Komunistická drzost zašla tak daleko, že už snad nemůže ani pobuřovat. Jen budit jistou zvědavost, kam jsou ještě schopni zajít. Přitom z historie musíme vědět, že kamkoli. Děkujeme ale za nové a nové ukázky.

Poslední klaunské číslo předvedl šéf komunistické strany s. Vojtěch Filip (krycí jméno Falmer). Na Twitteru si napsal: „Nové kolo lámání charakterů. V bývalé KSČ bylo v ČSSR v roce 1989 více než 1,7 milionu lidí. Mediokracie to odpouští jen těm, kdo je schopen plivnout na svou minulost a sloužit cizím zájmům. Nic o jejich práci, nic o jejich výsledcích. Pro mne ale práce zůstane jediné kriterium.“

To číslo neměl snad radši ani vytahovat. Právě ono dokazuje, kdo tu byl mistrem v lámání charakterů. Jakmile byla možnost, většina těchto lidí ze strany zmizela. Nebyli tam tedy kvůli tomu, že by chtěli nasadit život v třídním boji za lepší zítřky. Protože nebýt ve straně nebylo ani tehdy trestné, jen by si soudruzi poznamenali, že někomu členství nabídli a on odmítl, nebylo třeba charaktery tolik lámat. Už byly nalomené předtím.

Pokud byl někdo komunista z přesvědčení, musel po srpnové okupaci a během normalizace vystřízlivět. Zůstali jen ti nepříliš bystří a kariéristé různého druhu. Kariéristů bylo několik typů. Někdo nechtěl obětovat svou odbornou práci za méně odbornou a byla to pro něj úlitba. Ještě v 80. letech to vypadalo, že vláda jedné strany tu bude strašit ještě hodně let. Někomu prostě bylo líto, že se do konce jeho života zřejmě nic nezmění a on promarní svůj talent. Někteří na to ovšem nepřistoupili a bojovali, jak se dalo.

Pak tu byli kariéristé, kteří rudou knížku potřebovali kvůli své neschopnosti, protože bez ní by to daleko nedotáhli. Takovým pak po Listopadu zůstala jen ta legitimace, ale už to nemělo ten půvab. Zbývá jim život v zatrpklosti.

Na této mašinérii, která lidi nutila vystupovat ve společnosti jinak, než by chtěli, se s. Filip podílel, takže je také spoluviník lámání charakterů.

Tahle infekce přetrvává. V každé společnosti se najdou lidé, kteří za příslib korýtka upraví své názory. Komunisté z toho ale udělali systém, kdy popírání sama sebe nebylo jen cestou někam vzhůru, ale někdy (úplně nebo více či méně) bylo nutné k přijatelnému přežití. Mnoho lidí by se nezlomilo, kdyby nebyli vydíráni výhrůžkami vůči svým partnerům a dětem. A když takhle mlácením kladivem a řezáním srpem zdevastovali organismus národa, tak se svým obětem vysmívají. „Jen se podívejte, vy dnešní hrdinové, jak jste kdysi hezky poslouchali!“

Každý unese jen určité břemeno. Komunisté to věděli a tak toho pro jistotu na lidi naložili hodně. Pak se sklonili skoro všichni. Nejvíc tyrany štvalo, když to na někoho nezabralo nikdy. Tyhle lidi oni nenávidí nejvíc a až za hrob.

V ničem se tohle pevné bolševické jádro nezměnilo. Je to vidět z jejich sympatií k Číně, Rusku a severní Koreji. Tam umí s neposlušným jedincem rázně zatočit. Kdyby dostali možnost, dali by se do své despotické činnosti znova. Není důvod si myslet něco jiného.

A tihle jedinci sedí v parlamentu jako „zákonodárci“ (!) a s. Filip je tam místopředsedou a vykládá si rozumy ve veřejnoprávních médiích. Ta noc skutečně nebyla krátká a ještě úplně neskončila.