Do Washingtonu dorazili poslové jihokorejské vlády pověření severokorejským diktátorem, aby prezidentovi „záludných USA“ předali pozvání k setkání s Nejvyšším vůdcem KLDR.

Donald Trump pozvání přijal. Ne k vyjednávání, tak daleko nejsme, ale ke schůzce. Ta by se měla uskutečnit „co nejdříve“. Pravděpodobně v květnu. Mezitím proběhne společné cvičení armád USA a Jižní Koreje, které po odkladu začne 31. března. Cvičení vždy vedla k varovným signálům z Pchjongjangu, zpravidla k odpalování raket do Pacifiku. Letos by to mělo být bez nich – jihokorejští poslové řekli, že Kim „chápe, že rutinní cvičení musí pokračovat“. V dubnu má jet do USA japonský premiér, aby si s D. Trumpem promluvil o dalších krocích vůči KLDR.

Podle slov poslů Kim Čong-un řekl, že „doposud, kdykoliv jsme odpálili raketu, (jihokorejskému) prezidentovi Munovi nezbylo než svolat schůzi národní bezpečnostní rady. „Jak jsem se dnes (tj. v pondělí 5. 3.) rozhodl, prezident Mun už nebude muset vstávat brzy ráno.“ Docela vtipná poznámka. Testy raket a jaderných náloží KLDR se obyčejně odehrávají ve 4 nebo v 5 hodin ráno místního času.

Jihokorejští poslové vyzdvihli podíl prezidenta Trumpa na současném překvapivém vývoji. Byla to prý jeho „politika maximálního tlaku“ a také „mezinárodní solidarita“. Tou je zřejmě míněno hlasování Ruska a Číny o sankcích proti KLDR. Solidaritou svého druhu je i porušování sankcí ze strany obou velmocí, ale to je nejspíš jen bagatelní problém. Ostatně na porušování sankcí se podílejí i japonské a jihokorejské subjekty.

Na závěry je opravdu brzy, vždyť ke schůzce ještě nedošlo, ale nemohu se zbavit dojmu, že celé to diplomatické divadlo působí velice divně a nepřesvědčivě. Pokud severokorejský vůdce myslí svá slova a rozhodnutí vážně, muselo se v KLDR něco stát. Jinak si nelze vysvětlit jeho obrat o 180°, slova o „krajanech stejné krve“, jež použil při setkání s jihokorejskými vyslanci, nebo smířlivost vůči americko-jihokorejským manévrům. Pokud se nestalo nic, není naopak možné těmto slovům věřit.

Kim Čong-un není žádný beránek a určitě není ani rozevlátý romantik. Lidé kolem něj jsou tvrdí, schopní a oddaní Vůdci a KLDR. Že by někdo z nich dobrovolně riskoval ohrožení samotné existence KLDR, tomu se nedá věřit ani vteřinu. K ničemu jinému by ale jakákoli forma „sjednocení“ nevedla. Kromě jediného – sjednocení pod vládou Nejvyššího vůdce. To také nelze očekávat.

Je uvěřitelné, že KLDR pociťuje sankce skutečně bolestně, a proto se její vedení rozhodlo začít vyjednávat. Olympijský gambit byl skvělý, zastihl protivníka zcela nepřipraveného a efekt jakéhosi okouzlení ještě nevymizel. Je sice slabší, ale působí i nadále. KLDR se stylizovala do role „toho slabšího“ a významná část veřejnosti i některá média tento pohled „kupují“. USA nejsou moc oblíbené. Jejich prezident už vůbec ne a Severokorejcům se „nikdo nemůže divit“, že se poučili z osudu S. Husajna a M. Kaddáfího.

Sankce trvají a dá se očekávat, že „trpící lid KLDR“ bude brzy potřebovat mezinárodní pomoc. Tu zaplatí USA (jako obyčejně) a spotřebuje armáda (také jako obyčejně). Obrazy trpících budou vyvíjet tlak na D. Trumpa a stavět jeho politiku „maximálního tlaku“ do nepříznivého světla v očích veřejného mínění. Skrze mediální masáž, falešné informace a pátou kolonu vždy ochotných levicových fanatiků bude KLDR vytvářet nepříznivý obraz USA a Korejské republiky, čímž bude oslabovat jejich vyjednávací pozici. Také to znamená, že si KLDR udrží iniciativu, která trvá už dva měsíce.

Rodong Sinmun (oficiální deník KLDR) věnoval pozornost názorům srbského poslance a publicisty M. Lazanského, který obhajuje právo KLDR na vlastní nukleární vyzbrojení. Komentátor listu k tomu poskytl vysvětlení, že USA po desetiletí proti KLDR „používaly politiku nukleární hrozby a vydírání“. Ta se „otevřeně přiznala, že má jaderné zbraně, aby se mohla bránit.“ „Mír a bezpečnost na Korejském poloostrově, v severovýchodní Asii a ve zbytku světa jsou spolehlivě garantovány jaderným deterentem KLDR.“ Aspoň víme, komu můžeme děkovat za mír ve „zbytku světa“.

V anglické verzi byl komentář zveřejněn 9. 3., tedy poté, co se svět dozvěděl o chystané schůzce. V KLDR se nic nepublikuje náhodou nebo shodou okolností. Vypadá to, že KLDR nám chce říci, že vyhrála dlouhý souboj s nepřáteli a nyní, jako vítěz, je ochotna jednat o podmínkách dalšího soužití. Bez ohledu na to, co Vůdce říká a dělá navenek, důvěřovat mu a čekat od něj skutečné ústupky by bylo velice krátkozraké.