Jitka Molavcová a Jiří Suchý FOTO: Divadlo Semafor / se souhlasem
FOTO: Divadlo Semafor / se souhlasem
RECENZE / Od konce roku uplynuly dva měsíce a už nyní si říkám, že dvě události co do intenzity divadelního zážitku letos sotva co překoná. Po Pařízkově divadelně uhrančivém spojení Remarqua a Ukrajinky Natálie Vorožbytové v divadle X10 (Na západní frontě klid / Zelené koridory) to byl opus z totálně jiného žánrového soudku, věnovaný 100. výročí Jiřího Šlitra Šli tři Šlitři (premiéra Semafor, 15.2.).
Název říká, že v tomto muži vskutku žily pod jedním černým tvrďákem tři osobnosti: hudební, výtvarná a herecká. Premiérový večer zastihl v udivující formě nejen autora, režiséra a protagonistu Jiřího Suchého, který dokáže i u nazkoušených věcí „vzbudit zdání naprosto namátkové improvizace“ (Petr Brook), ale i všechny ostatní (Jitka Molavcová, Jiří Štědroň, Olga Patková, Petr Macháček, Jolana Smyčková, Lucie Černíková, Lea Hurábová). Nesmím zapomenout i na zpívajícího trumpetistu Michala Stejskala a dnes už proslulé semaforské žesťové trio Eliška Hurábová, Veronika Tuchá a Magdalena Jedličková.
Čekal jsem pietní vzpomínku, vyšperkovanou pamětnickými historkami a notoricky známými hity typu Tereza, Babeta, Zuzana, Motýl aj., ale dočkal jsem se v cudném výběru jen některých: vše právem završeno nesmrtelnou písní Jó, to jsem ještě žil. Ale například i známý Tulipán: ten mne jako puberťáka moc neoslovoval, na rozdíl od jiných, a to pro „angažovaný“ text. Ne náhodou v šedesátých letech dokonce i kritici z Rudého práva a okolí, kteří ještě před rokem dost zavile nemohli Suchému přijít na jméno, se přestávali výhrůžně ptát „Kam kráčíš, Semafore?“ a Suchý byl pro ně náhle básník. Jenže pro mne ožil song až teď, totiž v nápadité směsici a úpravě šlitrovek excelentního pianisty Jakuba Přibyla. Až teď jsem, ke své hanbě, docenil, jak melodicky, harmonicky i rytmicky skvělá je Šlitrova hudba, zní-li samostatně. A tak bych mohl pokračovat: většina písní byla z rodu méně známých, vyloupnutých z pavučiny času, které v novém kabátě i nově zasvítily. Třeba i text šansonu Pes Máslo jsem znal, ale opět až nyní jsem objevil i jeho, vlastně Šlitrovy, hudební kvality, nenápadně provázející jeden z vrcholných šansonů Jitky Molavcové.
Z některých songů na mne znovu dýchla dávná, zlověstná a hororová, vpravdě existenciální úzkost (Podivná hodina). Jako by zde nejen Suchý v uhrančivém textu, ale hlavně Šlitr v hudbě bezpečně vycítili nadcházející normalizační marasmus, jehož devastující kulminace v následujícím dvacetiletí se Šlitr naštěstí nedožil. Ta melodie patří k těm, kterých se i dnes v jiném, v něčem však znepokojivě podobném kontextu roku 2024 nemohu zbavit…
Ocenil jsem zejména, že nikdo z interpretů v nejmenším neimitoval „originál“. Například Jiří Štědroň. I v písních, jež tu „zdědil“ po Matuškovi (Láska nebeská) a jindy třeba po Drobném či Štědrém, přišel se zcela jiným interpretačním klíčem. Do všech písní, hlasově bravurně zvládnutých, vnesl i herecky čistě svůj vklad, svou osobnost. Nehrál si na romantického kovboje, ale přišel s jakousi pobavenou salonní nonšalancí: lehce parodický odstup a jemný humor. Humor ne jako řachanda, ale – řečeno se Suchým – „tak jemný, že ho sotva postřehnete“. Znovu potvrdil, že plní v současném Semaforu podobně nezastupitelnou roli, jakou hrál na divadle i na plátně Oldřich Nový. Fascinován jsem byl i dalšími interprety – jeden příklad za mnohé: mladistvě působící Petr Macháček. Zejména to, jak si poradil se songy svázanými se Suchým (Nevyplacené blues), jež zpívá a hraje vždy „po smyslu“.
Nebyl to prostě jen koncert ani marný pokus o velkou šou. Bylo to divadlo, po „semaforsku“ zahrané i zazpívané. Není divu, že když jsem si chtěl večer co nejdříve zopakovat, všechny reprízy byly vyprodané a zbyl na mne s protekcí přístavek, což byla pro mne dobrá zpráva o ohlasu inscenace.
Lepší sté narozeniny si Jiří Šlitr opravdu nemohl přát!
