Jak bylo řečeno v předchozím díle seriálu, kde jsme si představili konformitu a její možnosti, je velmi složité a vlastně téměř nemožné stanovit ideální míru nonkonformity, tedy poměru mezi přizpůsobivostí a subjektivní myslí, ať je jakkoliv vzdorovitá. Konec konců s hledáním ideálních poměrů je to těžké vždycky.

Představte si, že budete hledat ideální poměr mezi cenou a kvalitou libovolného zboží. Najít takové, které vám bude stoprocentně vyhovovat jak kvalitou, tak cenou, není jednoduché. Často to bývá tak (ačkoli zdaleka ne vždy), že s kvalitou jde přímo úměrně nahoru i cena, a tak najít kupříkladu mobilní telefon, který bude umět vše, co od něj vyžadujete, ale zároveň bude ve vašich cenových možnostech, není snadné a většinou se člověk musí rozhodnout pro nějaký ten kompromis. U mobilních telefonů jde ale o jednorázovou záležitost; naproti tomu hledání ideálu nonkonformního chování je běh na dlouhou trať a celoživotní umění, které když přestaneme důsledně střežit, může se nám to vymstít. Pokud si tedy nevybereme tu jednodušší cestu, cestu absolutní konformity.

U tohoto tématu bych se ještě rád zastavil. Je totiž dalším důvodem, proč se mezi námi dnes pohybuje tak obrovské množství nejasných, nepřesných, zkreslených nebo lživých informací a proč se i navzdory jejich faktickým nedostatkům řada lidí šíří. Není to jen proto, že je přístup k informacím a tím pádem i jejich sdílení tak rychlé a jednoduché. Je to také proto, že člověk je obecně tvor dosti pohodlný. Na jedné straně lze pochopit, že když se běžný občan vrátí z práce domů, nemá už moc času ani energie na to, aby se zaměřil na důkladné zpracovávání informací. A tak aby zůstal v obraze, je často mnohem jednodušší a pohodlnější přijmout informace v té podobě, v jaké se k němu dostanou, aniž by je jakkoli ověřoval či analyzoval. Na straně druhé právě tento fakt způsobuje davovou psychózu, která vede k tomu, že přestává platit zdánlivě jednoznačná korelace mezi názorem většiny a skutečnou pravdou.

Zvlášť v dnešní době, kdy jsou ve společnosti kariérní nároky na nesnesitelné úrovni a většina lidí v civilizovaných zemích se potýká s výrazným stresem, je obvyklé, že i to, co většina považuje za pravdu, pravdou ve skutečnosti není. To je krajně alarmující a vybízí to k otázkám, zda není čas změnit přístup k profesnímu i osobnímu životu, dokud je ještě čas. Ale zpět k tématu.

Konformita, ať už ta přirozená a žádoucí, nebo ta, která z jedinců dělá více součást celku než samostatné entity, může mít mnoho příčin, které z logiky věci přímo vyplývají. Mezi faktory, které přímo ovlivňují míru konformity, patří pochopitelně velikost skupiny, její sociální statut a řada dalších různě významných důvodů, které nás chtě nechtě vědomými, ale častěji nevědomými procesy nutí přizpůsobit se. Přesto vzdor konformnímu systému nebývá výjimkou, protože jen málokterá skupina (nepočítaje sektářská sdružení a další fundamentální skupiny) je naprosto jednomyslná a už pouhý jeden člověk striktně odmítající konformní postavení vůči skupině může řetězovou reakcí inspirovat další členy skupiny a zpravidla nevědomě je přesvědčit o omylnosti skupinového rozhodování.

V této souvislosti nelze nezmínit další experiment, jeden z nejslavnějších v oboru psychologie, a sice stanfordský vězeňský experiment amerického psychologa Philipa Zimbarda.

V tomto experimentu, v roce 1971, Zimbardo vystavěl perfektní model skutečné věznice a zasadil do ní dobrovolníky do řad vězňů a dozorců. Sledoval pak, jak účastníci přijmou své role a jak se změní jejich chování. Experiment musel být ukončen předčasně, protože fyzický i psychický stav účastníků experimentu byl už po prvním dni důsledkem změn jejich chování (především těch v roli dozorců, kteří se začali chovat vůči „vězňům“ brutálním způsobem) katastrofální; dodnes se jedná o jeden z nejkontroverznějších experimentů vůbec a byl také svého druhu posledním, protože obecný přístup psychologie je dnes diametrálně odlišný od toho před téměř padesáti lety a pokusy o zopakování podobného výzkumu jsou dnes vesměs nemyslitelné.

Nutno říct, že Zimbardo svým experimentem dokázal v té době šokující fakt: Brutální a fanatické zločiny, kupříkladu ty nacistické z válečného období, nemusely být dílem psychopatů, ale pouhým důsledkem řetězové reakce obrovského skupinového tlaku a podléhání vykonstruovaným rolím, jimž se většina lidí nedokázala ubránit už právě proto, že se jednalo o vnitřní změny převážně nevědomého charakteru. I tento závěr je dodnes mnohými experty zpochybňován, přesto průběh experimentu jasně vypovídá o tom, že když běžné ničím vybočující osoby postavíme do určitých rolí, postupem času se těchto rolí začnou účastnit tak, jako by jim skutečně náležely.

Podobným způsobem – ačkoli zpravidla ne v tak extrémním měřítku – funguje i konformita mediální, která způsobuje, že se lidé často přizpůsobují názorům skupiny, i když se nemusí vždy slučovat s jejich individualitou (podobně jako se přidělená role neslučuje s individualitou účastníků experimentu; přesto se účastníci rolí po čase ujali tak, jako by jim byly vlastní). Tomu se říká kognitivní disonance a je celkem běžným psychologickým mechanismem, se kterým se v praxi (nevědomě) setkáváme dnes a denně.

Otázkou zůstává právě to, do jaké míry je konformita nutná, resp. jaká míra konformity je nutná pro naše přežití ve společnosti, a kde už začíná nežádoucí potlačování vlastní individuality; protože se jedná o psychologický fenomén, a nikoli matematickou nebo chemickou rovnici, těžko lze tento konformní ideál změřit. V první řadě v něm hraje roli nekonečně mnoho proměnných a za druhé konformitu je třeba vnímat jako prvek ryze individuální a neopakovatelný; tam, kde konformita jednoho končí, může konformita druhého začínat a naopak.

I tak je vhodné a zajímavé občas se zaměřit na naší vlastní konformitu a pozorovat sám sebe a to, jak moc jsme ovlivňováni okolím a jak moc prosazujeme naše já. Ne vždy to samozřejmě poznáme a správně vypozorujeme, ale často můžeme vidět, že i když si třeba myslíme, že společnosti nepodléháme, velmi často tomu tak je, a to i v případech, kdy bychom byli jinak přesvědčeni o naší jedinečnosti.

V příštím díle se zaměříme na lidský mozek a na to, jak při vytváření a interpretaci názorů funguje.