Jen pár dní již zbývá do slavnostního znovuotevření zrekonstruovaného Armádního muzea na Žižkově. Oprávněná očekávání veřejnosti ještě podtrhlo udělení titulu Stavba roku, kterého se muzeu v minulém týdnu dostalo. Na návštěvníky pak čeká nejen opravená a vylepšená budova, ale hlavně sedm částí expozice rozdělených podle významných historických mezníků.
Titul Stavba roku muzeum obdrželo podle poroty hlavně kvůli významnému rozšíření využitelných výstavních ploch i za „pokoru, s jakou bylo přistoupeno k renovaci s ohledem na původní podobu objektu, a také pro čistotu provedení detailů a jednotlivých prvků“.
Rekonstrukce muzea trvala přes čtyři roky a hlavním záměrem bylo budovu přizpůsobit nejmodernějším trendům v muzejnictví, ale zachovat památkovou ochranu objektu, který reprezentuje moderní funkcionalistickou architekturu období první republiky. Rekonstrukce tak respektovala původně navržené hmotové řešení budovy a nové prvky byly řešeny tak, aby celou koncepci nijak nenarušovaly. Novinky jsou tak použitým materiálem i tvarem příbuzné původnímu řešení.
Sedm částí nové expozice zahrnuje celou historii vojenství na našem území. První část je věnována nejdelšímu období od „úsvitu dějin“ až do roku 1740. Návštěvník tak jako první zbraně uvidí pazourky, hroty šípů a další propriety, které sloužily našim dávným předkům k lovu, ale i k boji. Návštěvník se pak postupně přes období středověku, jemuž vévodí scéna před bitvou u Kresčaku, dostane do doby husitských válek, kde samozřejmě uvidí tradiční vozovou hradbu. Poté se přes dobu třicetileté války přenese do 18. století, které uzavírá první expoziční část.
V druhé části expozice se návštěvník ocitne v období od nástupu Marie Terezie na trůn v roce 1740 až do vypuknutí první světové války v roce 1914. Součástí expozice je unikátní prostor tzv. klenotnice, v níž jsou vystaveny exkluzivní historické zbraně. Kromě Marie Terezie jsou zde připomenuti tři pozdější slavní velitelé pocházející z českých šlechtických rodů Josef Václav Radecký z Radče, Alfred Windischgrätz a František Jindřich Šlik. Tato expozice je zakončena částí nazvanou Belle Époque zobrazující přelom 19. a 20. století. Končí symbolicky citátem spisovatele Maxe Broda: „Kdo nežil před rokem 1914, neví, co je sladkost života.“
Třetí část expozice pak logicky navazuje dobou první světové války. Kromě hlavních válečných událostí přibližuje i českou stopu v první světové válce a také cestu, která vedla k samostatné Československé republice. Ústředním motivem této části expozice je vlak. Železnice je totiž neodmyslitelně spjata s anabází čs. legií v Rusku i s rukováním rakousko-uherských vojáků na frontu. Lze zde i vstoupit do interaktivní části, která je napodobeninou zákopů první světové války. Prostor zákopů je rozčleněn na několik sekcí odlišených různou intenzitou osvětlení. Chůze spíná jednotlivé zvukové a vizuální scény a efekty. Poslední kus této části expozice je věnován vzniku samostatného Československa.
Čtvrtou částí expozice je doba první republiky. Léta 1918–1938 patřila v našich dějinách k těm vskutku výjimečným. Československo tehdy patřilo k demokratickým i ekonomicky silným státům Evropy a tomu odpovídala i síla jeho armády. Jedna z částí této expozice je věnována československému zbrojnímu průmyslu. Je zde možno spatřit prototypy či unikáty pěchotních zbraní, významné exportní zbraně – lehké kulomety, pušky, v modelech jsou pak představeny tanky a děla. Expozice pak končí mobilizací v září roku 1938. Pro milovníky tzv. dotýkaných předmětů je zde k vidění telefon, který používal lord Runciman při své misi v létě roku 1938. Telefon pochází z pražského hotelu Alcron, kde Runciman bydlel.
Šestá část sice mapuje nejmenší časový úsek pouhých deseti let, ale s ohledem na události, k nimž v této době došlo, je pochopitelně nejrozsáhlejší. Expoziční prostor je důmyslně rozdělen do dvou podlaží. Začíná mnichovskou dohodou a rozbitím Československa v září 1938, a tak tu samozřejmě nesmí chybět faksimile textu dohody. 15. březen 1939, okupace zbytku Československa, ale také vznik Slovenské republiky jsou tématem další části, stejně jako začátek druhé světové války 1. září 1939. Poté na návštěvníka čeká hlavní výstavní prostor rozdělený chronologickou a teritoriální úrovní. Ta první sleduje časovou linii let 1940–1944, druhá zobrazuje západní, východní a středomořskou frontu doplněnou o protektorátní témata. K vidění tu jsou třeba pumovnice i střeliště z německých bombardérů, osobní předměty Josefa Mašína, Václava Morávka a Josefa Balabána, znak 311. československé bombardovací perutě RAF podepsaný králem Jiřím VI. či nejvyšší francouzská vyznamenání udělená stíhacímu esu, pilotu Aloisi Vašátkovi. Pak už přijde část věnovaná tématu útoku na Reinharda Heydricha v roce 1942. Zobrazen je výcvik výsadkářů, příprava a provedení atentátu. Vystaveno je množství unikátních předmětů: civilní oděv Jana Kubiše, osobní předměty parašutistů, cigarety, zavírací nože, knížky, ukázány jsou i bomby nalezené v místě atentátu. Speciální místnost je pojata jako krypta kostela sv. Cyrila a Metoděje, kde probíhaly poslední boje parašutistů. Samostatná vitrína je zde věnovaná i dalším výsadkům z let 1942–1945. Neméně zásadním prvkem expozice je vzpomínka na oběti rasové perzekuce. Téma je zobrazeno v samostatné části, jejíž prostorové řešení zobrazuje cestu jdoucí do ztracena. V části mapující těchto deset let je k vidění téměř sto stejnokrojů z mnoha bojujících armád, leckdy po nejvýznamnějších představitelích československého odboje i jejich oponentů, a také stovky kusů nejrůznějších zbraní.
Závěrečná sedmá expozice zobrazuje období posledních více než sedmdesáti let a je rozčleněna do dvou součástí. Éra komunistické vlády 1948–1989 a poté od roku 1989 do současnosti. A tak se zde lze setkat již i se zahraničními operacemi Armády České republiky, nasazení našich vojáků v Perském zálivu, v Afghánistánu, na Balkáně i v dalších zemích. Než k tomu však návštěvník dojde, octne se nejprve za „železnou oponou“, následně v části „sovětizace“. Vystavena je například uniforma ministra obrany Alexeje Čepičky či model Tanku míru, který dostal darem Klement Gottwald. Poté následuje pasáž věnovaná Varšavské smlouvě, kde je dominantním prvkem model obrněného transportéru OT-64 SKOT. Obrodnému procesu 60. let a událostem v roce 1968 pak vévodí maketa sovětského tanku T-55 s figurínou sovětského okupanta. Klíčovým exponátem je naše vlajka potřísněná krví, která skutečně pochází ze srpnových dní roku 1968. Následující období normalizace si lze připomenout v mnoha videoprojekcích i ukázkách uniforem či zbraní. Pak již následuje představení naší armády po roce 1989 a změn, jimiž prošla. Celá sekce vrcholí ukázkou života našich vojáků v Afghánistánu, jde o věrné zobrazení ubikace a kanceláře s figurínami vojáků v životní velikosti. Tuto část i celou sekci pak uzavírá vojenská kaple jako vzpomínka na padlé vojáky.