HISTORIE / „Když jsem přes kapesník zahlédla třpyt leštěné oceli – zavřela jsem oči. Měla jsem křečovitý strach z představy, jak hrozný řez skalpel způsobí,“ svěřuje se dopisnímu papíru anglická spisovatelka Frances Burneyová s trýznivými chvílemi na operačním stole, z nichž se jí každá vryla do paměti. Rozhodnutí nechat si odstranit prs z důvodu rakoviny bylo podle jejích slov to nejlepší, co mohla pro své zdraví udělat – ale zároveň také nejbolestivější.

Rakovina prsu trápí ženy a velmi vzácně i muže odnepaměti. Vyprávějí o ní už egyptské papyry pocházející z období 18. dynastie, zhruba okolo roku 1600 př. n. l., a podotýkají, že na toto těžké nemocnění nezabírá žádná známá léčba.

Nejslavnější řecký lékař starověku, Hippokratés, přezdívaný jako Otec západní medicíny, se domníval, že po skončení plodného života ženy dochází k překrvení prsů a tím vzniku uzlin, jež mají rakovinu na svědomí. Ani ve středověku či renesanci si lékaři nevěděli rady a marně se snažili vyléčit nemocné ženy půstem, pouštěním žilou či podáváním bylinných mastí. 

Mastektomie, tedy chirurgické odstranění prsu postiženého rakovinou, začala být až na počátku 19. století uznávána jako účinná léčebná metoda při onemocnění tímto typem rakoviny, i se všemi riziky s ní spojenými. První operace prsou ovšem chirurgové prováděli dříve, než se v běžné praxi zavedla anestezie. Jednali rázně, rychle a razantně. Museli během operace snášet často křik pacientů, zakoušejících mnohdy tu největší bolest v jejich životě.

S nepříliš přesvědčivými výsledky se jim lékaři snažili ulevit od bolesti podáváním odvarů z kořene mandragory, alkoholu, kouřením opia či natíráním bylinných mastí. Úmrtí z šoku během operace či po ní následkem infekce nebyla bohužel ničím výjimečným.

Psala nejprve potají

Náročnost léčby takové závažné nemoci a její rizika si uvědomovala i Frances Burneyová, která se svou diagnózu dozvěděla na podzim roku 1810. V té době byla osmapadesátiletá žena již slavnou a etablovanou anglickou spisovatelkou.

Kouzlu psaní knih a světu literatury propadla už jako malá dívka. Svoji první novelu s názvem Evelina vydala v roce 1778, ovšem anonymně. Bála se reakce okolí a zejména svého otce, hudebního skladatele Charlese Burneyho, který očekával, že Frances bude kráčet v jeho šlépějích.

Burney však v díle rukopis své dcery poznal a byl ohromený jejím talentem i popularitou, jakou si dílo ve společnosti získalo. Frances se s podporou svého otce rozhodla přiznat se k autorství novely a prakticky přes noc se stala slavnou. Úspěch ji namotivoval k napsání dalšího slavného románu s názvem Cecilia. Její knihy jí vynášely mnoho peněz i zajistily postavení ve společnosti. Stala se jednou z nejznámějších literátek své doby.

Na stránkách románů líčila osudy mladých, silných a nezávislých dívek, potýkajících se s různými životními výzvami a snahou prosadit se navzdory společenským nastaveními své doby. Její díla ráda četla i Jane Austenová, spisovatelka, která ji ve slávě a věhlasu nakonec předčila.

Nádor se ohlásil bolestmi

Spolu se svým manželem, francouzským emigrantem a generálem Alexandrem D’Arblayem odcestovala Frances v roce 1801 do Francie. V novém domově ji o několik let později začaly trápit bolesti v pravém prsu, nakonec natolik úporné, že jen stěží dokázala zvednout pravou ruku, aniž by nevykřikla.

Její muž se začal obávat, že by mohlo jít o rakovinu prsu. Jeho obavy následně potvrdilo několik lékařů. Shodli se. Pokud má mít alespoň nějakou naději na přežití, je amputace prsu naprosto nezbytná. Frances se rozhodla bolestivý a nebezpečný zákrok podstoupit – lepší alespoň nějaká šance na život, než jen pomalu bez naděje vyhlížet blížící se konec. 

Datum operace bylo stanovené na 30. září 1811. „Přecházela jsem tam a zpět, dokud jsem neuklidnila všechny emoce a nedosáhla postupně téměř naprosté zpitomělosti, netečnosti bez pocitů nebo vnímání,“ zapsala si později do svého deníku chvíle před operací. Obklopilo ji sedm mužů, lékařských kapacit, v čele s renomovaným vojenským chirurgem Dominiquem Jeanem Larreym, který se proslavil během napoleonských válek. 

S kapesníkem přes oči

Nemocná žena vypila sklenku s jakousi tekutinou, zřejmě víno smíchané s laudanem, tedy směsí opia, alkoholu a dalších bylin, která měla přinést alespoň nějakou úlevu. „Nasedla jsem bez vyzvání na postel – a M. Dubois (jeden z lékařů, pozn. red.) mě položil na matraci a na obličej mi rozprostřel kambrický kapesník. Byl však průhledný a já jsem skrz něj viděla, že postel byla okamžitě obklopena sedmi muži a jednou sestrou,“ vzpomínala později. 

„Když byla ta strašlivá ocel ponořena do prsu, prořezávala žíly, tepny, maso a nervy, nedokázala jsem uposlechnout příkazů, abych utlumila své výkřiky. Začala jsem ječet. Řev nepřetržitě trval po celou dobu řezu a skoro se divím, že mi ještě nezvoní v uších. Tak mučivá to byla agónie. Když byl řez hotový a nástroj odložen, bolest neutichala, protože vzduch, který se náhle vřítil do těch jemných částí, jsem vnímala jako masu drobných, avšak ostrých a rozechvělých mečů, které trhaly okraje rány. Usoudila jsem, že operace je u konce. Ach ne! Najednou bylo to hrozné řezání obnoveno – a ještě horší než kdy předtím. Započalo oddělování žláz od částí, ke kterým přiléhaly. Pak jsem cítila, jak se nůž dotýká hrudní kosti a škrábe po ní!“

Vybojovala si 29 let

Agónie trvala sedmnáct a půl minuty. Bolest po ní neustala. Spisovatelku čekalo ještě několikaměsíční zotavování, ale přes všechno utrpení měla štěstí – operaci přežila a bylo jí přáno ještě 29 let plnohodnotného života. Zemřela roku 1840 v úctyhodných 87 letech. 

Neví se s jistotou, zda nádor v jejím prsu byl skutečně zhoubný, či nikoliv. Zápisky líčící operaci po několika měsících poslala své sestře Esther, aniž by je kdy znovu chtěla sama číst. Její vyprávění se stalo jednou z nejdetailněji popsaných raných masektomií v dějinách. Francesina otevřenost a odvaha sdílet tuto zkušenost přispěly k přiblížení tématu rakoviny prsu v době, kdy o ní bylo ještě málo známo a málokdo o ní veřejně hovořil.

Operace bez utrpení

Úlevu všem pacientům na operačních stolech přinesl éter v polovině 19. století. Vůbec poprvé jím americký zubař William T. G. Morton uspal pacienta před operací v říjnu roku 1846. Brzy nato se anestezie rozšířila po celém světě a chirurgové získali možnost operovat v klidu, s větší přesností a bez trápení pacientů. 

V Čechách si prvenství v této oblasti připsal chirurg Celestýn Opitz, jedna z nejvýznamnějších postav českého i světového lékařství. V únoru roku 1847 v nemocnici Milosrdných bratří Na Františku v Praze podal pacientovi při operaci narkózu z éteru, čímž dal základy oboru anesteziologie.

Tichý zabiják

Podle statistik Světové zdravotnické organizace WHO je rakovina prsu nejčastějším typem rakoviny  u žen. Ročně si tuto diagnózu vyslechne na 2,3 milionu žen napříč celým světem. Počet pacientek, které nemoc nepřežijí, v posledních desetiletích klesá díky pokrokům v diagnostice, léčbě i osvětě veřejnosti ohledně možností prevence. Přesto jen v roce 2022 na rakovinu prsu zemřelo 670 tisíc žen.