V lednu letošního roku otřásla Švédskem brutální vražda pracovnice azylového centra Alexandry Mezherové, kterou ubodal etiopský imigrant. Tento případ vyvolal v zemi, která je známa vstřícným přístupem k uprchlíkům, velké rozhořčení. Rozčarování pokračuje po rozhodnutí soudu, který neposlal vraha do vězení, ale do psychiatrické léčebny.

Ač se odpovědné orgány a mainstreamová média snaží problém kriminality části imigrantů tlumit, je v některých zemích realitou, nad kterou nelze zavírat oči. A nejde jen o hromadná sexuální napadání žen a dívek při oslavách, festivalech nebo v akvaparcích. Nemluvě o poměrech v některých azylových centrech, která se potýkají s násilím. Bezradnost úřadů nad chováním těch imigrantů, kteří nehodlají dodržovat evropské zákony, je předmětem rostoucí kritiky. Zvláště pokud nekončí nepodmíněnými tresty a minimálně deportacemi pachatelů trestné činnosti.

Na povrch v poslední době vyplouvají ještě závažnější zločiny, které končí těžkými zraněními a smrtí napadených. I proto dochází k dominovému efektu, kdy radikálové nespravedlivě obracejí hněv proti všem uprchlíkům. I proti těm, kteří si jakékoli pomoci váží, žádné zákony neporušují, a kteří skutečně v Evropě hledají azyl před syrskou apokalypsou.

[ctete]68415[/ctete]

„Imigrace zničila Švédsko“

Co se počátkem roku ve švédském Mölndalu odehrálo? Žadatel o azyl Júsuf Chalíf Núr napadl nožem 22letou humanitární pracovnici Alexandru Mezherovou, pocházející z libanonské křesťanské rodiny. Incident se odehrál přímo v azylovém zařízení pro nezletilce, kde se mladá žena snažila urovnat konflikt mezi rezidenty, o které se starala. V té době byla ve službě sama.

Núr jí způsobil těžká zranění, kterým v nemocnici podlehla. Napadl i jednoho obyvatele centra, který se snažil Mezherové pomoci. Nakonec byl zadržen a obviněn z vraždy a úmyslného zranění.

Tento případ ve Švédsku vyvolal bouřlivou diskusi a znamenal zlom v nahlížení na migrační téma. Vláda krátce nato oznámila, že vyhostí až polovinu ze 160 tisíc migrantů, kteří loni do země přišli v rekordním počtu. Přiznala, že větší počet je nad její síly. S rostoucím počtem běženců stoupl počet násilných incidentů v azylových centrech, který se meziročně zdvojnásobil: ze 148 v roce 2014 na loňských 322.

Na povrch v této souvislosti vyplavala řada pochybení úřadů. Uvěřily Núrovi, že mu je 15 let, ačkoli vypadá minimálně o deset let starší. I soud později konstatoval, že mu je nejméně 18 let. V azylovém zařízení pro nezletilé běžence bez doprovodu rodičů tedy neměl co pohledávat.

Jak uvedla matka zavražděné dívky, tato zařízení trpí nedostatkem zaměstnanců. Chybí jich řádově tisíce, a ti zbývající musí často pracovat bez sebemenší ochrany. „Imigrace zničila Švédsko. Jen slepý nevidí, že jich přichází víc, než kolik může země přijmout. I děti, které si sem pustili, jsou kriminálníci,“ dodala emotivně. Na zhoršující se situaci upozorňovali sociální správu i inspektoři, ale bez výsledku.

Bratranec dívky řekl novinářům, že opravdu chtěla pomáhat lidem. „A pak ji zavraždí, když dělá svoji práci. Je to chyba švédských politiků, že je mrtvá.“

Nikoli vražda, ale neúmyslné zabití

V zemi poté stouplo napětí. Narostl počet žhářských útoků a napadení imigrantů. A olej do ohně přililo i nedávné rozhodnutí soudu.

Útočník byl uznán vinným nikoli z vraždy, ale z neúmyslného zabití. Podle soudce pachatel v době činu i po něm trpěl vážnou duševní poruchou, a proto nebyl odsouzen k trestu odnětí svobody, ale poslán do psychiatrického zařízení. Po případném propuštění má být deportován ze Švédska, kam má zákaz vstupu do roku 2026. Právník rodiny oběti konstatoval, že se pozůstalí odvolají. „Soud nevěří, že to byla vražda, ale my ano.“

Podobné rozsudky dělají v současné zjitřené situaci běžencům medvědí službu. Jakékoli hledání „polehčujících“ okolností a kliček advokátů pachatelů trestných činů, ať už je to duševní nemoc, osobní či sociální frustrace, se obrací nejen proti obětem, ale i proti pozůstalým.

Psychická nevyrovnanost či osobní problémy atentátníků byly uváděny i v jiných případech, ať už v Nice, Ansbachu, Mnichově nebo ve vlaku do bavorského Würzburgu. Přitom každý, kdo se dopustí brutálního násilí na nevinných lidech, nemůže být úplně normální, ať už se léčí, či nikoli. Co to má společného s hledáním spravedlnosti?

Lidská práva pro teroristu

Nutno dodat, že se zvnějšku někdy těžko pochopitelný přístup evropské justice netýká jen trestných činů imigrantů. Mnozí se pozastavovali nad tím, že letos v dubnu norský soud vyhověl stížnosti odsouzeného teroristy Anderse Breivika kvůli podmínkám věznění.

Norsko se podle jeho rozhodnutí dopustilo porušení práv zakotvených v evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušilo prý především zákaz nelidského nebo ponižujícího zacházení. Soud v první řadě kritizoval držení fašizujícího extremisty v samovazbě. Ta byla zdůvodňována tím, že je vězeň nebezpečný a v kontaktu s ostatními trestanci by se mohl pokoušet o plánování dalších útoků.

Breivik, vrah 77 lidí, si odpykává trest 21 let odnětí svobody, s možností prodloužení až na doživotí. Ve vězení může využívat tři místnosti, jednu ke spaní, druhou ke studiu a třetí ke cvičení. K dispozici má televizi, přehrávač DVD, herní konzoli a stroje na posilování. Nejde o to, aby podmínky v evropských věznicích dosahovaly úrovně Filipín, ale starost o lidská práva pachatelů násilných zločinů zavání opačným extrémem.

Práva pachatelů nad právy obětí

I tuzemští lidskoprávní aktivisté se ptali právem, zda není empatie vůči Breivikovi příliš velká. Například František Kostlán tehdy uvedl: „Chybí bohužel dostatečná empatie vůči jeho obětem, tedy vůči zavražděným, pozůstalým a přátelům zavražděných. Již delší dobu funguje v některých evropských zemích, a v Norsku je to evidentní, přepálený pohled na lidská práva – jakýsi selektivní humanismus, v němž práva pachatelů stojí pomyslně výše než práva obětí. Jedenadvacet let za desítky vražd jsou toho více než výmluvným dokladem. Nemohu to chápat jinak než jako cynický výsměch obětem…“

Pozastavil se nad tím, že Breivikův obhájce tvrdí, že jeho klient trpí depresemi a cítí se osamělý. „Ať se na mě nikdo nezlobí, mnohem více mě zajímá psychické zdraví pozůstalých a přátel zavražděných. A jejich utrpení, až bude vrah jejich blízkých propuštěn na svobodu. Jestliže Breivik ve vězení trpí, je to součást jeho trestu.“

V tom má jistě pravdu. Humanizace evropského vězeňství navíc někdy vyvolává otazníky, zda vůbec odpovídá představám adekvátního trestu. Stejní levicoví aktivisté však mlčí, když jsou podobná kritéria uplatňována u kriminality imigrantů. Selektivní humanismus platí v případě vraha Alexandry Mezherové o to více, že vůbec nebyl odsouzen.

Stále obtížněji skousnutelné přehmaty úřadů, politiků i soudů vyvolávají negativní nálady veřejnosti. Čerstvý švédský příklad je toho dokladem. V takových případech může necitlivý výsměch obětem, ačkoli si to soud jistě nepřipouští, podporovat rostoucí radikalizaci společnosti. Ta očekává vládu práva, rovný přístup ke všem pachatelům a spravedlivé tresty.

[ctete]69179[/ctete]