Jens Stoltenberg přednesl při společné schůzi obou komor amerického Kongresu projev při příležitosti sedmdesátého výročí podpisu Washingtonské smlouvy. Mluvil dlouho a nehleděl jen do minulosti. Jeho řeč byla často přerušována bouřlivým potleskem vestoje, což je možná trochu zarážející s ohledem na to, že mnohé z věcí, které říkal, byly zjevně adresovány muži, který při celé události příznačně chyběl, prezidentu Trumpovi.
Stoltenberg se dlouze věnoval tomu, proč je NATO pro Ameriku výhodné a proč by na něj neměla pohlížet jen jako na organizaci, která jí přináší zbytečné náklady. Jeho vnímání významu tohoto mezinárodního spojeneckého svazku jde přímo proti logice „Amerika především!“ prosazovanou amerických prezidentem. Norský generální tajemník NATO chtěl americkému Kongresu připomenout, že mít přátele se vyplatí, i když jste supervelmoc.
Dočkal se potlesku i díky tomu, že ve vztahu k NATO je Trump i ve své straně zatím spíše ojedinělým hlasem. To se ale může klidně změnit a navíc je prezident jakožto velitel amerických ozbrojených sil i tím nejdůležitějším hlasem. Je hezké, že Kongres tleskal Stoltenbergovi ve stoje a k ovacím se připojili i viceprezident Mike Pence a předsedkyně sněmovny Nancy Pelosiová. Daleko lepším signálem by ale bylo, kdyby si projev přišel vyslechnout samotný prezident.
Generální tajemník NATO mluvil hodně o hodnotách, které země v organizaci sdružené spojují, demokracii, lidských právech a vládě práva. Tyto hodnoty ale dnes nejsou zdaleka tak samozřejmé ani v samotných Spojených státech. Trump otevřeně poklonkuje diktátorům a naopak některé demokratické představitele spojeneckých států významně přehlíží. Mezinárodní politika je u něj otázkou osobních vztahů a Číny.
Čína je podle prezidenta tím hlavním a nevyhnutelným příštím soupeřem Spojených států a NATO v soupeření s ní nemá pro jeho zemi téměř žádný význam. Jde naopak o přítěž, která jej váže v Evropě a žene proti Rusku, se kterým by jinak rád našel nějaký modus vivendi. To konec konců není v USA úplně nové. Barack Obama chtěl těžiště americké zahraniční politiky také přesunout do Asie a byl ochoten kvůli tomu Rusku vyjít hodně vstříc.
O Rusku konec konců Stoltenberg mluvil také hodně. Jeho hlavním argumentem bylo, že si musíme přát dialog s ním, ale být připraveni na konfrontaci. Nová studená válka by byla chybná, ale není jen na nás, jestli se jí dokážeme vyhnout. V takovém případě na ní musíme být připraveni. Americkékmu prezidentovi by se mohlo líbit alespoň ta část, kde Stoltenberg vyjmenovává, o kolik evropští spojenci zvýšili výdaje na zbrojení a chválí Trumpa za to, že je to jeho zásluha. Celkově by jeho projev veden snahou prezidenta pro věc zaujmout a bude jedině dobře, pokud se to podaří. V Kongresu má NATO stále zjevně stále významné přátele, ale daleko významnější pro něj by byla náklonost současné americké administrativy.
