Jindřich Rajchl FOTO: ČTK / Kamaryt Michal
FOTO: ČTK / Kamaryt Michal
NÁZOR / Kdyby byla paní senátorka chlap, napsal bych, že plácá nesmysly. Je to dáma – tak mohu jen konstatovat, že je roztomile popletená. Anebo lépe –s pousmáním konstatovat, že paní senátorka chce omezovat svobodu projevu hlavního chcimíra Jindřicha Rajchla. Kritizuje užívání slova „chcimír“ jako nějakou „nálepku“. Já si ale na rozdíl od paní senátorky myslím, že v demokratické společnosti si může pan Rajchl říkat, jak chce. To slovo totiž vymyslel a uvedl do veřejného prostoru právě on – Jindřich Rajchl. Ne jako nadávku, ale jako hrdý titul.
Na Babišově portálu iDNES píšou povážlivou novinu: paní senátorka Daniela Kovářová chce diktovat Jindřichu Rajchlovi, jak si smí a nesmí říkat. Na semináři Svoboda projevu a po projevu, který se na její popud v úterý konal v senátu, dle iDnes řekla: „Kolem sebe vidím tendence k omezování svobody slova, skandalizaci, nálepkování, vylučování z veřejného prostoru slovy dezolát, chcimír, odpírač.“ Považuji to za nehorázný útok na svobodu projevu pana Jindřicha Rajchla a myslím, že by měl paní senátorku žalovat.
Pokud se samozřejmě paní senátorka za hrubý útok na svobodu slova Jindřicha Rajchla neomluví – nejlépe v pořadu Jany Bobošíkové, Xavera Veselého, případně rovnou do mikrofonu na pódiu na Václaváku při příští Rajchlově dezoládě.
Šestého března 2023, před konáním první Dezolády na Václavském náměstí, Jindřich Rajchl ve svém videjku na facebooku s popiskem „Zoufalá snaha a zastavit celonárodní sjednocení na Václavském náměstí nabírá na obrátkách“ říká (stopáž 23:14): „Já bych byl proti dodávání zbraní jakémukoliv účastníkovi toho konfliktu. Já jsem pacifistou. Já jsem chcimír. Hrdý chcimír.“ A po chvíli opakuje: „To jsme my (míněni účastníci Dezolády 11. března na Václavském náměstí, pozn. aut.), kdo chceme mír, to jsme my, ti chcimírové. Hrdí chcimírové. Já to takhle cítím.“
A nyní chce paní senátorka Kovářová pana Rajchla omezovat v jeho svobodě projevu. Chce zabránit tomu, aby se skandalizoval, aby se nálepkoval a aby se vylučoval z veřejného prostoru užíváním slova chcimír. Prostě chce jej omezit v základní lidské a občanské svobodě. A mně se to opravdu nelíbí. Ano, nemyslím si, že je pan Rajchl chcimír, měl bych pro něj řadu jiných, mnohem výstižnějších názvů, které se však zásadně neslučují s jazykovým kodexem Fora 24. Ale budu do posledního dechu bojovat za to, aby se pan Rajchl mohl slovem chcimír svobodně označovat na základě svého vlastního, žádnou totalitní cenzurou neomezeného názoru. Aby mu zůstala zachována svoboda slova, kterou mu teď senátorka Kovářová chce upřít. To, že se nazývá slovem nápadně připomínajícím vulgární výraz pro urinaci (močení), je jeho demokratickým právem. Ale má plné právo říkat sobě a svým fanouškům tak, jak on sám uzná za vhodné. I kdyby to bylo vulgární slovo odvozené ne od urinace, ale od defekace.
Obrana Sokrajchlova
Nezastírám, že jsem titulek tohoto odstavce okopíroval z divadelní hry Obrana Sokratova. Ale význam osobnosti pana Jindřicha Rajchla je s osobností Sokrata plně srovnatelný, či přesněji – kdo byl Sokrates ve srovnání s Jindřichem Rajchlem? NULA! A tak argumenty ve prospěch Sokrata lze bez jakéhokoliv váhání použít i pro obranu Jindřicha Rajchla. Je to, stejně jako Sokrates, velká osobnost, která se již zapisuje do dějin.
Pan Rajchl je ušlechtilý člověk s ušlechtilými zájmy. Veřejnosti jistě neuniklo, jak novináři zmapovali v jeho anamnéze skutečně vážný zájem o tenis – což je ušlechtilý sport, a je dobré, že náš pracující lid vede někdo s tak zdravým koníčkem. O jeho zálibě referoval například Seznam Zprávy v článku „Z Rajchlova klubu zmizely pozemky za desítky milionů. Teď je zabavuje stát“.
Stejně tak novináři zmapovali, že měl v minulosti velmi kladný vztah i k fotbalu. O tom zase velmi poutavě psal Expres. Článek se jmenuje „Modla demonstrantů je bývalý fotbalový šíbr: Rajchla si vychoval Chvalovský, sedl si i s Berbrem“.
A láska k tak všelidově oblíbenému sportu by měla znamenat větší toleranci k projevům toho ušlechtilého člověka – ne jeho omezování ve svobodě projevu, ne jeho cenzurování a plané obviňování, že se nálepkuje. Pan Rajchl se může etiketovat, jak chce, může být chcimírem, mojmírem, lumírem i honimírem. V demokracii má každý občan právo nazývat se tak, jak to sám cítí. Nazývat se tak, kam jej srdce táhne. A ne se nechat omezovat nějakými maloměšťáckými předsudky, že roztomilým slůvkem „chcimír“ etiketuje. Svobodu projevu i Rajchlovi!
Na závěr vážně
Na jednu stranu je dobré, že vyjádření antisystému a jemu nakloněných političek a politiků jsou tak hloupá, že si z nich lze dělat legraci. Jak z Rajchlova extrémně nelibozvučného slůvka „chcimír“, tak z ohnivé kritiky toho slůvka paní senátorkou, které neřekli, že to slovo není „nadávka od pětikolky“, ale hrdý titul vyřčený samotným Rajchlem. A tak si paní senátorka stěžuje na to, že se vůdce antisystému onálepkoval slůvkem chcimír sám a dobrovolně.
Ovšem na stranu druhou – paní senátorka svým útokem na svobodu projevu Jindřicha Rajchla přesvědčivě ukázala intelektuální potenciál a kognitivní výkony této části naší společnosti, dezinformační, proruské a antisystémové části populace. Ti lidé prostě nevědí, co mluví, fňukají, aby fňukali, a sami se nazývají termíny, které vzápětí jejich sympatizanti kritizují jako nadávku – „nálepku“. Je to ztělesnění chaosu, dezorientace, zmatenosti a nepochopení.
Vyjádření paní senátorky přesvědčivě ukazuje, že s dezinformační scénou a jejími sympatizanty nemá nejmenší smysl diskutovat. Oni ti lidé přesně nechápou ani to, co říkají jejich kolegové. A ani přesně nevědí, proč si stěžují. Takže doufat, že jejich zcestné vidění světa spraví nějaká polemika, přesvědčí je nějaké racionální argumenty a fakta, nemá nejmenšího smyslu. Nedumejme o motivech chcimírů, neznají je ani oni sami. Věnujme jim laskavou a soucitnou vzpomínku a zabývejme se něčím – či někým – kognitivně vybavenějším.
