Karel Heřmánek FOTO: VitVit / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0
FOTO: VitVit / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0
KOMENTÁŘ / Na konci horkého léta naši společnost jako dva blesky z čistého nebe zasáhly dvě spektakulární sebevraždy. Nejprve se herec Karel Heřmánek zastřelil pistolí na střelnici přímo vedle svého instruktora. Heřmánek byl mistrem komediálních rolí, jako byl Fešák Hubert, byl táta Leo Popper ze Smrti krásných srnců, principál Divadla Bez zábradlí. Takový odchod ze života bychom u něj nečekali.
Profesor lékařské psychologie Radek Ptáček, doktor filosofie, psychoterapeut, který pomáhal lidem žít v těžkých situacích, opustil náš svět živých lidí v hotelu na Vinohradech poté, co se ve zprávě rozloučil se svojí ženou. Byl otcem tří dětí a stál na vrcholu kariéry. Takový odchod bychom u něj rozhodně ani na vteřinu nečekali.
Je logické, že tyto dva případy musí nyní společnost ve veřejné debatě nějak zpracovat a nějak se s nimi vyrovnat. Ale měli bychom si přitom zachovat jasnou hlavu, zdrženlivost a mírnit hysterické postoje, jakým je třeba volání po legalizaci eutanazie, které se takřka okamžitě projevilo jako neklamný příznak kolektivní neurózy.
U obou případů vůbec nevíme, co dotyční lidé prožívali, a dohadujeme se, jaké čelili kruté osobní bolesti. U obou je zřetelné, že chtěli uchránit své blízké od konfrontace s vlastní smrtí a řešení fyzických následků svého rozhodnutí přesunuli na cizí osoby. Otřes, který způsobil herec Heřmánek svému instruktorovi střelby a dalším přítomným svědkům, nelze pominout.
Jak ale tyto dva případy souvisí s eutanazií? Copak je eutanazie nějaké racionální řešení sebevražedných sklonů? Absurditu tohoto spojení si uvědomíme tehdy, když zcela přesně pojmenujeme to, co se v odborné debatě eutanazií myslí. Jde o aktivní usmrcení člověka z rukou lékaře na základě přání ukončit svůj život, a to za jasného vědomí.
Komentátor Martin Fendrych ve svém rozhlasovém zvolání po uzákonění eutanazie se vyhnul faktu, že jde o usmrcení, neboli zabití. Zastánci eutanazie radši mluví o autonomním rozhodování svobodného člověka a o důstojném odchodu. Pojem eutanazie, který znamená „dobrou smrt“, se hodí k prosazování tohoto radikálního instrumentu, neboť jiné pojmy by mohly budit hrůzu. Třeba technicky přesné slovo „usmrcení“ už tak hezky nevyjadřuje tu dobrou smrt, o níž přitom nikdy nevíme, nakolik je opravdu dobrá. A nebo by se také dalo říkat utracení člověka na jeho žádost. To už by pak Martin Fendrych ale nemohl citovat svatého Františka z Assisi, který kázal o „sestře Smrti“. Tento světec by se přitom ani náhodou neradoval z toho, že byl použit k propagandě postojů, jež by zcela jistě považoval za odporující své víře v rozhodující instanci Pána Boha.
Fendrych použil ale ještě otřesnější argument pro uzákonění eutanazie, když napsal tato slova: „Vím, že třeba staří lidé často ‚nechtějí být na obtíž‘ a že své blízké nechtějí vyčerpávat marným bojem.“ Rozumíme tomu správně, že lidé, co se cítí být na obtíž, budou už brzy moci požádat o své zabití? Ví vůbec Fendrych, jakou zrůdnost napsal?
Dávat do souvislosti smutné případy sebevražd s požadavkem eutanazie je na první pohled scestné. Ale ve skutečnosti to dobře odhaluje směr přemýšlení lidí, kteří překročili červenou čáru, již jasně narýsovala naše kulturní tradice. Zabití je v této tradici něco absolutního, co nelze relativizovat. Jakmile se ale otevřou zákonné dveře k provádění eutanazie, tak se společnost ocitá na šikmé ploše. Najednou již nejde „jen“ o usmrcení těžce nemocných pacientů s fyzickou bolestí, ale i lidí s psychickou bolestí, jejíž deklarovanou nesnesitelnost nemáme jak objektivně posoudit.
Takové případy již známe z Nizozemska, kde se stále rozšiřuje okruh legálně eutanázovaných kategorií pacientů. Už se tu řeší, zda není legitimním důvodem pro eutanazii únava ze života. Případy, kdy staří či nemocní lidé byli vybízeni k podstoupení eutanazie, aby nebyli na obtíž a ušetřili svým blízkým peníze za marnou léčbu, byly již zaznamenány v Kanadě.
Na takovém vývoji vidíme, do jakých konců vede společnost intelektuální levice, která je posedlá revolučním zlepšováním světa a údajným „osvobozováním člověka“. Budeme tak svobodní, že lidem, kteří se chtějí zabít, pomůžeme tím, že budou zabiti úředně podle pravidel. Eutanazie je jistě absolutně dokonalou terapií sebevražedných sklonů. Jenom už slovo terapie, léčba, neznamená to, co jsme si pod tím představovali. A budeme také moci doporučit svým seniorům, aby nás už neobtěžovali svými nemocemi a šli se nechat zabít.
Je tu ještě jeden zásadní argument, proč eutanazii nepovolovat. Moderní země umožňují eutanazii proto, že si jsou tamní společnosti jisté pevností svého právního řádu. Tato jejich jistota ale naráží na stovky sporných kontroverzních případů. Jednu rodinu vyděsilo, když lékař udusil jejich maminku polštářem, když se mu nepodařilo provést „standardní usmrcení“ chemickými přípravky.
Náš právní systém je ale rozhodně slabší než v zemích Beneluxu. Je pevný jen ve slovech, ale nikoli v praxi. A navíc žijeme v době, kdy se k moci derou autoritáři, pro něž by institut milosrdné smrti byl vítanou možností, jak se pod praporem milosrdenství zbavit oponentů. Už proto je třeba si dát pozor na volání po legálním zabíjení lidí.
Když se někdo rozhodne odejít ze života, tak ho již obvykle neodsuzujeme jako ve středověku. Ale také není důvod pro oslavování. Jde zpravidla o důsledek těžké deprese, někdy dokonce psychózy.
Můžeme si projít tisíce případů sebevražd a zpravidla nejsou projevem statečnosti, nýbrž kruté situace, kterou máme mít ambici odvrátit a pozitivně řešit, jakkoli to je v některých stavech takřka nemožné. Jde ale o nastavení našeho společenského vědomí směrem k životu, a nikoli k podivnému kultu smrti. Na trvalé těžké fyzické utrpení máme odpovídat stále kvalitnější paliativní medicínou. U těžkých duševních problémů má pomoci psychiatr, psycholog, a u někoho také duchovní. Ale vzývat smrt jako řešení je projevem demoralizace.
Psychicky silná a zdravá společnost nepovažuje sebevraždu za optimální řešení těžké situace, nýbrž za tragédii. Jen výjimečně cítíme pochopení u těžce nemocného a trpícího člověka. Pochopení ale není totéž co aktivní schvalování. V minulosti, třeba v době války a panování zběsilých diktatur, čelila řada lidí otřesnému utrpení a projevem jejich statečnosti bylo i to, že žili, třebaže bychom jejich odchod z hrozné situace zcela chápali.
Jde o to, abychom si zachovali základní povědomí o ceně lidského života od začátku až do konce a nedovolili nastolit kult smrti. Těžké otázky života a smrti si musíme vydiskutovat. Ale nepodléhejme módě, povrchnímu kýči, propagandě radikální levice a touze změnit a redefinovat lidský úděl. Není to nutně úděl tragický, a to ani v mezních situacích života. Moje babička měla jednu velmi trefnou radu, která se někdy hodí pro naše veřejné debaty: „Prosme Boha, aby nám zdravý rozum zachovati ráčil.“
