Kim Čong-un FOTO: Wikimedia Commons / CC BY 4.0
FOTO: Wikimedia Commons / CC BY 4.0
KOMENTÁŘ / Podle severokorejských i jihokorejských zdrojů by do měsíce měla být na donbaské frontě nasazena ženijní divize ozbrojených sil KLDR, s cílem posílit ruského agresora. Pchjongjang tak údajně hodlá plnit závazky plynoucí z nedávno podepsaného paktu s Moskvou.
Severokorejci na Ukrajině? Již brzy by to měla být realita. Kromě podpory zbraněmi a municí chce poustevnická monarchie tvářící se coby bašta socialismu vyslat na pomoc Rusku i vlastní vojáky. Netřeba se ovšem divit, neboť KLDR se po dekády účastnila řady konfliktů po celém světě. Pouze z důvodů, které není snadné rozklíčovat, panuje zcela nedostatečné povědomí o těchto intervencích.
V roce 1961 se Severokorejci podíleli na málo známém ozbrojeném incidentu, který se týkal albánské námořní základny ve Vlorë. Ačkoliv je KLDR vnímána jako klientský stát Pekingu, ve zmíněném střetu stála na straně neúspěšně útočících Sovětů proti pročínským Albáncům.
V roce 1964 Pchjongjang podpořil povstání Simbů v Kongu. O rok později se zapojil i do komunistického povstání v Thajsku. Ve stínu jiných hráčů zůstává zapojení do vietnamské války v letech 1967–1975. V roce 1971 se pak Severokorejci podíleli též na vyvolání komunistického povstání na Šrí Lance.
Málo se ví i o severokorejských „dobrovolnících“, kteří bojovali na straně Arabů v jomkipurské válce proti Izraeli (1973). A o rok později další podpořili komunistický puč Dergů v Etiopii. Během občanské války v Angole (1975–2002) opět nalezneme „korejské soudruhy“ na straně prosovětské frakce, která bojovala proti organizaci UNITA podporované mimo jiné i ČLR.
V letech 1980–1986 zasáhla KLDR do války v Ugandě, zatímco v roce 1982 se účastnila etiopsko-súdánského konfliktu. V letech 1983–2009 podporoval Pchjongjang tamilské povstalce opět na Šrí Lance, souběžně s dalším pokusem o komunistické povstání tamtéž (1987–1989). Na seznamu spojenců Severní Koreje ale najdeme třeba také bývalého panamského diktátora Noriegu, bývalý jihojemenský režim, libanonský Hizballáh během války s Izraelem v roce 2006, bývalého libyjského diktátora Kaddáfího nebo syrského diktátora Asada před občanskou válkou a během ní. Dlouhodobě je známa rovněž severokorejská podpora palestinského teroristického hnutí Hamás.
Jak je ovšem zřejmé, KLDR se až na výjimky dosud zapojovala hlavně do menších konfliktů probíhajících v perifernějších částech světa. Pokud skutečně intervenuje na Ukrajině, svým způsobem tak napíše novou kapitolu v historii vlastních vojenských dobrodružství.
Zopakuje se „čínský model“?
Během americké intervence ve Vietnamu zůstával ve stínu pozornosti západních médií gigantický rozsah čínského zapojení do konfliktu. V tehdejším Severním Vietnamu operovaly celé čínské divize, které se částečně staraly o infrastrukturu, částečně budovaly a obsluhovaly severovietnamský systém protivzdušné obrany.
Jinými slovy, běžně se stávalo, že ze „severovietnamských“ pozemních stanovišť na americké letouny střílely čínské obsluhy protiletadlových zbraní, ponejvíce hlavňového dělostřelectva. Americká odpověď? Víceméně žádná.
Na rozdíl od války v Koreji (1950–1953) se USA rozhodly tvářit, jako by čínská intervence ve vietnamském konfliktu neexistovala. Žádné útoky se nezaměřovaly na specificky čínské cíle ve Vietnamu a žádné projevy politiků neodsoudily čínské vojenské angažmá. Ponejvíce se udržovala fiktivní představa, podle níž jediným významným sponzorem severovietnamského komunistického režimu měl být tehdejší SSSR. Ten samozřejmě svého spojence podporoval a dodával mu na rozdíl od Číňanů relativně moderní zbraně, avšak zůstával se svým personálem mimo skutečné bojové operace. Ne tak čínští vojáci v zemi, kterou Peking tradičně považuje za pouhou čínskou provincii.
„Deeskalační“ postoj k čínské intervenci se ovšem Washingtonu nevyplatil. Ani masivní letecké nálety charakteru operace Rolling Thunder (1965–1968) nedokázaly srazit na kolena zemi, jejíž železnici a elektrárny donekonečna opravoval střídající se čínský personál a jejíž systém protivzdušné obrany byl neustále obnovován z čínských lidských a materiálových zdrojů.
Pokusy izolovat Severní Vietnam od čínského spojence začaly až se slavnou Nixonovou návštěvou v Pekingu v roce 1972 – a to už bylo na vítězství ve Vietnamu příliš pozdě.
Pokud nyní Severokorejci realizují „čínský model“ intervence do agresivní války Ruska proti Ukrajině, největší chybou Západu by bylo opakovat neúspěšnou politiku ignorování přímého zapojení další mocnosti do konfliktu.
OSN ničemu nepomůže
Zvýšený tlak na Pchjongjang kvůli přímé podpoře ruského dobyvačného tažení ovšem nebude možno uplatnit tradičními mezinárodními nástroji. Rusko coby člen Rady bezpečnosti OSN naopak pracuje na rozvolnění stávajícího systému sankcí a nepochybně zabrání uvalení jakýchkoliv dalších.
Jako tak často v posledních letech i zde bude třeba mimo rámec formálních mezinárodních institucí hledat ad hoc koalice států ochotných přitáhnout KLDR šrouby, postihnout její ilegální obchod s drogami a zbraněmi a posvítit si též na čínské podniky, které se Severokorejci spolupracují. Model postupného zpřesňování západních protiruských sankcí by bylo žádoucí uplatnit i na válkychtivého ruského spojence.
Dále by měl Západ maximálně využít ochoty jihokorejského vedení vyvážit situaci na Ukrajině vlastními dodávkami zbraní. Na rozdíl od USA a evropských zemí je jihokorejská ekonomika připravena na válečnou výrobu a dokáže produkovat a dodávat masivní objemy zbraní, vybavení nebo munice. Pravděpodobně by teď stačilo patřičně sponzorovat ukrajinské nákupy v Soulu.
Mimořádně důležité by bylo případné zajištění dodávek jihokorejského systému protivzdušné obrany středního dosahu Cheolmae II. Prostředek využívající mimo jiné i ruské technologie použité v systému S-400 by mohl spolu s příchodem amerických systémů Patriot z Izraele pomoci Ukrajině vypořádat se s docházející municí pro její ex-sovětské systémy S-300 a stabilizovat obranu klíčové infrastruktury před ruskými leteckými a raketovými útoky.
KLDR by také měla být podle možností za podporu Ruska exemplárně vojensky potrestána. A velmi pravděpodobně k tomu také dojde, vzhledem k tomu, že její vojáci mají být nasazeni na okupovaném ukrajinském území. Netýká se jich tedy žádný limit pro kteroukoliv ze západních zbraní.
Bolestivý trest za podporu agresora je nesmírně důležitý. Pokud by totiž Západ přistoupil k severokorejské intervenci stejně laxně, jako kdysi k čínské intervenci ve Vietnamu či k íránské vojenské podpoře Moskvy, jen by vyslal signál dalším darebáckým státům, že mohou za relativně nízkou cenu získat přístup k ruským strategickým vojenským technologiím.
