Předseda ruské Státní dumy (dolní komory parlamentu) Vjačeslav Volodin prohlásil, že je třeba analyzovat rozpad Sovětského svazu a jmenovat činitele, kteří „zradili“ svou zemi.

O Volodinově prohlášení informovala agentura TASS. „‚Ano, je třeba posoudit, proč se Sovětský svaz rozpadl. Bylo by správné to udělat neprodleně. Kdo ho zradil? Potřebujeme jména a příjmení,‘ řekl Volodin během plenárního zasedání Státní dumy.

Politik připomněl, že bývalé sovětské elity dokázaly z rozpadu SSSR ekonomicky těžit, a dodal, že bývalí tajemníci okresních stranických výborů ‚se stali majiteli ropných společností‘.

Řečník je přesvědčen, že mnohé problémy, s nimiž se současné Rusko potýká, jsou důsledkem rozpadu Sovětského svazu. ‚Bylo to 30 (postsovětských) let, včetně deseti let, která se počítají jako ztracený čas, a zbytek zahrnuje shromažďování pozemků, ukončení konfliktů, splácení dluhových závazků. Musíme si přiznat, že splácení začalo až v roce 2004, následovaly sankce a krize,‘ poznamenal.“

Rozpad SSSR

„Referendum o zachování SSSR se konalo 17. března 1991 v devíti republikách (ostatní republiky hlasování bojkotovaly) a většina obyvatel těchto republik se vyslovila pro zachování Svazu. Referendum znamenalo pro Gorbačova drobnou vzpruhu. V létě 1991 se osm republik dohodlo na nové unijní smlouvě, která by zemi přeměnila v mnohem volnější unii. Podpis smlouvy však přerušil srpnový puč – pokus o státní převrat, jejž se pokusili provést členové vlády a KGB zastávající tvrdou linii, kteří se snažili zvrátit Gorbačovovy reformy a obnovit kontrolu centrální vlády nad republikami.

Poté, co puč ztroskotal, byl Jelcin za své rozhodné kroky považován za hrdinu, zatímco Gorbačovova moc fakticky skončila. Poměr sil se výrazně přiklonil na stranu republik. V srpnu 1991 Lotyšsko a Estonsko okamžitě vyhlásily obnovení plné nezávislosti (po vzoru Litvy v roce 1990). Gorbačov koncem srpna odstoupil z funkce generálního tajemníka a brzy poté byla činnost strany pozastavena na neurčito – čímž fakticky skončila jeho vláda. Na podzim již Gorbačov nemohl ovlivňovat dění mimo Moskvu a i tam se mu postavil Jelcin, který byl v červenci 1991 zvolen ruským prezidentem.

Zbývajících 12 republik pokračovalo v diskusích o nových, stále volnějších modelech Unie. Do prosince však všechny kromě Ruska a Kazachstánu formálně vyhlásily nezávislost. Během této doby Jelcin převzal zbytky sovětské vlády včetně moskevského Kremlu. Poslední rána byla zasazena 1. prosince, kdy se Ukrajina, druhá nejsilnější republika, drtivou většinou vyslovila pro nezávislost. Odtržení Ukrajiny ukončilo jakoukoli reálnou šanci, že země zůstane pohromadě i v omezeném měřítku.

Dne 8. prosince 1991 podepsali prezidenti Ruska, Ukrajiny a Běloruska tzv. Bělověžské dohody, které prohlásily Sovětský svaz za rozpuštěný a místo něj založily Společenství nezávislých států (SNS). Přestože přetrvávaly pochybnosti o tom, zda jsou dohody k tomuto kroku oprávněné, podepsali 21. prosince 1991 zástupci všech sovětských republik s výjimkou Gruzie Alma-Atský protokol, který dohody potvrdil. Dne 25. prosince 1991 Gorbačov odstoupil z funkce prezidenta SSSR a prohlásil, že jeho funkce zanikla. Pravomoci, které mu byly svěřeny, předal Jelcinovi. Té noci byla naposledy spuštěna sovětská vlajka a na jejím místě byla vztyčena ruská trikolóra.“ (en.wikipedia.org)