NÁZOR / Kombinací non-face-to-face komunikace a palby reklam se ve společnosti rozlézá jakýsi všeobjímající narcismus, přesvědčení, že jeden každý jedinec je pupkem světa, na jehož pokyn mu bude okolí sloužit a poskytovat nejrůznější prebendy zadarmo. Dělám besedy třicet let, takže mám srovnání. Dříve objednávka besedy začínala: „Kolik by stála beseda s vámi v našem kulturním domě?“ Pak facebook oponou trhnul – a dnes objednávka začíná slovy: „Chceme vaši besedu, ale nepředstavujte si, že vám za ni zaplatíme.“

Ten vývoj je plíživý, ale první příznaky jsem zaznamenal už někdy před deseti lety. Jak lidé komunikaci více a více přesouvali na sociální sítě, žebrajdů přibývalo. A po koronavirových lockdownech, kdy se sociální sítě naučili používat úplně všichni, se to definitivně zlomilo.

Dva tři týdně

E-maily či vzkazy přes messenger, jako je tento, dostávám průměrně dvakrát či třikrát týdně: „Jiří, rád bych vám vyjádřil své uznání za vaši skvělou novinářskou práci, zvláště v Reflexu. V souvislosti s tím mě napadlo, že bychom se mohli sejít na kávě a probrat možnost vzniku nového deníku pro jednoho mého klienta, investora. Pokud byste měl čas, budu rád, když se setkáme příští týden ve středu nebo ve čtvrtek odpoledne a probereme možnosti.“ Odpověděl jsem: „Pane kolego, proč bych Vám měl věnovat svůj čas, dávat Vám rady pro Vašeho klienta a pomáhat Vám ve Vašem byznysu?“

Pán neodpověděl a již se nikdy neozval. Jeho při psaní toho žebracího dopisu opravdu nenapadlo, že když on něco potřebuje, tak zbytek světa není povinen zapanáčkovat a začít mu zdarma sloužit? Psal mi přes messenger, ze svého mobilu, jehož je majitelem, pozdě večer, nejspíše doma v obýváku, kde je pánem a vládcem. A už nedokázal zpracovat, že i když vidí v messengeru můj účet u sebe doma ve svém smartphonu, tak mi nevelí, nejsem součástí jeho teritoria a zcela jistě nemůže očekávat, že mu budu zadarmo radit s jeho komerčními projekty.

Tak za stovku!

Bylo jedenáct večer, zazvonil zvonek. Ne u vchodu do domu, v baráku u mých dveří. Otevřel jsem a stála tam dáma, která měla pronajatý jeden z bytů v našem domě, asi dvakrát jsem ji potkal na schodech. „On se u mne stavil kamarád, a tak jsme si řekli, že si k vám zajdu koupit nějakou marihuanu.“ Pak zvýšila hlas: „Ale nepředstavujte si bůhvíco! Tak za stovku!“ Chvíli jsem přemýšlel, zda jí nemám říct, ať chvilku počká, natočit kýbl studené vody a vylít jí ho na hlavu. Pak jsem si ale uvědomil, že bych poté, až by se odešla domů usušit, musel vytřít chodbu – a tak jsem ji normálně poslal do p**ele.

Lidé vidí svět internetu ve svém mobilu, který je jejich, koukají na něj u sebe doma a můžou ho kdykoliv vypnout. Jsou jeho pány a vládci. A tak se v nich najednou, plíživě a pomalu vyvine podvědomé nastavení, že „jejich“ je i to, co přes ten mobil vidí. Že když mají zapnuté sledování mých FB příspěvků a vidí ho na FB ve svém kanálu vybraných příspěvků, tak jsme kamarádi, já k nim mám blízký osobní vztah, a když ode mne něco na FB čtou, tak jsem vlastně já přímo a konkrétně jim přišel něco sdělit k nim domů, do jejich obýváku a vlezl jim do smartphonu. Že jsem si s nimi přišel popovídat, či ještě častěji – požádat je o radu. A tento náhled, že jsou široko daleko nadřazení svému okolí, pak promítají do nedigitální, reálné reality.

A proč bych měl platit?

„Vážený pane Doležale, dovoluji si Vás oslovit jako inspirativního člověka, kterého s obdivem sleduji prostřednictvím médií. Zabývám se otázkou, která by snad mohla být zajímavá i z Vašeho hlediska: Jak může jednotlivec účinně pomoci zmírnit narůstající napětí a hrozby v našich společnostech? Možné řešení: Online nástroj na zpřehledňování a mediaci konfliktogenních témat. Více podrobností o projektu je zde v powerpointu. Se skupinou kolegů jsme mu věnovali hodně úsilí i prostředků. Pilotní verze platformy vznikla před několika lety, ale nebyla dostatečně dobře načasována, provedena a komunikována. Člověk si je teď ještě pokorněji vědom náročnosti tématu a vlastních limitů, na druhou stranu má zpětnou vazbu a přesvědčení, že je podobný počin stále potřebnější. Pokud Vás úvodní otázka a možné řešení zaujaly, budu vděčný za odpověď, případný rozhovor a jakoukoliv radu.“

Rozklikl jsem prezentaci a koukl se na v ní uvedenou webovou stránku projektu. Prezentace i web v angličtině byly rozsáhlé, prostudovat to, udělat si nějaký názor a případně „vychytat“ nějaké mouchy – a pak si skočit na rozhovor s tím pánem, co mi napsal – by bylo tak deset dvanáct hodin práce. Odpověděl jsem obligátně – proč bych mu měl s jeho komerčním projektem zadarmo pomáhat? Pán odepsal, a bylo poznat, že ho opravdu vůbec nenapadlo mi nějaký honorář nabídnout, že nechápe, proč by to měl dělat. On prostě potřebuje poradit, tak proč by za ty rady měl platit, když je potřebuje, neasi? A kolik bych si prý představoval. Napsal jsem mu, že nic, protože je zjevně tak dezorientovaný, že si nedokáže představit obvyklou cenu za podobnou práci. Ale – což rád udělám zdarma – poslal jsem mu odkaz na jednu komunikační agenturu, která podobné analýzy dělá. A úpěnlivě jsem mu v tom dopise kladl na srdce, ať si vyžádá cenovou kalkulaci, než jim pošle objednávku. Byl tak dezorientovaný, že by se asi fakt divil, na jakou částku by bez předchozí cenové kalkulace za to, co chtěl, od nich dostal fakturu.

Sociální sítě a slabomyslná reklama

Příčiny vzniku této neutěšené situace jsou dvě: sociální sítě s jejich non-face-to-face komunikací a neustávající palba reklamy. Díky těmto faktorům je stále více lidí uvězněno ve vlastní narcistní bublině, ve které jsou Dokonalí, Výjimeční a Obdivuhodní. A zbytek světa je tu od toho, aby naplňoval jejich potřeby. Podobné chování, jaké ukazují uvedené příklady, byly před nástupem facebooku spolehlivým indikátorem neurózy. Neurotický pacient nechápe své hranice, považuje se za pupek světa a svět chápe jako prostor, který je zde proto, aby naplňoval a uspokojoval jeho potřeby. Podobné vidění bylo ještě před dvaceti lety znakem duševní nemoci – neurózy. Dnes se díky facebooku a všudypřítomné reklamě toto nastavení stalo masovým.

Non-face-to-face komunikace zbourala sociální zábrany a zásadně změnila mezilidskou komunikaci, která se vyvíjela statisíce let. Věty, které by si mi před dvaceti lety autoři toho žebrání ve face-to-face komunikaci absolutně nedovolili říct, dnes bez sebemenšího zaváhání naťukají do svého mobilu a pošlou mi to jako mail či přes messenger. Nechápou, že přestože můj FB účet či e-mail vidí doma ve svém obýváku, na svém gauči a na svém mobilu, tak já přesto nejsem jejich podřízeným, součástí světa, který kontrolují, a že na rozdíl od vyhledavače Google není možné „do mne“ zadat žádost a očekávat, že ji tak jako vyhledavač vyhledávaný dotaz či požadavek promptně a zdarma zodpovím či splním.

Ty nové móresy z internetu a sociálních sítí zpětně přenášejí do reálného světa před obrazovkou. A pak vůbec nedokážou pochopit, že narážejí a že se svět nechová podle jejich očekávání. Druhý mor, který tohle chování posiluje, je reklama a všudypřítomné heslo „a máte to zadarmo“. Je to nepravdivý výrok už na billboardu – tu krabici pracího prášku „zadarmo“ si zaplatíte v ceně pračky. Ale to velké části populace nedojde. Zato si osvojili pocit, že mají legitimní nárok s naprostou samozřejmostí chtít něco zadarmo po cizích lidech, se kterými jsou v kontaktu přes internet. A tak se těším, až se tenhle dětinský zlozvyk ještě trochu víc v populaci rozšíří. Až začnou takto uvažující jedinci odcházet s naprostou samozřejmostí bez zaplacení i z restaurace, bude v černých kronikách novin spousta zábavného čtení.