Blíží se opět 17. listopad a ulice měst se opět zaplní lidmi, kteří protestují či oslavují. Téměř žádné z plánovaných veřejných shromáždění však není zaměřeno na nejdůležitější problém české společnosti, a to je plíživý nástup autoritativního způsobu vládnutí a ohromná kumulace moci v rukou oligarchy Andreje Babiše. Na Staroměstském náměstí proběhne sice příští úterý v 15.00 protest proti elektronické evidenci tržeb, ale to není přeci ten hlavní Babišův prohřešek. Proti ovládání médií, proti konfliktu zájmů a proti privilegovanému postavení Agrofertu v byznysu se protestovat zřejmě nebude.

[ctete]30354[/ctete]

Pokusme se přijít na to, proč tomu tak je.

1. Na prvním místě je strach. Je to zejména strach zodpovědných řídících osob ve velkých médiích. Ředitelé televizí, ředitelé rozhlasových stanic, šéfredaktoři zpravodajských redakcí, deníků a hlavních týdeníků žijí v drtivé většině ve strachu o místo a mají z Babiše hrůzu. Něco tak nedůstojného samozřejmě nepřiznají, ale skoro všichni kolem to o nich ví. Takže zatímco o vlastnostech prezidenta republiky lze otevřeně hovořit skoro všude, přičemž jeho vliv na chod státu je skoro nulový, tak o chování Andreje Babiše se mluvit v médií téměř nesmí. Každý ze zodpovědných lidí v médiích dobře ví, že postavit se Babišovi znamená riskovat místo. Strach z Babiše dnes navíc prostupuje celou špičku státní správy i vysokého byznysu. Každý příslušník společenské elity si musí dávat pozor, aby měl dobré vztahy s centrem moci, tedy s Agrofertem, s hnutím ANO a s ministerstvem financí. Všichni vědí, že tato síla umí každému, kdo se nachází v horních patrech společnosti, pořádně zatopit. Je třeba dodat, že existují výjimky. Je tu pořád pár lidí, kteří stateční jsou. Ale je jich zoufale málo.
2. Na druhém místě jsou peníze. Babišovo neskutečné a pohádkové bohatství působí jako omamná droga nebo uštknutí zmijí. Velká část lidí v konfrontaci s tak ohromným bohatstvím oněmí, znehybní a chová se zcela neobčansky a nestatečně. Jiní lidé propadnou omamnému dojmu, že při určitém typu chování by se na tomto mamonu mohli přiživit. Superbohatý podnikatel je v našem prostředí privilegovaným občanem vyšší kategorie. Jestliže má k tomu reálnou moc nad ohromným množstvím lidí, tak vyvolává u většiny lidí tichý respekt.
3. Na třetím místě je společenská konvence. Konvenci vyjadřuje rozšířený pocit, že „se to nedělá“. Lidé ani přesně neví proč, ale takovou konvenci mlčky akceptují. Vystupovat proti Andreji Babišovi je zatím považováno za bizarní a nezvyklé chování, jaké si dosud dovolilo jen pár „exotů“, tedy nestandardních jedinců. Antibabišovské vystupování se jeví jako pochopitelné jen u reprezentantů opozičních, kdysi vládnoucích stran. Z hlediska současné mocenské kamarily Andreje Babiše je to však jen takové kňučení poražených a bzučení much. Konvenční odpor proti svobodnému chování je v otázce Andreje Babiše typický i pro příslušníky inteligence, kteří se utěšují v tom, že si zachovávají „klidnou hlavu“ a „odstup“. Tím maskují nestatečnost a občanskou pasivitu. Právě díky této vrstvě a jejím konvencím si společnost v důsledku nechává líbit nadměrnou kumulaci moci, její zneužívání, neustálé překračování pravidel a také Babišovo nehorázné chování, sprosté urážky a surové potlačování protivníků. Přitom skoro všichni poukazují na prezidenta Zemana, který ovšem nemá skoro žádnou moc někoho fakticky ohrozit.
4. Na čtvrtém místě je to neinformovanost. Češi nemají i díky nesvobodným médiím dostatek informací o celém rozsahu mocenského fenoménu Andreje Babiše. Většina dospělých lidí v České republice si neumí představit Babišův vliv na fungování médií, na tvorbu zákonů a na práci úřadů. Neumí si představit strach, který Babiš vyvolává u ostatních členů vlády a s malými výjimkami i u ostatních politiků, neumí si představit čistou hrůzu z Babiše ve vedení ČSSD ani existenční obavy u vedoucích pracovníků státní správy.
5. Na pátém místě je to marketing. Lidé věří jen tomu, koho vidí a slyší. Jestliže někdo není vidět a slyšet, nemůže mít v dnešní éře masové komunikace dostatečnou důvěru a nemůže oslovit. Ohromné finanční možnosti Andreje Babiše mu umožňují disponovat profesionálním marketingovým týmem, který neustále obsluhuje jeho veřejnou viditelnost.
6. Na šestém místě je to manipulace. Většina lidí netuší, že mnoho zpráv v médiích vychází jen proto, aby se jimi zakryly jiné zprávy. Exemplárním příkladem této praktiky je letní kauza „milion pro Chovance“, kterou rozpoutala MF DNES na základě obskurních informací o údajné korupci. Tuto mediální manipulaci zajišťují pro Andreje Babiše zejména jeho klíčoví šéfredaktoři a spříznění novináři. Bohužel ji bez kritického odstupu přijímá i část veřejnoprávních novinářů. Je to bezbolestné a pohodlnější chování než nasazování vlastního krku při kritickém vystupování.
7. Na sedmém místě je to inklinace k diktatuře, k vládě silné ruky a rozšířená nedůvěra v demokracii. Státy, které prošly tuhou totalitou, mají vyšší inklinaci k autoritativnímu způsobu vládnutí. Jejich společnosti nejsou navyklé na to, že po desetiletí dosahují společenského konsensu svobodnou diskusí, a neumí to. Lidé často propadají po krátké demokratické zkušenosti zklamání z nefunkčnosti a zkorumpovanosti demokratického systému a inklinují k tomu, aby přišel někdo, kdo zrychlí zpomalené fungování státu a kdo vymete Augiášův chlív. A v iluzi, že někdo silný toto zvládne, jsou ochotni obětovat vlastní svobodu i vlastní sebeúctu a stávají se z nich opět ovce.

[ctete]26006[/ctete]