NÁZOR / Kult osobnosti k režimům řízeným z Moskvy patří odnepaměti. V minulém století to občas mělo krátké chvíle oddechu, když byl nějaký soudruh odstraněn, nebo sešel věkem. Pak chvíli trvalo, než se vybudoval kult nový. V 21. století si i Vladimir Putin vystavěl image své geniality a nenahraditelnosti. Od jeho třetího funkčního období v Kremlu už se to vystupňovalo k nesnesitelnosti a trapnosti.
Invaze na Ukrajinu vybičovala „vlastence“ nebývalou měrou. Z Putina je „vrchní velitel“. Když se nedaří, svede se to na někoho jiného. Teď se ovšem nedaří hodně a radikálové volají po hledání a trestání vnitřních nepřátel. Výsledkem je atmosféra, která občas mírně znepokojí i některé oddané poddané.
Spisovatel a historik Andrej Polonskij teď dokonce v článku na webu Vzgljad zapochyboval, jestli atmosféra strachu je skutečně to pravé a jestli je to nejlepší způsob, jak slepit občanstvo dohromady. Jestli si to skutečně idealisticky myslí, nebo je to pokusný balónek vypuštěný nějakou klikou, to samozřejmě v dnešním Rusku nemůžeme vědět. Internetové stránky, kde svůj text publikoval, jinak neustále hlásají ruská vítězství, takže se divíme, že ruská armáda už není zase před Berlínem.
Polonskij nejdřív vysvětluje, jak je doba skutečně těžká. Nepřátelská propaganda podle něj podniká nechutné útoky a „pátá kolona taky“. Kdo je dnes uvnitř Ruska „pátá kolona“, když všichni odpůrci režimu jsou už buď v lágru, nebo v exilu, není jasné. Podezřelý je nejspíš každý, kdo nejásá. Autor si všímá, že „se občas začíná mluvit o potřebě represe“ a „používají se zkušenosti z Velké vlastenecké války, stalinismus v mírných i tvrdých formách, potřeba chirurgického vyříznutí zhoubných entit a tak dále“.
Spisovatel ale soudí, že: „Faktem však je, že vítězství ve Velké vlastenecké válce, na které se současní zastánci represivní politiky nejčastěji odvolávají, nezajistila jen a ani tak tvrdost úřadů, ale nezlomný duch lidu.“ Připomíná slavný Stalinův projev s výzvou „Bratři a sestry!“, což prý bylo stejně důležité jako jednotky SMERŠ, které střílely vlastní vojáky, pokud by snad chtěli ustoupit.
„Represe, státní teror, ať už jsou vysvětlovány jakkoli dobře, jsou dvousečnou zbraní a téměř vždy se obracejí právě proti těm lidem, kteří jimi rádi mávali – jak v oficiálním nadšení, tak z osobního zápalu. Jak pro zemi, tak pro společnost takové časy málokdy končí příznivě. Dobře to známe z národních dějin různých epoch – od Ivana Hrozného až po sovětská 20.-30. léta… Existuje však jasná hranice mezi ochranou bezpečnosti domácí fronty a represivní politikou, natož státním terorem. Zpřísňování práva v době války je přirozený a nevyhnutelný proces. Zákon však trestá konkrétní trestný čin a konkrétního pachatele, nikoliv záměr a postoj ‚obecně‘,“ zamýšlí se Polonskij.
Pak celkem v souladu s realitou připomíná, že horečné hledání nepřátel se může zvrhnout, mění společenskou atmosféru a věc obvykle končí anonymními udáními a snahou vyřídit si osobní účty politickým pronásledováním. Represe přitom stabilitu neposiluje, „likviduje“ upřímné přátele a spojence a dává další a pádné argumenty otevřeným nepřátelům.
Dialog je prý potřeba, protože princip „šéf ví vše nejlépe“ není v armádě vždy dobrý a v civilním životě je vždy špatný. „A při represivní politice se kromě atmosféry všeobecného udavačství tento princip stává totálním.“
To je všechno pěkné, jen nic z toho není pravda. Předně SSSR byl v roce 1941 napaden a Wehrmacht táhl na Moskvu. Teď byla napadena Ukrajina a ruská armáda táhla na Kyjev. Ruští vojáci jsou na území Ukrajiny, a ne ukrajinští na území Ruska. Prohlásit kus cizí země za svůj a vydávat se za obránce je hodně chatrný trik. Jednota občanů se těžko buduje, když někoho odvedou na frontu a někdo si jezdí na dovolenou do Turecka. Někomu zdražili potraviny a někdo vydělává na protekčních zakázkách pro armádu. Dagestánci a Tuvinci rukují na frontu v přepočtu na počet obyvatel několikanásobně víc než lidé z Moskvy. Oslavované obsazení trosek Bachmutu provedli kriminálníci naverbovaní Jevgenijem Prigožinem v lágrech. K navození atmosféry Velké vlastenecké války skutečně nestačí, když si mládežníci z Putinjugend navléknou dobové uniformy a křepčí na pódiu s harmonikou.
Něco se pokouší propaganda zachránit výmysly o tajných laboratořích CIA na Ukrajině a o utrpení lidu na Donbasu pod ostřelováním ukrajinských nacistů, jenomže většině Rusů je Donbas ukradený. Je jim celkem ukradené všechno, co se jich osobně netýká. Občanské myšlení se za Putinovy éry podařilo zašlapat do země. Bývalý prezident (!) Dmitrij Medveděv píše, že by bylo hezké nepřátele bez soudu tiše likvidovat, jako se to dělalo v dobách NKVD. To je skutečně povzbuzující.
Volat po nějakém dialogu v zemi, kde za „diskreditaci armády“ hrozí tresty od pokuty po roky vězení, je dost marné. Co je diskreditace a jak je vážná, si určí podle své nálady „orgány“. Prigožin si udělal vzpouru a vytáhl na Moskvu, sestřelil nějaké vrtulníky vlastní armády a dobře se mu vede. Cedule s nápisem „Ne válce“ se trestá.
Atmosféru strachu, udavačství a mlčení vybudoval Vladimir Putin. Autor by měl zpochybňování principu „šéf ví vše nejlépe“ ještě zvážit. Mohl by třeba omylem vypadnout z okna nebo nečekaně zemřít na nějakou nemoc, kterou do té doby neměl.
