Vůdce Severní Koreje Kim Čong-un a vůdce Ruska Vladimir Putin FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
KOMENTÁŘ / Ve stínu válek na Ukrajině a Blízkém východě zůstávají napjatá situace na Balkáně, probíhající převraty v Africe, stejně jako vyostřování situace na Korejském poloostrově. Tam v úterý severokorejský režim vyhodil do vzduchu silnice a železnice spojující oba státy, na což jihokorejské jednotky reagovaly palbou.
Severokorejský režim se díky alianci s Ruskem cítí na koni a směřuje k válečnému vyústění svých potíží s úspěšnějším jižním sousedem. Jihokorejce nepřekvapuje, poněvadž o tomto scénáři nepochybují už minimálně druhým rokem.
A i když se objevily zprávy o nasazení severokorejských vojáků na Ukrajině, nikdo kompetentní si nemyslí, že by paralelně nemohlo dojít k rozpoutání války s Jižní Koreou. Koneckonců, poustevnická říše Kimů disponuje pátou největší armádou světa čítající více jak 1,3 milionu osob ve zbrani. Jednu ženijní divizi na Donbase může snadno postrádat.
Případná další korejská válka by byla již třetím vzájemným konfliktem v pořadí, nepočítáme-li hezkou řádku izolovaných ozbrojených incidentů.
Kim Čong-un demonstrativně ukončil všechny projekty vzájemného usmiřování obou Korejí a mimo pozornost většiny západních médií nařídil změny severokorejské ústavy, které definují vztahy obou zemí jako vztahy nepřátelských států.
Předpokládá se, že kromě dlouhodobé spolupráce s Íránem na raketovém programu se režimu v KLDR výměnou za dodávky dělostřelecké munice, balistických raket a připravovanou přímou vojenskou pomoc proti Ukrajině dostane ruské technologické pomoci v klíčových oblastech vývoje jaderných zbraní, kosmických technologií či protivzdušné obrany.
Tudíž se obskurní kimovská dynastie, která žila mnoho dekád v technologické izolaci a s velkými obtížemi kopírovala zastaralé vojenské technologie západního i východního původu, perspektivně blíží technologické úrovni jihokorejských ozbrojených sil natolik, nakolik vůbec mohla doufat.
Iluze „izolovaných regionálních konfliktů“
Stále důkladněji navzájem spolupracující protizápadní režimy v Číně, Rusku, Íránu, Severní Koreji a jejich fanouškovské pobočky na Kubě, ve Venezuele, Nikaragui a v afrických vojenských diktaturách rozhodně nevedou paralelní „lokální konflikty z lokálních důvodů“. Při vedení těchto válek se také neřídí žádnou logikou „červených čar“, která posedla část osazenstva Bidenova Bílého domu. A bývalo by bylo velmi důležité si vše uvedené uvědomit mnohem dříve, než Západ začal plánovat reakce na činy globální autoritářské osy.
To se bohužel neděje. Spojené státy ze všech svých protivníků berou vážně nanejvýš Čínu. Rusko je soustavně podceňováno přinejmenším od doby, kdy Barack Obama v předvolebních debatách s Mittem Romneyem v roce 2012 zesměšnil úvahy o možném ohrožení ze strany moskevského režimu a během (vítězné) intervence v Sýrii označil Rusko za pouhou „regionální mocnost“. Dobyvačné plány Íránu a KLDR pak zůstávají z větší části pod rozlišovací schopností washingtonských elit.
Toto podceňování mimo jiné ústí ve stav, kdy je mobilizace americké obranné průmyslové základny zcela neadekvátní sílícím válečným přípravám nepřátel. Dokonce i evropská pomoc válčící Ukrajině už je výrazně vyšší než americká, třebaže ani tak nedokáže EU naplnit obranné potřeby Kyjeva.
Mohly by si Spojené státy teoreticky za Trumpa dovolit nějaké „dohody“ o stažení z Koreje – myslím kapitulační dokumenty toho typu, jaký Donald podepsal s Tálibánem? Pokud hodlají udržet své mezinárodní postavení, je to zcela vyloučeno. V situaci, kdy Peking každý rok spouští na vodu jeden ekvivalent celého britského královského námořnictva, Washington v žádném myslitelném scénáři nemůže vyhrát závody v námořním zbrojení bez zapojení jihokorejských loděnic.
Což nás přivádí k širšímu kontextu údajných „lokálních“ konfliktů, na něž prý má Západ reagovat „deeskalací“ a tlakem na spojence, aby své aktivity omezili na čistě defenzívní úsilí. Řešením „lokálních konfliktů“ se má pokaždé stát „kreativní diplomacie“, která kupodivu také pokaždé sestává z impotentních výzev k okamžitému klidu zbraní – po nichž se pravidelně dostavuje všechno možné, jen ne příměří.
Nerozhodný Západ
Šéf německé zpravodajské služby BND tento týden vysvětloval poslancům Bundestagu, že cíle Moskvy se v žádném případě neomezují na obsazení některých ukrajinských území, ale zahrnují zničení celého Západem sponzorovaného světového řádu. To, že ve třetím roce plné ruské invaze na Ukrajinu musí někdo poslancům stále ještě objasňovat nejzákladnější skutečnosti ohledně programu ruského imperialismu, je smutným svědectvím o stavu západních politických elit.
Putinovi ovšem nejde o Ukrajinu v jiném smyslu než jako o východisko dalšího útoku směrem na západ. Spojenectví s Íránem, který posílá drony a rakety, stejně jako strategická aliance se Severokorejci mu umožňují obcházet západní sankce i znásobit kapacity vlastního vojenského průmyslu. Vždyť severokorejské dodávky už nyní zajišťují zhruba polovinu ruské spotřeby dělostřeleckých granátů. A pokud se splní prognózy o brzkém vyčerpání sovětských zásob obrněných bojových vozidel, v dalším kroku mohou třeba brázdit ukrajinskou černozem pásy tanků Songun-915.
Každý další měsíc, kdy Západ demonstruje nerozhodnost svých elit a jejich neschopnost vypořádat se s již probíhajícími konflikty ve světě, výrazně navyšuje pravděpodobnost, že globální autoritářská osa mezitím rozpoutá další válku. A brzy se mohou začít oportunisticky přidávat i ti, kdo dosud k ose ani nepatří. Jestliže paralyzované USA v roli „světového policajta“ nefungují, kdejaký kapesní diktátorek obskurní pseudomocnosti, jakou je třeba Maďarsko, si brzy troufne chytit příležitost za pačesy.
Civilizace je úžasná věc a je skvělé moci jednat s civilizovanými lidmi. Pokud ale jde o imperialistické plány, jediné, co je vůbec dokáže zarazit, je nade vší pochybnost věrohodná hrozba pořádné rány klackem.
