Předsedové stran SPOLU a PirSTAN FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Sestavování vlády je u nás tradičně velmi obtížné. Provázejí ho složitá a často zdlouhavá koaliční jednání, která mají spoustu zádrhelů a peripetií. Kromě toho v posledních letech do celého procesu také mnohem více, než je zdrávo, vstupuje prezident republiky Miloš Zeman, který v něm prosazuje své zájmy. Faktorů, proč je v České republice natolik těžké sestavit vládu a stejně tak je náročné ji udržet, najdeme celou řadu, ale klíčový je jeden z nich. Významnou roli sehraje i letos, proto je dobré zamyslet se nad tím, proč tomu tak je a co by se s tím dalo dělat.
K pochopení, v čem je u nás při sestavování vlády ten hlavní problém, je dobré se vrátit k tomu, jaká u nás byla situace po posledních sněmovních volbách v roce 2017. Hnutí ANO obdrželo 78 mandátů, ODS jich měla 25, Piráti a Okamurova SPD 22, komunisté a sociální demokraté získali po 15 mandátech. Křesťanští demokraté jich obdrželi 10, TOP 09 jich měli 7 a Starostové a nezávislí 6.
Už samotný fakt, že se do poslanecké sněmovny dostalo celkem devět politických stran a hnutí, je z pohledu koaličních vlád jistě problém. Čím více uskupení ve vládě bude, tím nestabilnějším se takový kabinet samozřejmě stane. V koalici, kde je větší množství partnerů, to ani nemůže být jinak. V minulých volbách tak byla jediná možnost, jak sestavit vládu, která by měla v dolní komoře parlamentu většinu a která by sestávala pouze z dvou subjektů, a to kabinet Babišova hnutí a ODS.
Už to je jistá diagnóza, protože to znamená, že jsme odsouzeni buď k menšinovým vládám, nebo kabinetům složeným minimálně ze tří různých uskupení a nutno dodat, že z pohledu toho, co nás pravděpodobně čeká po nadcházejících volbách, jsou tři strany ve vládní koalici ještě hodně příznivá varianta, která spíše nenastane.
Potíž velkého počtu subjektů ve sněmovně při sestavování vlády se částečně vyřešila vznikem dvojice koalic, kdy namísto pětice stran a hnutí máme koalici Pirátů a Starostů a koalici SPOLU. Jestli půjde o skutečné řešení, ovšem záleží na tom, zda obě koalice budou schopné po volbách vést koaliční jednání společně a nestane se to, že se rozpadnou a každá strana pojede na vlastní triko.
Zúžený prostor pro sestavení vlády
Další změna oproti minulým volbám pak spočívá v tom, že ty letošní se odehrají podle jiného volebního zákona, takže přepočet hlasů na mandáty bude více proporční a nebude tak zvýhodňovat vítěze voleb jako doposud. To ale za určitých okolností může přispět k tomu, že ani dvě relativně velké strany, respektive koalice nebudou mít ve sněmovně většinu.
Hlavní problém ovšem leží ještě v něčem trochu jiném, a to v hodně nízkém koaličním potenciálu některých uskupení. Ponechme stranou, že to má své jisté opodstatnění, důležité však je, že ve výsledku to ještě více zužuje prostor pro sestavení stabilní a akceschopné vlády.
U SPD Tomia Okamury je jasné a na první pohled patrné, že se s ním do koalice nikdo nežene. Vládnout s komunisty se rovněž dlouhá léta považovalo za nepřípustné. Andrej Babiš to sice částečně prolomil, ale pro většinu politických uskupení jsou stále nepřijatelní a ani Babiš je nevzal přímo do vlády a nedal jim ministerské posty. Stejně tak hnutí ANO na tom z hlediska počtu možných koaličních partnerů není vůbec dobře. Po minulých volbách Babišovi nezbylo nic jiného než počkat na sociální demokraty, až se rozhoupají a vstup do jeho kabinetu si schválí ve stranickém referendu.
Skutečnost, že ve sněmovně disponují velkým počtem mandátů strany a hnutí s nízkým koaličním potenciálem, samozřejmě vede k tomu, že se v Česku hůře sestavují vlády. Potíže s tím u nás byly vždycky, ale v určitém ohledu se to dále zhoršilo po roce 2013, kdy do politiky přišel Andrej Babiš a jeho hnutí ANO a rovněž Okamurova SPD. Letos to pravděpodobně nebude o nic lepší. Spíše naopak. Trend, který v této oblasti můžeme sledovat, není dobrý.
Zatím se zdá, že by po říjnových volbách v dolní komoře kromě dvojice koalic, hnutí ANO a SPD mohli zasednout ještě komunisté a hnutí Přísaha Roberta Šlachty. Z dnešních sněmovních partají s největší pravděpodobností poslanecké lavice opustí sociální demokraté. Jistě, může se stát, že pět procent nakonec nepřekonají ani komunisté a Přísaha, ale pokud vyjdeme z toho, že ve sněmovně zastoupeni budou, jak se to zatím jeví, prostor pro vznik vládní koalice se nám výrazně zužuje. A to zvlášť v situaci, kdy by zůstaly relativně vyrovnané síly mezi oběma koalicemi a Babišovým hnutím.
Obtížná povolební situace
V takové konstelaci může klidně koalice Pirátů a Starostů nebo i koalice SPOLU vyhrát volby, ale rozhodující bude, jestli s někým dají dohromady 101 mandátů ve sněmovně, aby jejich vláda získala důvěru. A to ještě necháváme stranou prezidenta Zemana, který při jmenování premiéra může vítěze voleb dvakrát opomenout, takže by se mohl dostat na řadu až při třetím pokusu, který je v rukou předsedy sněmovny, což se tedy samozřejmě odvíjí od toho, kdo oním šéfem dolní komory bude zvolen.
Pokud by většinu poslaneckých mandátů ve sněmovně po volbách neměla na jedné straně ani dvojice koalic, ani hnutí ANO společně s komunisty a Přísahou na straně druhé, bylo by sestavování vlády opravdu obtížné. Pak by všechno záleželo na tom, jestli by se Babiš odhodlal vládnout s SPD nebo s její podporou, případně zda by si koalice Pirátů a Starostů a koalice SPOLU dokázaly najít cestu k Robertu Šlachtovi a jeho Přísaze, což se v tuhle chvíli nezdá být příliš pravděpodobné.
Občanským demokratům se zřejmě nebude chtít vládnout s bývalým policistou Šlachtou, který v roce 2013 stál u pádu jejich vlády v čele s Petrem Nečasem. To už spíše po dlouhém bezradném období vznikne nějaká vláda koalice Pirátů a hnutí STAN, hnutí ANO bez Babiše a Šlachty. Sám bývalý ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu zatím nevylučuje vládní spolupráci s nikým, zároveň však říká, že kauzy premiéra Babiše zasahují Českou republiku a že by to mělo skončit.
To vše je do určité míry důsledkem toho, že v české politice kromě pravolevého ideového konfliktu začaly hrát roli ještě další štěpící linie a témata, například ta spojená s vymezováním se vůči tradičním stranám, korupcí a pocitem části občanů, že žijí ve společnosti, kde panuje nespravedlnost a dvojí metr. Světlo na konci tunelu prozatím není vidět, proto se musíme připravit na to, že nás po letošních volbách čeká skutečně táhnoucí se a velmi vyčerpávající sestavování vlády.
