Vojtěch Filip, šéf komunistické strany, zabrousil do oblasti náboženství. Učinil objev, že víra a církev mají prý málo společného. Aby svému pohledu dodal důraz, protože písemně nelze zvyšovat hlas, nasadil dokonce tlačítko Caps Lock. To jsme se zas něco dozvěděli.

Filip se nepustil do teologických úvah jen tak, ale podnětem je mu současná debata o interpretaci období vlády jedné strany u nás. Míněno KSČ, z jejíž české části a po drobném přejmenování „vznikla“ KSČM.

Filip v Haló novinách (11. 8.) píše: „Kardinál Dominik Duka se postavil na stranu ostrého kritika Pullmannova pojetí Michala Klímy. Byť arcibiskupův postoj nepřekvapuje, přesto je v jednom ohledu zásadní. Duka nám bez okolků poskytuje další důkaz o zpolitizované církvi jako instituci.“

Takže důkaz. No na důkazy byli komunisté vždycky mistři. Dokonce dokázali napodobit Boha Stvořitele, totiž vytvářet důkazy z ničeho. Ale to je zas jiná kapitola.

Takže k těm duchovědně-politologickým úvahám soudruha předsedy. Myslí si toto: „A tady tvrdím, že to je špatně. Není možné přestat totiž rozlišovat dva základní pojmy, jimiž jsou CÍRKEV a VÍRA. Od mistra Jana Husa jsme přece poučeni historií, že nelze tyto dva pojmy spojovat v jeden. Mají opravdu jen málo společného. Zatímco VÍRA jako taková je vnitřní, soukromá volba každého jedince, jeho osobní postoj, stejně jako bezvěrectví, tak CÍRKEV má historicky sice neoficiální, ale o to dnes více zřejmý status tradiční politické instituce, usilující všemi (ne)možnými prostředky o moc, vliv a majetky. Jak jsem už před okamžikem naznačil, tyto dvě definice se potkávají opravdu jen zřídka… VÍRA je privátní způsob pozemského života daného jedince, CÍRKEV mocichtivý aparát někdy až nenasytných hodnostářů, kteří právě biblické učení užívají jako ochranný štít pro ospravedlnění svých skutků, chcete-li hříchů. Hříchů s poctivou VÍROU neslučitelných.“

Je hodně důvodů, proč být kritický vůči kardinálu Dukovi. Ale o víře by ho skutečně komunistický papaláš a spolupracovník Státní bezpečnosti poučovat nemusel. Dominika Duku za vlády komunistické strany zavřeli a to kvůli víře, ne za to, že by něco provedl. Ne za spiknutí s cílem násilně svrhnout režim, ne za to, že by si přisvojoval cizí majetek.

Je až zábavné sledovat, jak u komunistů funguje psychologický mechanismus projekce. Onen „mocichtivý aparát někdy až nenasytných hodnostářů“ byla přece komunistická strana. Ta si tady vytvořila mocenskou pyramidální hierarchii založenou na neomylné ideologii, vylučovala kacíře, trestala nepřátele jiné víry, kradla majetek, provozovala inkviziční procesy. Zatímco papež použil dogma o své neomylnosti za celé minulé století jednou, Leonid Brežněv, komunistický papež, byl neomylný 24 hodin denně po celou dobu své vlády. Učení svého proroka se komunisté taky moc nedrželi. Marx předpovídal, jak bude stát postupně odumírat, a zatím ho komunisté utužili jako fašista Benito Mussolini.

Komunistům by se pochopitelně líbila představa víry jako pouhého „uspokojování náboženských potřeb“, jak tomu říkali. Tím mysleli, že věřící zatlačí do několika zbylých kostelů a náboženství vymažou z života společnosti. K „náboženským potřebám“ ale nepatří jen okuřování kadidlem, ale také snaha o lidská práva a důstojný život každého člověka. Věčnost nezačíná na nějakém záhrobním „onom světě“, na nějaké věčné rozptylové loučce, jak to možná soudruhům malují jejich mozkové buňky, ale věčnost začíná tady a je už zde. Těžko se pak vyhnout tomu, že věřící si dokonce dovolují mluvit i do politiky. Někdy mizerně, někdy k věci, tak už to v životě chodí. Politika je správa věcí veřejných. Komunisté se v tom nikde na světě moc neosvědčili, tak by jim slušela aspoň trocha skromnosti. Když ne křesťanské, tak aspoň takové, která je dána obyčejným svědomím a pamětí.