Přemysl Rabas FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
ROZHOVOR / „Je mi líto, že kraji, který má potenciál, vláda neumožní, aby dohnal zbytek republiky. Když se lidé potýkají s beznadějí, jde to špatným směrem,“ říká v rozhovoru pro deník FORUM 24 senátor Přemysl Rabas, který za hnutí SEN 21 kandidoval v obvodě Chomutov. V letech 2006 až 2010 byl poslancem za Stranu zelených, působil také jako ředitel Zooparku Chomutov. Téměř třináct let vede Safari park ve Dvoře Králové nad Labem.
Mluvil o dezinformační kampani, kterou proti němu před senátními volbami vedli jeho odpůrci, i o dojetí z lidí, kteří mu nezištně pomáhali. Tvrdí, že s obyvateli Ústeckého kraje je to někdy těžké, ale dost prý za to může centrum, které tento typ regionů nechává na holičkách. Vyjádřil se i k někdejší spolupráci s ruskými zoologickými zahradami a k tomu, jak prožívá utrpení zvířat ve válečné vřavě.
Jaké to je obhájit mandát v baště populistů?
Na rudo-hnědém severu je to určitě složitější než třeba ve středních Čechách nebo na jižní Moravě. Špinící kampaň byla natolik intenzivní, že jsem v samém závěru ani nepočítal s tím, že to vyjde. Neuvěřitelnému množství nesmyslů, polopravd a lží, které se valily ze sociálních sítí, se člověk nemá jak bránit.
Sám za sebe bych si teď mohl říct, že už je mi to jedno, ale trápí mě to, protože je to nebezpečné pro společnost. Když se dezinformace správně podá, veřejnost je ochotná jí věřit a to byl taky důvod, proč jsem před koncem kampaně dost ztrácel.
Co se dělo?
Chomutovští „podnikatelé“ vydávali něco, co připomínalo místní noviny, ve kterých se snažili některé kandidáty znevěrohodnit. Druhá věc souvisela s peticí Pravda o vodě, kterou kdysi senát odmítl, protože byla špatně připravená. Její autoři vyzývali, aby zdroje vody v 90. letech prodané do ciziny získalo Česko zpátky. Lidé kolem petentů rozjeli kampaň, na niž od veřejnosti vybírali peníze, a snažili se senátory špinit, že jsou proti tomu, aby voda patřila lidem.
Moji odpůrci v Chomutově také argumentovali tím, že nejsem vidět, že mám v senátu asi 140 absencí, což je vlastně geniální polopravda, protože tím nejsou myšleny dny, ale jednotlivá hlasování. Průměrně to ale vychází, že jsem chyběl jeden až dva dny v roce.
Je mi líto, že kraji, který má potenciál, vláda neumožní, aby dohnal zbytek republiky.
Vzhledem k těmto kampaním jsem si nakonec řekl, že je vlastně docela zázrak, že to vyšlo.
Práci senátora se ale nevěnujete na sto procent.
Mnozí senátoři jsou nadále lékaři, hejtmani, starostové. Že to jde spojit, jsem si ještě jako ředitel chomutovského zooparku vyzkoušel už ve sněmovně, která je časově mnohem náročnější než senát. Kdo na to doplácí, je moje rodina. Větší část péče o děti leží na mojí ženě, protože já jsem často buď v Praze, nebo ve Dvoře.
Kde jste se s lidmi setkával v rámci kampaně?
Když jsem po kraji rozvážel plakáty a bannery. Na kampani bylo sympatické a pro mě nesmírně dojemné, že desítky lidí byly ochotny propagovat mě na svých balkonech, garážích, domech, na auta si dávali stínítka s mým volebním letáčkem. To je úplně jiný druh kampaně, než když si zaplatíte reklamu na autobusu. Kvůli mně šli s kůží na trh.
A když se vrátíme k těm odpůrcům, dokázali se vám postavit tváří v tvář?
Ne. Za poslední týdny se mi stalo jednou, že mi nějaká paní na vernisáži řekla, že mě tam nerada vidí. Diskuse na sociálních sítích jsou ale doteď místy dost drsné, což je pro dnešní svět asi typické.
Má smysl se do nich zapojovat?
Na věcné příspěvky reaguju, ale na vulgarismy ne.
V tomhle se svět od roku 1998, co jste v politice, asi dost změnil…
Jsou silnější mediální tlaky, útoky. Veřejnost by se měla proti tomu začít účinně bránit, třeba osvětou, aby lidé dokázali analyzovat, co je pravda, a co dezinformace. V západních nebo severských zemích to funguje docela dobře. My jsme v tom myslím zaspali. Dezinformační scéna má u nás větší vliv, než by bylo záhodno.
Myslíte, že ve vašem kraji je to horší než jinde?
Určitě. Je to dáno také tím, že vláda na něj trochu zapomíná. Vlastně všechny vlády od listopadu 1989 hlásají, jak chtějí, aby se nůžky mezi kraji zavíraly, aby se zaostalé regiony dostaly na stejnou úroveň jako ty vyspělé. Místo toho se situace naopak zhoršuje a chudé regiony se stávají ještě chudšími. Když kvůli změně rozpočtového určení daní má Ústecký kraj přijít o půl miliardy, to jsou přesně ty kroky, které nahánějí obyvatele do náruče hnědých nebo rudých extremistů.
Je mi líto, že kraji, který má potenciál, vláda neumožní, aby dohnal zbytek republiky. Když se lidé potýkají s beznadějí, jde to špatným směrem. Dostávají sice peníze z kohezních fondů Evropské unie, jenže minulá vláda prohlásila, že aby kraje bez těchto dotací na tom nebyly bity, tak jim to stát dorovná ze svých peněz. Nůžky mezi regiony se tím pádem zase rozevřely.
Vláda by se měla snažit v krajích, jako je ten Ústecký, podporovat komunitní život, podnikání, školství, zdravotnictví. Snažit se tam udržet lidi. Místní se příliš nehrnou do podnikání, protože se bojí, že se vzhledem k nízké kupní síle neuživí. To je přesně ten moment, kdy by stát mohl zasáhnout a podpořit je.
Najde se přesto někdo, kdo by mohl jít příkladem, že když se chce, tak to jde?
Je úžasné pozorovat lidi, kteří se navzdory tomu všemu pustí do podnikání a funguje jim to. Někdo třeba pěstuje víno, jiný si otevře kavárnu, další opraví zámek, který za komunistů sloužil jako základna JZD.
Není to vlastně důkaz, že to jde i bez podpory?
Jenže pak jsou tu ukazatele jako nejhorší vzdělanost, nejhorší zdravotnický systém, nejhorší průměrné dožití, které dokládají, že region má opravdu co dohánět.
Co ještě se podle vás dělá špatně?
Například rozdělování peněz z transformačního nebo modernizačního fondu EU. Úředníci v Praze udělají to, že v Ústeckém kraji, který je postižený prakticky celý, stanoví, které obce mohou z tohoto fondu čerpat. Vydělají na tom ty, které leží blíže dolům a které už tak dostávají poplatky z dobývání nerostů. Ostatní nedostanou nic. Jenže není přece rozdíl v tom, jestli se obec nachází pět, nebo dvacet kilometrů od místa těžby.
Náhodně jsem si vybral deset obcí blíže hranice dobývacího prostoru, které tak mají nárok na příspěvek za dobývání nerostu a zároveň mohou žádat o dotaci z evropských fondů, a dále deset obcí, které jsou mimo podporované území. Ve veřejných zdrojích jsem se podíval na jejich hospodaření. Ty, které mají nárok na čerpání, mají na svých účtech a v oběživech částky od 50 do 400 milionů korun, zatímco ty, které čerpat nemohou, mají k dispozici prostředky v jednotkách či nižších desítkách miliónů. Při přepočtu na obyvatele mají obce, které dosáhnou na dotace, 30 tisíc na hlavu, zatímco druhá skupina má desetkrát méně. Jsou to absurdní čísla.
Zajímavý kohezní nástroj by bylo rozpočtové určení daní. Regiony definované jako zaostalé, postižené ekonomickými a sociálními problémy by mohly mít stanovený nějaký koeficient. Bylo by to mnohem efektivnější než dotační tituly, které jsou často vázané na konkrétní činnost, kterou dotyčná obec vůbec nepotřebuje.
Do jaké míry je problém v místních lidech?
To se můžeme bavit o tom, jestli bylo dřív vejce, nebo slepice. Protože s extremismem v Ústeckém kraji je to těžké, ale dost za to může centrum, které tento typ regionů nechává na holičkách, přestože každá vláda mluví o tom, jak jim chce pomoct. Právě proto tam vznikl odpor, který může působit tak, že tam žije lůza, se kterou se nedá mluvit. Jenže to je právě ta chyba. A kde se vzala?
Náš safari park v době, kdy Rusko napadlo Ukrajinu, na protest vystoupil z asociace, která sdružuje zahrady bývalého východního bloku, což jsou především země bývalého Sovětského svazu a jeho satelitů.
Severní Čechy byly kdysi jedním z nejbohatších krajů v rakousko-uherském mocnářství. Byl to nesmírně rozvinutý kraj, který dostal za komunistů hodně na zadek, a 35 let po revoluci se to příliš nezlepšilo. Kraj trpí tím, že se zničil lehký průmysl nebo služby. Ekonomika se orientovala na doly, takže nebylo potřeba tolik kvalifikovaných zaměstnanců, což mělo vliv na sociální složení obyvatelstva.
S jakým konkrétním řešením by tam politik z Prahy měl přijet?
Vlastně by to nemuselo být moc složité. S podobnými problémy se potýkala řada států na světě a možná by stačilo vzít si příklad z toho, jakým způsobem třeba v Německu obnovovali území postižená důlní činností, jak řeší problémy slabších oblastí ve Francii nebo v USA. Někde tomu ani neříkají zaostalé regiony, ale zóny příležitostí.
Potřebujeme zákon, který by tato území jasně definoval a vytvořil v nich podmínky pro život. Ne že v každém volebním období ministr vymyslí další dotační titul, a má pocit, že něco udělal. Mělo by se to řešit koncepčně – tak, aby pomoc byla dlouhodobě udržitelná a aby ke sbližování regionů skutečně docházelo.
Jak byste sám sebe popsal na ose levice–pravice, pokud tohle rozdělení ještě vůbec platí?
Řadím se spíš k liberálnímu středu. Obecně si myslím, že rozdělení na levici a pravici už neplatí. Řada velkých stran ztratila svůj vliv a otevřel se prostor pro malé populistické strany, které můžou být jazýčkem na vahách při skládání koalic, což není moc příjemné. Rozhodně si myslím, že bylo lepší, když jazýčkem na vahách byla KDU-ČSL, než když hrozí, že to bude SPD.
Dokázal byste si teď představit spolupráci s ruskou nebo čínskou zoologickou zahradou?
Náš safari park v době, kdy Rusko napadlo Ukrajinu, na protest vystoupil z asociace, která sdružuje zahrady bývalého východního bloku, což jsou především země bývalého Sovětského svazu a jeho satelitů. Dřív jsem si říkal, že když jim půjdeme příkladem, pomůže to zlepšit nejen kvalitu jejich chovů a péči o zvířata, ale tamní lidi se v rámci spolupráce dostanou i do jiných zemí, kde uvidí, jak to funguje v demokracii.
V tuhle chvíli je se vším konec. V Rusku mám pořád přátele, se kterými si občas telefonuju. Někteří si netroufají nahlas říkat, co si myslí, jiní otevřeně přiznávají, že jsou prokremelští. Znám naopak i několik takových, kteří Putinův režim nahlas kritizují, až jsem se jim do telefonu snažil naznačit, že to pro ně může být nebezpečné.
Když se na nás konkrétní zahrada, třeba i ruská, obrátí, rozhodně ji neodmítneme. Po invazi jsme ale měli snahu pomáhat spíše těm ukrajinským. Zvedla se obrovská vlna solidarity, posílalo se tam krmení, peníze. Smutné bylo, že některé se dostaly do okupovaných oblastí, kde už pomoc nebyla možná.
Jak to vypadá teď?
Občas si telefonuju s ředitelem zoo v Mikolajivu, jedné z významnějších zahrad na Ukrajině. Tam občas spadne úlomek bomby, ale zahradu to zatím nezničilo. Vím, že měl problémy soukromý zoopark u Charkova, který byl dlouho na dotyku frontové linie. Přišla tam o život řada zvířat i ošetřovatelů. Několik dní nemohli jít krmit, protože se střílelo, ale pak už to nevydrželi, protože zvířata měla hlad, tak tam šli a byli zabiti.
Válka musí být pro zvířata nesmírně stresující. Vidíme u nás, když lidi na silvestra blbnou s rachejtlemi, jak domácí mazlíčci prchají do koupelen a do sklepů a nejradši by se zahrabali pod zem. Zvířata často vyděsí obyčejná bouřka, natož rakety, které jim bouchají u zadku. Je to všechno strašné a zbytečné. Už aby nacisti v Kremlu dostali rozum a šli do háje.
