Senátorka Jana Zwyrtek Hamplová pronesla 30. března v senátu řeč k tématu norem pro orgány pro rovné zacházení. Slíbila, že se pokusí být stručná, což nějak nedodržela. Jsme za to ale vděční, protože takovou ukázku blátivého myšlení obvykle slýcháme ve sněmovně; a je dobře, že příval bahna do horní komory je důkladně zdokumentován. Advokátka a senátorka sama sebe označila za oběť diskriminace, načež navrhla opatření připomínající apartheid.
Aby dodala svým podivným argumentům váhu, vylíčila sama sebe jako mučednici, která trpěla. „Vnímala jsem diskriminaci a byla jsem i přímo účastna, bojovala jsem proti ní poslední tři roky, v době covidu, zažila jsem, že mě nesměli ubytovat v hotelu, že na rozdíl od jiných, kteří si mohli v zimě na benzince vypít kávu uvnitř, já jsem si ji musela vypít venku. Všichni jsme to chápali, k mému úžasu, jako normální. Přitom to nebylo ničím podloženo, nemělo to žádný racionální argument, což teď jaksi doba ukazuje. Nechci se k tomu vracet,“ tvrdí paní, ale vrací se k tomu, takže se k tomu zřejmě vracet chce. Můžeme předpokládat, že toto bezmezné utrpení a ústrky pro ni budou tématem do konce života.
Pak jsme se ale – po řadě dalších myšlenek – konečně dozvěděli tu hlavní a podstatnou myšlenku.
„Takže chci říct, že se domnívám, že bychom si tyto věci možná jako ČR měli řešit v rámci svých hranic, na základě nějakých svých zkušeností, tendencí, nějakých tradic, zvyklostí. Tady bych ještě zmínila, velmi bych rozuměla, že tam mám taky spoustu starostů, k tomu segregovanému školství. Musí být společně děti všechny. Romské, české atd. Krásná myšlenka. V reálu nerealizovatelná, protože bychom ubližovali těm dětem, které nejsou zvyklé na určité etnikum. Naopak, možná kdyby se udělaly samostatné třídy pro romské děti, vybudujeme jim ty rovné šance do budoucna. Není to diskriminace, je to naopak prostě úplně rozumný krok. Zdravý rozum bych apelovala a abychom mohli třeba jít EU příkladem, jak si to v ČR upravíme,“ míní advokátka. (Advokátka!)
V té řeči co věta, to myšlenková perla, takže výsledkem by nakonec byla taková dlouhá šňůra perel, kterou by se mohli zdobit na Rajchlových demonstracích všelidoví aktivisté. Mohli by si to pak přijet vyfotit z časopisu National Geographic jako kmenové shromáždění domorodců zvláštního ražení.
Asi by mělo být zbytečné něco celkem jednoduché vysvětlovat osobě, která se honosí titulem Právnička roku. (To musel být pozoruhodný rok.) V jejím případě to asi skutečně zbytečné je. Tak aspoň připomínka toho, co je normální. Skutečně normální, nikoli „normální“ ve smyslu Trikolory, SPD, tzv. vlastenců a podobných spolků poněkud diskutabilní intelektuální úrovně. Normální je, že děti bývají ve škole pohromadě. Chytré, méně chytré, ty, co jsou věčně napřed i mírně opožděné.
Všimněme si, že paní mluví o tom, že společné třídy mohou ubližovat „těm dětem, které nejsou zvyklé na určité etnikum“. Příslušníky onoho „etnika“ nějak neřeší. Nějaké děti, říkejme jim pracovně bílé a slušné, někdo jiný znepokojuje, takže by měl být odsunut. V Česku víme, že „odsunout“ znamená vyhnat.
Pokud by nějaké dítě skutečně nezvládalo výuku běžného typu v kolektivu, který představuje průřez naší populace, lze pro něj zvolit jinou variantu. Vyhlásit ale obecné pravidlo, že by příslušníci nějaké skupiny, třeba Romové, mohli mít zvláštní třídy, kde budou jen oni, zavání diskriminací tak, až je to spíš nesnesitelný zápach. Přínosem školy je i to, že se lidé setkávají. Z tabulky prvků a data bitvy na Vítkově nezůstane nic, vzpomínky na spolužáky z různých společenských vrstev a národností a kamarády všelijak vyšinuté jdou s námi pořád. Ty všechny jsme kdysi potkali a každý další stupeň školy tuhle pestrou směs filtruje a naše sociální bubliny se zmenšují.
Senátorka neřekla, že by bylo dobré udělat zvláštní přípravný ročník pro ty, kteří to potřebují, nemluví o asistentech učitelů. Kdepak, šup s exoty do ohrádky.
Zmatené myšlení senátorky a advokátky Zwyrtek Hamplové je patrné z pikantního příkladu, kterým se pokouší své myšlenkové bláto doložit. Nejdřív mluví o diskriminaci podle zákona a faktické, a pak přítomné pobavila.
„Ta formální někdy bývá až absurdní, taky určitě vidíte ty boje proti diskriminaci, že máme i miss, která má 110 kilo, já chci štíhlou miss, nepovažuji to za diskriminaci. Za diskriminaci ad absurdum bych mohla považovat, když se dívám v oděvech na velikosti, kdysi jsem měla 38, teď mám holt 48, někteří to nevyrábí… Je to diskriminace? Nemají rozum, abychom se do toho necpali, do těch střihů. Takže chci říct, že diskriminace musí mít zdravý rozum a nemůžeme za diskriminaci prohlašovat, že absolutně všichni musí splňovat vše a mohou mít právo do soutěže o miss, i když mají 120 kilo a tak podobně,“ míní naše bojovnice.
Zábavné. Madam si zřejmě v nějaké zábavné rubrice něco přečetla o jedné lokální americké miss z nějaké školy a podkládá tím svoje bláboly. Neví nic o tom, jaká tam měli kritéria, a hlavně by jí to mělo být úplně jedno. Nic jí po tom není. My bychom třeba mohli vyhlásit, že chceme v parlamentu inteligentní zákonodárce. Naděláme s tím ale něco, když tam někdo zvolí své zástupce, kteří to nenaplňují? Ne. Vymýšlíme zvláštní senát pro takové? Ne.
My si jen myslíme svoje.