajemník městského výkonného výboru ČSSD v Brně Josef Horňáček přicházel do osobního kontaktu s vedoucími činiteli sociální demokracie, a tedy i s Milošem Zemanem, zejména ve druhé polovině devadesátých let. V letech 1996 a 1998 se Horňáček zúčastnil celostátních kampaní. Od roku 2000 ale již není členem sociálně demokratické strany. O politiku strany se však i nadále zajímá.

Nejen proto, že působí na Katedře sociální politiky a sociální práce Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. „Zeman je kontaktní člověk a jeho aktivita v kampaních byla neutuchající. Dovedl reagovat prakticky na jakékoliv podněty od rána až do večera, ale potřeboval, aby jej někdo organizoval a dělal mu zázemí. To bylo v těchto kampaních zejména úlohou osádky autobusu Zemák, proto se asi tito lidé pak ocitli v jeho blízkosti v období, kdy vykonával funkci premiéra,“ říká Horňáček.

Dodává zároveň, že v jednání s příznivci si vždy udělal čas i na obyčejné lidi na vesnicích, i když to znamenalo zásah do časového plánu a způsobovalo to komplikace: „Dovedl dělat kampaň i v sedm ráno, když jsme šli na snídani do bufetu U vepřové hlavy, což byl neoficiální, ale přiléhavý název stravovacího zařízení, které se nacházelo v přízemí domu, kde měla ČSSD městský sekretariát.“

Slabůstky a slabosti

Na druhé straně se dokázal lidí dost nekompromisně zbavit, pokud mu přestali vyhovovat nebo se ho snažili mentorovat. „Zeman měl svérázné nápady na řešení společenských problémů, které se ale nepodařily realizovat. Asi nejcharakterističtější v tomto smyslu byla akce Čisté ruce, ale byly i další, které naštěstí nepřesáhly hranice úvah.

Pokud jde o určité osobní slabůstky, asi se dost bude mluvit o jeho náklonnosti k alkoholu. Spíše mi v paměti utkvělo jeho neustálé somrování cigaret,“ vzpomíná Horňáček. Není žádnou výjimkou, že vysoce postavené hlavy a reprezentanti států se vyznačují výstřednostmi či „slabůstkami“ (řečeno eufemisticky s panem Horňáčkem), protože je to lidské. Problém začíná tam, kde se jejich osobní zlozvyky dostávají do střetu s reprezentačním posláním panovníků či prezidentů.

Každý poklesek je snímán kamerami, sleduje ho obyvatelstvo včetně mladé generace nejen ve vlastní zemi, ale také v zahraničí, kde tyto figury mají reprezentovat stát. Je potom obtížné dodatečně hledat vysvětlení nestandardního chování a hovořit o nevolnostech a virózách. I sklon k nemocem či tělesná kondice hrají při vedení státu nezanedbatelnou roli.

Komplex méněcennosti

Rakouský psychiatr a psycholog Alfred Adler (1870–1937), který se stal zakladatelem individuální psychologie, jednoho z hlavních směrů hlubinné psychologie, patřil k často citovaným psychologům ve 20. století. K jeho výrokům mj. patří:

„Je snadnější bojovat za principy než žít podle nich.“ K Adlerovi a jeho individuální psychologii se hlásí také uznávaný český psycholog Vladimír Smékal z Masarykovy univerzity v Brně.

Vzpomíná, jak byl doslova nadšen článkem Prognostika a přestavba od Miloše Zemana, který vyšel ještě za totality v srpnu roku 1989 v Technickém magazínu. „Později, v devadesátých letech, jsem sledoval Zemanovo počáteční angažmá v sociální demokracii a říkal jsem si – to je dobrý, to odpovídá tomu, co jsem vycítil z jeho článku. Kolem roku 1993 nebo 1994 jsem ale začal registrovat, že Miloš Zeman je člověk sebestředný, kterému jde o kariéru, o moc,“ říká profesor Smékal.

Připomíná Adlerovu individuální psychologii, v níž Alfred Adler pracuje se dvěma klíčovými pojmy. Jedním je komplex méněcennosti (Minderwertigkeitskomplex) a druhým člověk moci (Machtmensch). Podle jeho slov by se dalo říci, že mnozí lidé takzvaně lítají mezi těmito dvěma póly. A když mají v sobě dostatek vitality a energie, tak se zmíněný komplex dost často přeladí do mocenského ovládnutí.

Není vyloučeno, že toto s velkou pravděpodobností sehrálo roli i v případě Miloše Zemana. „Velice nerad kádruji, ale je jasné, že se mi Miloš Zeman zpočátku líbil svou bezprostředností a také jakousi pohotovostí reagovat. Pak mně na něm však začalo vadit, že má potřebu neustále dokazovat, jaký je nepominutelný borec, a vnímám rovněž jeho až přemrštěnou snahu o vtipnost,“ upřesňuje Smékal.

Bimbo a Bimbo

Za vtipného a pohotového glosátora považoval Miloše Zemana v roce 2005 zesnulý Pavel Dostál, s nímž jsem se znal ještě z doby našeho společného působení v brněnském Satirickém divadle ve druhé polovině osmdesátých let, kde Dostál režíroval mimo jiné vlastní představení A Fénix povstane z popela, pánové!

Bývalý ministr kultury Dostál se prý navzájem se Zemanem přátelsky oslovovali Bimbo. Přibližně rok před svou smrtí se mi Pavel Dostál při náhodném setkání svěřil, že jejich vztahy ze strany Zemana ochladly po neúspěšné prezidentské volbě, kterou v roce 2003 vyhrál Václav Klaus. Zemana se hluboce dotklo, že nebyl v prezidentském klání dostatečně podporován ani vlastní stranou, což je pochopitelné zvláště u člověka, který není příliš nadán darem odpouštět.

„Rána“ bolela dlouho, ale je zajímavé, jak po období „objímání stromů“ a odmítání vrátit se do politiky, vstal Zeman jako „Fénix z popela“ a dokázal se flexibilně vyhrabat až na nejvyšší post. Jeho vůdcovské schopnosti a strategie ve druhém prezidentském boji, opřeném o volbu mas, slavily tentokrát úspěch.

Jak se vidí Miloš Zeman

Na straně 211 své knihy Jak jsem se mýlil v politice (Ottovo nakladatelství, 2005) Miloš Zeman píše: „Jedna moje známá, matematička Dagmar Harmancová, mi snad ještě ve Sportpropagu řekla: Miloši, normální člověk se blbci vyhne. Ale ty, jakmile ho uvidíš, k němu přiběhneš a říkáš mu: Pane, takového kreténa jsem ještě neviděl. Kdybyste se ráčil laskavě natočit do profilu – ano, opravdu exemplární debil.

Přiznávám se k této své alergii, která je staršího data a nevznikla teprve mým vstupem do politiky. Přivodila mi mnoho katastrof. Koneckonců i polský satirik Slawomir Mrożek říká, že největší havárie, která vás v životě může potkat, je srážka s blbcem. Alergie se dokonce změnila v nenávist, kterou by se jinak nemělo plýtvat. Přiznávám se, že nenávidím blbce, teroristy, tuneláře a skinheady, přičemž se domnívám, že poslední tři kategorie se dají úspěšně subsumovat pod kategorii první.“

Miloš Zeman nemá rád blbce a také jim to dává patřičně najevo. Kdo je a není blbec, například z řad novinářů, politiků či jiných osob, rozhoduje ale pouze on sám na základě vlastního „neomylného“ úsudku.

Pohotově a vtipně reagovat je u politika nezbytnou vlastností, stejně jako paměť a všeobecný přehled. U Zemana se však vtírají pochyby, zda pohotově vyřčené tvrzení je vždy založeno na faktech, jak ukázala například kauza Peroutka. Zeman má nezapomenutelnou image a na setkání s ním málokdo zapomene – otázkou je, nakolik se dokážeme ztotožnit s „lidovým“ obrazem, který sám o sobě cíleně buduje výroky o tlačence a pivu.

Jsme si opravdu jisti, že Miloš Zeman, který má sám o sobě vysoké mínění, je nadšen setkáními s těmi, kteří bývají nazýváni floskulí „obyčejní lidé“? Obzvláště, když mnohé jeho skutky spíše nahrávají finančním zájmům „horních deseti“– viz neutuchající podpora čínské expanzi do Česka či stížnost k Ústavnímu soudu kvůli zákonu, který má Andreji Babišovi zkomplikovat jeho trojjedinou roli politika, miliardáře a mediálního magnáta.

Vyšlo na webu Hlídacípes.org.