V Parlamentních listech jsme se dnes (25. 5.) dočetli: „Nemám se za co stydět, reaguje předseda veteránského Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslav Vodička na útoky svých odpůrců následující po jeho projevu v Terezíně. Parlamentním Listům.cz v této věci poskytl rozhovor, v němž na jednotlivé výtky vůči své osobě, třeba i vulgárně formulované, odpovídá.“
Z rozhovoru plného návodných otázek vybíráme:
Podle aktivisty Jana Vrobela jste jen, cituji, „srab a prospěchářský bolševik“, a to kvůli tomu, že „papouškujete píčoviny“. Tím myslel vaše slova, že se v souvislosti s migrační vlnou z Asie, Sýrie, Iráku a Afghánistánu do Evropy bojíte o bezpečnost svých dětí a vnuků. Čím konkrétně a co jim podle vás v souvislosti s činností nebo naopak nečinností politiků z České republiky i Evropské unie hrozí?
Podívejte se, my v prvé řadě musíme hájit prestiž a zájmy své země. Ti, co k nám utíkají, by měli podle mého názoru prostě být blíž ke svému domovu, v jeho sousedních zemích. To konečně nedávno prohlásili také slovenští politici. Ano, podporujeme uprchlíky, podporujeme výstavbu uprchlických táborů v těchto zemích, a to proto, aby se tito lidé, tito uprchlíci, mohli co nejdříve a rychle vrátit zpátky a třeba i bojovat za své domovy. Mimochodem, naši předci jako mladí také odcházeli v letech 1938 a 1939 za hranice bojovat za naši vlast. A po válce se vrátili, aby tu naši zem zase mohli budovat v míru. Takže jestli ti, co dnes utíkají, to se svou zemí myslí opravdu vážně, by se měli zachovat podobně jako ty tisíce Čechoslováků před 2. světovou válkou.
A z čeho mám strach? Z toho, že se i u nás může kdykoliv mým dětem a vnukům, ale i komukoliv dalšímu něco ošklivého stát, nejen z nějakého teroristického činu, ale třeba i jen v uvozovkách z obyčejného obtěžování našich žen a dívek, jako se to stává stále častěji teď v Belgii nebo Německu.
Pan Vodička vykládá věcné nesmysly. Když o něčem nevím, tak si to zjistím. Většina uprchlíků samozřejmě zůstává v okolních zemích, je jich tam několik milionů. Jen v samotném Turecku jsou jich asi tři miliony a další jsou v Jordánsku. Ať si myslíme především o Turecku cokoliv, kapacita těchto zemí je také omezená. Naděje, že by se muslimů ujala třeba islámská Saudská Arábie, je prakticky nulová. K tomu je třeba připočítat další miliony lidí, kteří museli kvůli bezpečnosti opustit své vlastní domovy.
Pan Vodička buď neví, o čem mluví, nebo říká – mírně řečeno – vědomě nepravdy. Jak se říká vědomým nepravdám, si může každý doplnit.
Turecko samo navíc není podle objektivních hledisek žádnou takzvanou první bezpečnou zemí, protože mnoho uprchlíků, a to i v bídném zdravotním stavu, násilím vrací zpět do Sýrie. O tom existuje řada svědectví například od Amnesty International. Životní podmínky uprchlíků v Turecku jsou strašné a samy o sobě pro tyto lidi představují ohrožení.
Pan Vodička by si měl takové rozumy raději nechat od cesty. Pouze opakuje stará klišé, jaká slyšíme od nepříliš informovaných nebo hloupých a zlých lidí. Radit lidem, aby bojovali za svou svobodu, zní z úst někoho, u koho není patrné, jak za ni vlastně sám údajně bojoval, dost podivně. Nevíme nic o tom, že by pan Vodička, a to byl voják, se sám chopil nějaké pušky a bojoval proti totalitnímu režimu. Ať už jsi kdekoli na světě.
Pokud jde o ty, kteří v samotné Sýrii bojují, je dost obtížné se přidat na nějakou stranu Každý, kdo tam bojuje, je u nás různými chytráky označován stejně za islamistu v různém stupni, takže by si tito lidé měli své výpovědi nejdříve srovnat v hlavě, než je vypustí na veřejnost.
Strachovat se o budoucnost a svobodu dětí a vnuků je samozřejmě legitimní. Problém je pouze v tom, že naši svobodu neohrožují uprchlíci, zvláště pak ne v České republice, odkud sami uprchlíci spíše prchají, ale je ohrožena vznikající oligarchou takzvanou elitou s temnou komunistickou a estébáckou minulostí a ještě navíc spojenou s ekonomickými a politickými zájmy Ruska a Číny. Pokud chce pan Vodička najít pole pro boj za svobodu, má ho tedy dost široké, skoro jako proslulé širé ruské celiny. Jen chtít.
Je otázka, jestli by nebylo lepší některé spolky bojovníků za svobodu už raději rozpustit, když už staří partyzáni odcházejí a nezměnit celou věc v bezmeznou trapnost. Jak se říkalo ve starém vtipu za totáče, kde se vnouček ptal dědečka, jestli ještě chodí na schůze partyzánů. „Už ne, já ty nový tak neznám.“
Jak čteme v jeho životopise: „V roce 1965 nastoupil do Vojenského učiliště Julia Fučíka v Bruntálu, odkud později přešel do jednoletého maturitního kurzu v Českém Těšíně, který v roce 1966 ukončil maturitou. Ve stejném roce nastoupil do Vojenské školy železničního a silničního vojska ve Valašském Meziříčí, kterou zakončil v roce 1969 v hodnosti poručíka. Zde v roce 1968 vstoupil do KSČ na podporu tehdejšího Dubčekova vedení. Po vyřazení se stal velitelem samostatné strojní čety. Při stranických prověrkách v roce 1970 byl ze strany vyloučen a v roce 1974 propuštěn z armády.“ „Po propuštění z armády působil ve Státním statku Podbořany jako mistr dílen ve Vysokých Třebušicích. V roce 1976 se stal vedoucím Střediska těžké mechanizace, dopravy a dílen statku, následně jeho nákupčím a vedoucím MTZ. V roce 1984 byl jmenován hlavní mechanizátorem a o čtyři později začal studovat Ekonomickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Praze, kterou zakončil státními zkouškami a získáním inženýrského titulu.“
Že nás ještě něco překvapuje.
Panu Vodičkovi není ani nijak nápadné, že proti jeho projevu v Terezíně se postavili samotní Židé, kterých se to téma samozřejmě týká. Jeho řeč byla přinejmenším vrcholem nevkusu. Což ve společnosti, která už je nasáklá sprostým zemanismem, nijak nepřekvapuje.
