Jestliže konformitou rozumíme přizpůsobivost jednotlivců ku společnosti, společenským zvykům a společenským názorům, nelze pochybovat, že určitá míra konformity je základním předpokladem pro to, abychom jako neopakovatelný prvek mohli fungovat v globální společnosti plné jiných neopakovatelných prvků. Musíme přinejmenším dodržovat zákony a elementární etická pravidla, abychom se společenského dění mohli beztrestně účastnit. To znamená, že konformita je jistým nástrojem k našemu bezproblémovému začlenění do společenského systému.
Na druhou stranu, konformita se může jednoduše stát nebezpečnou, protože přehnaná přizpůsobivost potlačuje naší individualitu a zákonitě tak vede k extrémní socializaci, která je nežádoucí, protože v jejím rámci máme přirozenou tendenci podléhat kolektivnímu nevědomí a procesům, které probíhají uvnitř společnosti s minimálním, či dokonce žádným vlivem našeho vlastního svědomí. Socializace v extrémním smyslu je také často jedním z cílů a nástrojů totalitních režimů, protože čím víc individuality ve společnosti, tím vyšší pluralita a tím i vyšší pravděpodobnost nebezpečí pro fundamentální totalitní systém, který obvykle uznává jen jedno dogmatické paradigma.
Čistě hypoteticky, kdyby lidé byli plně konformní, nemusela by žádná mediální gramotnost existovat, protože by existoval pouze jeden neměnný myšlenkový systém, jehož bychom byli všichni součástí. To je možná atraktivní představa, v praxi je však samozřejmě neuskutečnitelná a, přiznejme si, také trochu nudná. Z řečeného tedy vyplývá, že určitou míru konformity (která je ryze subjektivní) potřebujeme vykazovat všichni, ale zároveň bychom se měli pečlivě starat o to, aby přizpůsobování zvykům společnosti významně neomezovalo naší individualitu.
Jistým pomyslným vrcholem toho, čeho by člověk měl nebo lépe řečeno mohl dosáhnout, je tedy ideální poměr mezi kolektivní konformitou a vlastní individualitou. A protože lidé mají velmi rádi pojmy, zažil se i pro tento zlatý střed termín: nonkonformita. Člověka, který je nonkonformní, lze charakterizovat jako někoho, kdo se přizpůsobuje společnosti, ale neidentifikuje se s ní, tzn. je konformní jen natolik, aby se dokázal do společnosti začlenit, ale zároveň racionálně a kriticky zhodnocuje situace a události dle vlastního uvážení.
Sociální psycholog Solomon Asch v padesátých letech učinil experiment, kterým konformitu jako společenský fenomén v podstatě prokázal. V rámci pokusu, který byl pro zachování nezaujatosti před testovanými označen jako test zraku, byly několika lidem ukázány dva obrázky. Na levém byla čára o určité délce a na pravém tři čáry o různých délkách. Lidé měli z obrázku, kde bylo více čar, určit tu, která je délkou stejná, jako čára vlevo. Mezi testovanými osobami bylo i několik Aschových spolupracovníků, kteří měli odpovídat záměrně špatně, vždy stejnou odpovědí. Experiment ukázal, že lidé odpovídali podle většiny, i když v závěru testu, kdy jim byl prozrazen jeho skutečný účel, přiznávali, že věřili, že jejich odpověď je špatná, ale nechtěli být považováni za „odlišné“ či „divné“.
Můžeme rozlišovat přinejmenším tři stupně konformity: Vyhovění je stupněm dočasného přizpůsobení; příkladem může být zpomalení řidiče v úseku kontrolovaného radarem. Řidič zpomalí, protože se chce vyhnout případné pokutě, ale posléze zase zrychlí. Akceptace je trvalá, ovšem stále vědomě přizpůsobená. Akceptací na onom příkladu řidiče by mohlo být to, že na nátlak blízkých si navykne na pomalejší jízdu, než na kterou byl dříve zvyklý. Identifikací pak rozumíme ztotožnění se s určitým vzorcem chování.
Důvodů, proč na konformní chování přistupujeme, existuje nepočítaně. Řada lidí se přizpůsobovat vysloveně chce, protože se ztotožňuje s myšlenkou jednotné společnosti a veřejné mínění je pro ně zkrátka důležitější než jejich vlastní individualita. Někteří se přizpůsobují většině, protože díky názoru většiny mohou mít pocit, že mají pravdu či že jejich názor je správný, obecný, bezpečný. A zvlášť u mladých je trendem, že přizpůsobení jejich sociální skupině (třídě, partě) z nich dělá oblíbence, protože se chovají dle jistých norem dané skupiny. Jenže vyžadované přizpůsobování se nejen zvykům, ale i názorům společnosti už v útlém věku může vést k tomu, že se tito lidé stanou v dospělosti nezdravě konformními i bez ohledu na jejich inteligenci, protože mezi inteligencí a konformitou neexistuje prokázaná kauzalita. A tím se problém stává ještě mnohem větším a neprůstřelnějším.
