Ministerstvo zahraničních věcí v ukrajinském Kyjevě (jaro 2022) FOTO: AdobeStock
FOTO: AdobeStock
Ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba nedávno poznamenal, že Ukrajina poskytla Evropské unii příležitost k prokázání akceschopnosti. Konstatoval, že EU – na rozdíl od NATO – ukázala, že umí být výrazným hráčem. Řada aliančních spojenců sice poskytla Ukrajině neocenitelnou pomoc, za což jim Ukrajina nikdy nepřestane být vděčná, ale NATO jako organizace selhalo. Oproti tomu EU svou sankční politikou, finanční podporou pro budoucí obnovení ukrajinské infrastruktury a v neposlední řadě financováním nákupu zbraní prostřednictvím tzv. Evropského mírového nástroje ukázala svou sílu. S názorem ministra Kuleby lze souhlasit, byť je možná k EU až příliš laskavý a na NATO až příliš přísný.
NATO je obranná aliance. Nicméně tváří v tvář ohrožení samotných hodnot, na nichž stojí, mělo nějakou formu vojenského zapojení najít. Nabízela se například limitovaná bezletová zóna nad západní Ukrajinou, letecký most do Mariupolu a podobně. NATO v tomto skutečně do velké míry selhalo. Ano, poskytlo Ukrajině cenné zpravodajské informace prostřednictvím svých letadel. Nicméně tvrdošíjné proklamace generálního tajemníka Jense Stoltenberga, že NATO se v žádném případě nebude konfliktu účastnit, byly v době, kdy ruská armáda páchala na Ukrajině nejhorší válečné zločiny a masivně bombardovala ukrajinská města, opravdu nepatřičné.
Bude jistě dobře, naplní-li se příslib z roku 2008 a Ukrajina se stane členem Severoatlantické aliance. Nicméně: Ukrajina řešící i za nás dvacet let neřešený problém Putinova imperialismu bude po válce natolik silná svým národním sebevědomím i vojensky, že její obranyschopnost nebude na případném členství v NATO závislá.
I když se formálně nestane členem Severoatlantické aliance, bude jejím privilegovaným partnerem. Bude disponovat moderním zbraňovým vybavením, válkou zocelenou armádou a vlastním vojenským průmyslem těžícím z řady inovací objevených během válčení s ruskou armádou.
Bude udržovat nadstandardní bezpečnostní vazby s aliančními zeměmi. Z těch velkých zejména s Velkou Británií, Polskem, Spojenými státy, Tureckem či Rumunskem. Z menších pak s baltskými státy, Skandinávií nebo Českem.
Z tohoto úhlu pohledu se snaha stát se členem Evropské unie jeví pro ukrajinskou diplomacii jako aktuálnější zadání. Slova ministra Kuleby, velmi schopného diplomata, zní proto zcela logicky.
Ukrajina během českého předsednictví
Zanedlouho se předsednictví v Radě Evropské unie ujme Česká republika. Vyvstávají otázky, jak by mohl vypadat seznam našich úkolů v agendě „Ukrajina“. Vidím zhruba čtyři okruhy:
1/ V době, kdy předsednictví bude vykonávat Praha, nebude ještě osvobozeno celé území Ukrajiny. Možná bude osvobozen Donbas, nebo bude alespoň ve fázi osvobozování. V ruských rukou ale ještě bude Krym.
Je proto důležité, aby pokračovala unijní finanční pomoc na nákup zbraní pro Ukrajinu. Při osvobozovací fázi operace bude totiž Ukrajina o obrovské množství zbraní přicházet. České předsednictví může zařadit na agendu Evropské rady jednání o nějaké další finanční podpoře z Evropského mírového nástroje (European peace facility poskytl doposud 450 milionů eur pro obranné účely a 50 milionů eur pro poskytnutí nesmrticích zásob, přičemž byly přislíbeny další finance až do výše 1,5 miliardy eur).
2/ České předsednictví může iniciovat zadání Evropské rady pro Evropskou komisi, aby provedla revizi stávajícího smluvního rámce EU – Ukrajina. Jedná se o Asociační dohodu, která řeší politické i hospodářské vztahy Ukrajiny s EU. Dále dohodu o prohloubené a komplexní zóně volného obchodu (DCFTA), která je její součástí. Ještě vstřícněji by bylo možné nastavit i dohodu o zjednodušení vízového režimu a na ní navázané nařízení o uvolnění vízového režimu pro občany Ukrajiny cestující do EU.
3/ České předsednictví se může zasadit o to, aby vysoko na bruselské agendě byla politika rozšíření EU, a to jak nyní, tak i za horizontem našeho šestiměsíčního funkčního období. Udělení kandidátského statusu Ukrajině je politickým rozhodnutím a předsedající země EU může mít na urychlení tohoto kroku výrazný vliv. Něco jiného jsou pak samotné přístupové rozhovory.
Bylo by kontraproduktivní, kdyby úsilí věnované členství Ukrajiny šlo na úkor stávajících kandidátských zemí na Balkáně. Takový vývoj by totiž řada unijních států rychle zablokovala. Bude-li však agendě rozšíření jako takové věnována trvalá pozornost, dojde-li k překonání pověstné únavy z rozšíření („enlargement fatigue“), prospěje to i ukrajinským evropským ambicím.
4/ Česká republika jako jeden z iniciátorů Východního partnerství se bude jistě dále zasazovat o to, aby tato součást evropské sousedské politiky byla v Bruselu pojímána strategicky. Jinými slovy, aby Východní partnerství nebylo jen multilaterální platformou, kde se vyměňují poznatky o reformách a smluvních vztazích jednotlivých zemí s EU. Kromě politických a hospodářských reforem musí mít Východní partnerství silnou dimenzi bezpečnostní. A to jak v oblasti vojenské, tak v oblasti posilování energetické odolnosti východních zemí. Je potřeba odhodit opatrnost, která byla na mnoha summitech i pracovních jednáních Východního partnerství patrná.
Východní partnerství prostě je silovou hrou mezi EU a Ruskem a nemá cenu to zastírat. Je také unijním konceptem, kde země střední a východní Evropy hrají důležitou úlohu. Jeho vitalita je důležitá pro čelení machiavelistickým pokusům prezidenta Macrona navrhovat Německu nějakou novou východní politiku. K tomu došlo při jeho nedávné návštěvě Berlína. V našem zájmu rozhodně není žádné opakování „Normandského formátu“, kde budou Německo, Francie a Rusko řešit osud Ukrajiny bez účasti zemí našeho regionu.
S rozvahou podporujme integrační ambice Ukrajiny
Jsem rozhodným zastáncem toho, abychom Ukrajině dali jasnou integrační perspektivu, ať už jde o EU, nebo NATO. Česká diplomacie podle mne vždy oprávněně plédovala za poskytnutí této perspektivy Ukrajině v rámci Východního partnerství. Litoval jsem, že nebyl naplněn příslib summitu NATO 2008. Zároveň je ovšem třeba reflektovat aktuální situaci a postupovat racionálně.
Nelze se ubránit dojmu, že si mnoho státníků diskusí o perspektivě členství Ukrajiny v integračních uskupeních tak trochu léčí černé svědomí. Účastní se jí hlasitě i ti, kteří váhali s pomocí Ukrajině, když to nejvíce potřebovala. Jsem opravdu velmi rád, že se to netýká České republiky a její nynější vlády.
Je zkrátka zapotřebí postupovat střízlivě a racionálně. Nezapomínat na to, že dokud není území Ukrajiny zcela osvobozeno, potřebuje tato těžce zkoušená země především vojenskou pomoc. Potřebuje zbraně a pomoc s jejich distribucí, včetně logistické podpory, potřebuje kontinuální přísun munice a školení na zbraňové systémy, potřebuje zpravodajské informace. To nyní musí mít prioritu. Úplné osvobození ukrajinského území je v našem vlastním zájmu. Schopnost Ruska ohrožovat v dohledné době své sousedy bude výrazně oslabena. Rusko přijde o významnou část armády.
Nezapomínejme ovšem na to, že z technologií relevantních pro nějaký budoucí konflikt se Severoatlantickou aliancí nepoužilo Rusko zatím téměř nic. Jeho arzenál v těchto kategoriích tak zůstane válkou nedotčen.
Jedná se například o integrované systémy protivzdušné a protiraketové obrany; útočné i obranné vesmírné technologie, ofenzivní prostředky v kyberprostoru a elektromagnetickém spektru či ponorkovou flotilu. I proto musíme soustředit veškerou pozornost na podporu Ukrajině tak, aby dosáhla úplného osvobození svého území a stala se co nejpevnější hrází proti imperiálním choutkám Ruska v budoucnu.
Už teď je třeba se bránit tendencím k nastoupení politiky „business as usual“, které se projevují například v neplodných debatách o tom, že je potřeba poskytnout Putinovi a Kremlu nějakou možnost východiska, zachování tváře apod. Ne, to není potřeba. Putin a ruský imperialismus musí utrpět drtivou porážku.
Martin Svárovský je vedoucím Programu bezpečnostních strategií v Bezpečnostním centru Evropské hodnoty. Působil v Kanceláři prezidenta republiky (za Václava Havla), poté v diplomatických službách jako zástupce velvyslance v Budapešti (2002–2006) a Varšavě (2010–2014), jako zástupce ředitele Odboru střední Evropy a posléze Odboru analyticko-plánovacího MZV ČR. Je autorem koncepce Česko-polského fóra, poradcem místopředsedy Poslanecké sněmovny PČR a poradcem předsedy jejího Výboru pro evropské záležitosti z KDU-ČSL.
