Není na škodu připomenout si, co Petr Žantovský, údajný mediální analytik a přispěvatel Parlamentních listů oligarchy Valenty, napsal 7. ledna 2002 do internetového časopisu Virtually (jeho šéfredaktorkou je majitelka penzionu Jana Dědečková).

Následující text ozřejmí, proč Petr Žantovský udržuje tak čilé kontakty s Unií českých spisovatelů (což je pobočka KSČM; ocenění, které od tohoto spolku dostal, mu bylo natolik významné, že je uvedl i v profesním životopise), proč její komunistické koryfeje zve k rozhovorům do rozhlasu, proč je tak často citován v Haló novinách a proč se tak bere za interní či externí (spolu)pracovníky StB, jako jsou Oskar Krejčí, Martin Koller, Jan Petránek, Karel Srp, Zdeněk Zbořil, Miroslav Polreich či Milan Šikula, a proč s většinou z nich vystupuje na společných akcích.

Spřízněnost níže uvedeného textu s článkem Rudého práva „Ztroskotanci a samozvanci“ či se spojením „samozvané elity“ (například od pánů Robejška nebo Kollera či paní Bobošíkové), řečeno s Petrem Žantovským „určitě nebude náhodná“.

A nyní již dejme slovo Petru Žantovskému:

Dědictví Charty
V těchto dnech se mnozí komentátoři vracejí k dědictví Charty 77, a to u příležitosti čtvrtstoletého výročí jejího vyhlášení a ustavení neformální skupiny jakožto preceptora chartistických myšlenek. Výročí Charty stojí za pozastavení. A dnes už ani ne tolik pro její historickou zásluhu, jako spíše pro ozvěnu mnoha jejích charakteristik, slyšitelnou i v našich časech.

Nejprve je třeba říci, na co Charta navazovala, kde byly její skutečné kořeny. Charty by nebylo, kdyby nebylo února 1948. Na tom se asi shodnou všichni. Ne však na tom, jak této větě rozumět. Charta totiž ve své podstatě nebyla negací podstaty „vítězného února“, nýbrž jeho plynulým, byť verbálně i formálně modifikovaným pokračováním. Onen „vítězný únor“ totiž samozřejmě nebyl lidovou revolucí, nýbrž oligokratickým převratem, jímž se k moci dostala úzká skupina osob, sama sebe nejprve zvoucí reprezentantem „vůle lidu“, avšak po svém způsobu silně elitářská, nepřipouštějící sebemenší pochybnost o svém dogmatu a metodách jeho prosazování. Charta 77 (až na výjimky – Patočka, Hejdánek a nemnozí další) byla rovněž elitní skupinou, která se od té únorové Gottwaldovy případně pražskojarní Dubčekovy (k té měla personálně, generačně a filosoficky nejblíže) lišila jen tím, že nebyla u moci. A nejde nyní jen o to, že v kruhu Charty se vyskytovali téměř všichni, kdo byli odstaveni svými vlastními soudruhy ve vnitrostranickém boji roku 1968, tedy Dubčekové, Šabatové, Mlynářové, Hájkové. Tedy ti všichni, kdo vstupovali na politické kolbiště právě pod Gottwaldovou standartou. Tedy ti všichni, kdo odstraňovali z viditelných pozic demokraty (například Patočku), jimiž z hloubi duše pohrdali, neboť jejich nejednoduchému výkladu světa jako prostoru pro svobodnou lidskou existenci prostě ve svých jednoduchých dogmatech nerozuměli. Jde o to, že se tito soudruzi chovali i v prostředí Charty úplně stejně jako dříve v mocenských pozicích. Samolibě, bez pochybnosti o svých pravdách, bez schopnosti tyto pravdy diskutovat s názorovými protivníky, bez ochoty vůbec připustit možnost jiného názoru. Tedy elitně, gottwaldovsky.

Charta sice připouštěla, aby její dokumenty podepisovali i obyčejní občané. Chartistická oligarchie je však fakticky mezi sebe nepouštěla, užívala je jen jako rukojmí, živý štít pro boj s mocnými své doby. Nepotřebovala totiž mnohost názorů, lpěla na jediném, který sama vygenerovala. A tím názorem jistě bylo i pravdivé konstatování, že normalizační režim je nesvobodný. Náhradou za tento režim ale nabízela zase jen samu sebe, tedy další elitu, další neomezenou oligarchii, kterou nezajímá občan a jeho svoboda, nýbrž jen míra její vlastní moci. V tom byla Charta přímým dědicem metod února 1948 i srpna 1968. 

Naplno se to ukázalo právě po listopadu 1989, kdy se většina Charty dostala skutečně k moci. Opakoval se týž proces, jaký známe z dob poúnorových, posrpnových, ale i z posledních měsíců z vývoje uvnitř dědice chartistických metod, Unie svobody. Oligarchická skupina se chopí moci, chvíli se raduje z jejího uchopení, užívá pravomocí takto získaných, je vcelku homogenní, protože v raných dobách po uchopení moci ještě i v oligarchii fungují sebezáchovné obranné mechanismy. Jakmile se nová moc usadí, tyto mechanismy se otupí a postupně odumřou. Vyvstanou osobní ambice jednotlivých oligarchů, každý chce být předsedou. V takových chvílích končí poslední zbytečky náznaků jakési vnitrostranické či vnitrooligarchické „demokracie“ a začíná nelítostný boj každého s každým. Obětí takového boje byl Slánský (prohrál s Gottwaldem), Dubček (prohrál s Husákem), opět Dubček (prohrál s Havlem). 

Občanské fórum, jak je chtěli lidé z prostředí Charty modelovat, mělo být opět jakýmsi masovým živým štítem pro boj nové či staronové oligarchie o moc. Zakladatelé OF neměli ani na minutu v úmyslu otevřít občanům demokratický prostor. Zastupitelský systém jim byl odjakživa cizí, protože jim znepřehledňoval a znejisťoval jejich „výsostné území“, z nějž chtěli po vzoru sociálních inženýrů hýbat dějinami. Průkopníkem nových dějin byl právě symbol Charty Václav Havel, jehož podraz na Dubčeka (slib, že nebude kandidovat na presidenta) předurčil další vývoj OF a polistopadové éry jako celku. 

Následovaly děje předvídatelné. Občanské fórum plné předsedů (Havel, Pithart, Dienstbier, Rychetský, Palouš atd.) se pozvolna rozpadalo na frakce, nové strany a hnutí, průběžně zanikající nebo marginalizující se (s výjimkou ODS, kterou vytvořili navzdory „předsedům“ tzv. pragmatici, tedy ti, kdo se v OF ocitli víceméně historickým omylem a nemožností jiného okamžitého výběru – ti ale vesměs neměli s Chartou 77 nic společného). Životnější „předsedové“ zakotvili ve standardních strukturách (Rychetský v ČSSD, Pithart v KDU-ČSL), jiní padli za oběť vlastní neschopnosti (Dienstbier). Z takzvaného dědictví Charty dnes fakticky nezbyl kámen na kameni. Jen smutná vzpomínka na to, že určité skupiny lidí jsou nepoučitelné, což nám periodicky připomíná Havel ve svých novoročních a jiných projevech. 

Má-li dnes valného smyslu připomínat si výročí Charty 77, pak jen jako varovný signál. Šlo totiž o – doufejme – historicky poslední pokus ustavit v naší zemi oligokracii samozvaných „vyvolených“, přísně v duchu všech totalitních tradic a rituálů. Jen proto stojí za to Chartu připomínat. Zejména tehdy, když nás její někdejší protagonisté opětovně přesvědčují, že znají lepší recept na lidské dějiny, než je svobodně volená pluralitní demokracie. 

1. http://www.cibulka.com/nnoviny/nn2001/nn03_2001/obsah/11.htm
2. https://www.paneurouni.com/wp-content/uploads/2017/03/zivotopis_dr_zantovsky.pdf
3.  http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1977/1/12/2.png
4. http://neviditelnypes.lidovky.cz/evropa-kdy-se-zacneme-branit-d1s-/p_zahranici.aspx?c=A170712_211746_p_zahranici_wag
5.  http://www.rodon.cz/print/clanek.php?id=5391
6.  https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Samozvane-moralni-elity-curaly-na-dvere-a-lezly-s-kamerou-na-zachod-A-k-tomu-zehnal-Tomas-Halik-Jana-Bobosikova-vzpomina-na-televizni-krizi-a-pripomina-co-vsechno-napachala-413818