Tento autentický hospodský výrok mi vytanul na mysli při čtení zpráv o průběhu a peripetiích summitu vůdců naší Evropské unie a o událostech v Turecku. Summit trval dva dny (19.–20.10.) a spočíval především v diskusích, jež jsou přípravou na summity další.

Z toho, co proniklo do tisku, mne zaujal postoj lídrů k brexitu. Prý jej nezpůsobili, a počkají si proto na britské návrhy řešení situace na irských hranicích. Nějak asi zapomněli, kdo pomáhal vytvořit situaci, jež vedla k referendu o brexitu a k jeho výsledku.

Milou epizodou byl pokus francouzského prezidenta zpomalit jednání o obchodních dohodách s mimoevropskými partnery. U nás neoblíbený J.-C. Juncker na jeho návrhy sdělil, že on (!) bude mít text dohody s Mercosulem ještě před koncem roku. Mladý prezident tak prý poznal, kde je jeho místo.

Nepochybně muselo být také zajímavé, když německá kancléřka vykročila za rámec předem dohodnutých témat a pokusila se poučit španělského premiéra, jak by měl řešit problém s Katalánskem. Ten jen suše odtušil, že se to bude řešit v Madridu.

Pro mne nejzajímavějším bodem byla diskuse na téma „jak dál s Tureckem“. Turecko by rádo bylo členem EU, ale tvrdí, že se mu vlastně nechce. Evropané říkají, že jsou dveře otevřené, ale radši by je zabouchli.

Turecká strana říká, že o členství usiluje už padesát let. Padesát nebo dvanáct (taková je pravda), co na tom sejde? Že turecká strana z dvanácti roků promarnila nejméně pět, o tom turečtí partneři takticky mlčí. Opakovaně ale tvrdí – a snad tomu i sami věří –, že Evropa potřebuje Turecko víc, než potřebuje Turecko Evropu.

Ještě z doby před pokusem o převrat (2016) se opakují výhrady k vnitřní situaci v Turecku. Před několika dny byl o další tři měsíce prodloužen výjimečný stav, zatýká se a vyhazuje se z práce vesele dál. Dnes, 26. 10., bylo zadrženo 121 nedávných pracovníků ministerstva zahraničí. Údajně používali v telefonech šifrovací aplikaci, aby se mohli domlouvat s F. Gülenem a jeho přisluhovači. Ve stejný den byly zavřeny tři školy a zatčeno 70 vojáků. Operace pokračuje v 31 provinciích.

Snad aby nalil trochu oleje na bouřlivou hladinu, rozhodl istanbulský soud 25. 10. o propuštění na kauci osmi zadržovaných lidskoprávních aktivistů, z nichž jeden je německý občan. Byli zadrženi v červenci a obviněni z udržování styků s F. Gülenem.

Při vědomí faktu, že s celkovou politickou situací v Turecku a se stavem v oblasti lidských práv, vlády práva a demokratických reforem EU nic nezmůže, hledají evropští politici zástupná témata. Cílem je udržet alespoň zdání nějaké aktivity.

Federica Mogheriniová minulý týden sdělila Turecku, že se EU bude snažit o posílení spolupráce v záležitostech „vztahujících se k regionální dynamice“. Například by prý mohla být „lepší koordinace“ pokud jde o Irák a Sýrii. Protože na bojišti je hráčem NATO a nikoliv EU, jedná se nejspíš o dynamiku politickou a ekonomickou.

To je dost ambiciózní záměr, uvážíme-li postoj Turecka k čemukoliv, co zavání blahosklonností Evropanů k záležitostem na územích obývaných Kurdy. Naposledy to Evropa (hlavně Německo) „slízla“ za příliš shovívavý postoj k teroristům z PKK a k jejich „odnožím“ v Sýrii. V ekonomické oblasti hrozí A. Merkelová sankcemi proti Turecku kvůli zadržování německých občanů. To je poněkud odlišná dynamika a s tou unijní moc dohromady nejde.

F. Mogheriniová se také pochlubila, že mluvila s tureckým ministrem zahraničí o „strategických tématech“. Ta jsou ještě ambicióznější – boj proti terorismu (tím Turci rozumí proti kurdským militantům a spiklencům z FETÖ) a „kyperská otázka“. To je ten problém, který se řeší už přes čtyřicet let a naposledy jednání zkrachovala letos začátkem léta. Dosti velký podíl na krachu měly dvě členské země EU, totiž Řecko a Kypr.

Polský prezident se pár dní před summitem nechal znervóznit svým tureckým hostem a v nouzi zopakoval evropskou mantru – ano, podporujeme členství Turecka v EU. Nemyslel to vážně, je to prázdná fráze, používaná při podobných příležitostech a tureckou stranou pak otloukaná o hlavy evropských politiků. Když si evropští diplomati špitají jen mezi sebou, je jejich většinový názor na členství Turecka mnohem jasnější. Dá se vyjádřit slovem „ne“.

Pokud jde o členství Turecka v EU, jsme svědky hry na mrkanou. Německá kancléřka opakovaně sdělila, že si Turecko v EU nepřeje. Stejný názor mívali francouzští prezidenti, ale dnes to už neplatí. Podle Francie a některých dalších zemí je Turecko příliš důležitým činitelem na Blízkém východě, než aby je bylo možné jen tak odmítnout.

Při večeři se na summitu mluvilo o možnosti zredukovat množství peněz proudících do Turecka v rámci přístupového procesu. Řádově jde o miliardy eur, které nejsou totožné s těmi, jež mají Turecku kompenzovat jeho výdaje na syrské uprchlíky. (Po skončení ramadánu a dalších svátků se ze Sýrie do Turecka nevrátilo několik desítek tisíc registrovaných uprchlíků.) Podle tureckých představitelů se jedná o bezvýznamný krok, který „degraduje pověst Evropské unie“.

Mezitím německá vláda podniká kroky k omezení peněžních toků ze státem vlastněné banky KfW, z Evropské investiční banky a z Evropské banky pro obnovu a rozvoj. Řekl bych, že pro všechny tyto bankovní ústavy je Německo poněkud podstatnějším klientem než turecká vláda. Turecká lira to už pocítila.

Česká pozice je dlouhodobě neměnná: v zásadě podporujeme členství Turecka v EU, pokud splní všechna potřebná kritéria. Současně platí, že česká politická scéna je dlouhodobě rozdělená na dvě téměř stejné části. Jedna se vstupem Turecka v zásadě souhlasí, druhá zase v zásadě nesouhlasí.

Prostě do lesa by šli všichni, ale nějak se tam nikomu nechce. Máme naději, že to takhle půjde ještě několik let, a nikdo neví s jistotou, jestli je to dobře nebo špatně.