Pražané v prosinci 1985 řešili spíše otevření nové trasy metra B (na obrázku asistuje Veřejná bezpečnost u stanice Náměstí republiky), než vynesení rozsudku nad mladistvým sexuálním vrahem. (Ilustrační foto) FOTO: Wikimedia Commons/ ŠJů/ CC BY-SA 3.0
FOTO: Wikimedia Commons/ ŠJů/ CC BY-SA 3.0
Sexuologie a psychiatrie v normalizačním Československu nebyla na špatné odborné úrovni. Trojice sexuálních vrahů, kteří řádili v komunistickém Československu na konci 70. a v první polovině 80. let, ale propadla veškerými jejích sítěmi v tom nejhorším slova smyslu. Antonín Vorel, Miroslav Stehlík i Jiří Straka trpěli všichni tři nebezpečnou sexuální deviací v oblastech sadismu a sexuální agrese. V prvních dvou případech soudobá věda s fatálním neúspěchem usilovala o jejich léčbu, třetí případ lze zase považovat za selhání prevence, protože mladého sexuálního agresora se podařilo zachytit až v době, kdy měl na svědomí tři vraždy a o dvě další se pokusil. Pak byl pro změnu systémem předhozen na pospas neméně brutálním spoluvězňům, kteří se na něm krvavě vyřádili.
V roce 1970 přijalo ministerstvo zdravotnictví vyhlášku, podle které v závažných případech a na vlastní žádost mohla být po schválení odborníky vykonána kastrace. Jedním z pacientů, kteří zákrok podstoupili už o dva roky později, byl mladý sexuální agresor Antonín Vorel. Mladíka s IQ zhruba na úrovni filmového Forresta Gumpa k zákroku podle vlastních slov přesvědčila jeho matka. Tak to aspoň popisují autor kriminalistické literatury Viktorín Šulc a bývalý člen pražské mordparty Jiří Markovič ve vzpomínkové knize Lovec přízraků.
Kastrace nepomohla
Stalo se tak poté, co kvůli frotérským a dalším útokům na ženy skončil tehdy 18letý Vorel ve vězení s verdiktem pokus o znásilnění, po němž následovala ústavní léčba. Podle původních zjištění expertů tehdy prý netrpěl sexuální deviací. Jen s ohledem na svůj intelekt a výchovu nebyl schopný korigovat svůj sexuální pud. „Bylo mi řečeno, že mám podepsat operaci. Matka mě přemlouvala, ať to podepíšu. Ale nic jinýho mi nevysvětlili,“ citují autoři Vorlovo pozdější vyjádření. Mladíkovi bylo prý líto, že se nebude moci oženit, trpěl poruchami erekce a postupně se u něj rozvinula nenávist k ženám. Zjistil rovněž, že ho vzrušují scény, během nichž je na ženách pácháno násilí. Bez ohledu na to byl propuštěn na svobodu. Pět let se nedopustil žádného sexuálního násilí. Pak přišel 24. listopad 1978.
Té noci Vorel v Praze společně s recidivistou Václavem Petráněm přepadnou seniorku Marii J. Je možné, že zlodějíček Petráň ji chtěl jen oloupit, ve Vorlovi se ale prolomila stavidla násilí. Nejprve ženu uhodil klackem do hlavy, poté ji škrtil rukávem kabátu a nakonec jí zasadil desítky bodných ran při zločinu s evidentním sexuálním podtextem. „Dostal jsem vztek, že kvůli těm ženskejm jsem byl na operaci. Od toho se mi při bodání ulevilo,“ řekl k tomu později vrah, který při zločinu dosáhl sexuálního vyvrcholení. Falometrie prokázala sexuální deviaci patologické sexuální agresivity a sadismu. Trest smrti vynesený soudy byl slaboduchému vrahovi po dlouhých peripetiích a dalších vyšetřeních zmírněn na 25 let vězení, vzhledem k tomu, že doživotní trest dobové trestní právo neznalo. Pak ovšem skončil v ochranné ústavní léčbě a na svobodu z ní už živý nevyšel.
Léčba jako alibi
Podstatně volněji probíhalo ústavní léčení druhého zmíněného sexuálního vraha. Řádění Miroslava Stehlíka poznamenalo kriminální rodinné zázemí, závislost na nedávno znovuobjeveném pervitinu i nebývalé lajdáctví personálu během jeho nuceného pobytu v Bohnicích. Tahle triáda vyslala do středu normalizované společnosti nefalšovaného sexuálního predátora, kterému se stalo osudným to, že Praha pro něj nakonec byla příliš malé hřiště.
Stehlík pocházel doslova z kriminálního klanu. Ve vězení pykal jeho otec i bratři a v jejich trestních rejstřících se nacházely všemožné delikty, včetně těch mravnostních a hrdelních. Ani on sám se závadovému jednání nijak nevyhýbal. Prvního sexuálního napadení se dopustil už v 15 letech a jako pohledný mladík si získal pozornost legendárního „Freuda“, který na českou drogovou scénu přivedl díky geniálně jednoduchému receptu výroby tehdy pozapomenutou drogu jménem pervitin. Stehlík jí propadl, ovšem ještě zlověstnější byly jeho sexuální útoky.
Za první pokus o znásilnění dostal jako nezletilý podmínku, tu však nerespektoval. Naopak spáchal mnoho majetkových deliktů, a navíc se v pouhých 18 letech pokusil znásilnit další ženu. Tentokrát již justice neváhala a poslala mladého narkomana do vězení na sedm let. Následovat měla ochranná léčba. Stehlík tak v roce 1982 nastupuje kvůli své diagnostikované sexuální agresivitě a sadismu do Bohnic.
První oběť nalezla náhodná svědkyně 10. srpna 1983. Útočník 30letou Zdenu H. uškrtil a s ohledem na zjevné okolnosti na místě činu nebylo pochyb o tom, že motiv vraždy byl sexuální. Na seznamu podezřelých se ocitl také nedávno propuštěný mladý deviant Stehlík, ten se však podle záznamů v době činu nacházel v psychiatrické léčebně. Teprve později vyšlo najevo, že personál léčebny ho pouštěl načerno ven. „Měl jsem taky vycházky načerno, to už jsem byl na pavilonu číslo 31, kde mě ošetřovatelé (…) pouštěli večer, po odchodu lékařů, ven…..Při těchto černých vycházkách jsem již občas něco udělal,“ cituje ze spisu, jehož podstatná část je v současnosti v držení pražského Muzea policie, webový portál seriakillers.cz.
Teprve po Stehlíkově zatčení tak vyjde najevo, že v době vraždy to byl právě on, kdo vyzbrojen nožem a pod vlivem pervitinu seděl na lavičce v parku, když kolem procházela oběť. Stehlík, který ke svému sexuálnímu vzrušení potřeboval svou oběť bít a rdousit, ji nakonec uškrtil a posmrtně její tělo zneužil. Nic z toho mu však nebylo možné dokázat, dokud krátce po propuštění z Bohnic nespáchal v krátkém časovém sledu své další krvavé zločiny. V následujících dnech zavraždil další ženu, 28letou Blanku N., a jiné oběti často velmi brutálně znásilnil.
Osudným se mu stal útok na lékařku Evu Č. Také ji sexuálně napadl, pak ale zničehonic odešel. Žena si uvědomila, že jí připomíná spolužáka její sestry, kterého viděla na školní fotografii, a posléze ho dokázala identifikovat, stejně jako ostatní přeživší oběti. Stehlík se pod tíhou důkazů doznal a za dvě vraždy, 12 znásilnění a další delikty byl v roce 1984 odsouzen k trestu smrti, který byl o dva roky později i vykonán. O tom, jak, či zda vůbec byli potrestáni lidé, kteří vraždícího narkomana pouštěli na tajné vycházky, není nic známo.
Spartakiáda v ohrožení
Zatímco Stehlík prožíval v cele poslední kapitolu svého krátkého života, začala se v Praze objevovat další napadení. Tentokrát už šlo do tuhého i politicky, protože v červnu měla proběhnout 6. československá spartakiáda a kriminálka musela řešit řetěz sexuálních útoků, a dokonce i vražd, k nimž v Praze začalo kontinuálně docházet od února až do poloviny května 1985. Do Prahy se v červnu měly sjet desetitisíce adolescentních i dospělých cvičenek a jak vzpomíná i Markovič ve zmíněné knize, v ulicích se metropole se nezadržitelně šířily zvěsti o vražedném škrtiči. Nic takového nemohl tehdejší režim potřebovat.
Mladistvý sexuální deviant Jiří Straka z Kladna ve svých 16 letech během pobytů na pražském internátě napadl na území Prahy celkem 11 žen. Když konečně padl do rukou kriminalistů a začal vypovídat, byl to pro ně bezpochyby důvod k oslavám.
Zprávu o dopadení vraha si nenechalo ujít ani Rudé právo. Informovalo o něm už dva dny po Strakově zatčení. „Příslušníci Sboru národní bezpečnosti s účinným přispěním občanů odhalili a dne 22. května 1985 zadrželi pachatele závažných trestných činů, ke kterým došlo v posledních týdnech na území hlavního města Prahy,“ informoval ústřední prorežimní deník s tím, že mladý vrah se doznal. Důkazů byl dostatek, pachatel nic netajil a celý soud, který by u dospělého pachatele jistě skončil hrdelním trestem, tak trval jen osm prosincových dnů. Výrok konstatoval tři dokonané vraždy, dvě vraždy ve stádiu pokusu a stanovil v té době maximální možný trest pro mladistvého pachatele, tedy 10 let, s následným ochranným psychiatrickým a sexuologickým léčením. Vrah ho prý přijal v klidu. „Myslím, že si dost dobře neuvědomoval, co na něj ve výkonu trestu čeká,“ konstatoval k tomu Markovič.
Mladičký Straka se ocitl ve Valdicích, kde si mj. vedle politických vězňů odpykávali své tresty nejhorší odsouzení zločinci. O brutalitě dozorců z tamního 3. oddělení kolují dodnes hotové hororové příběhy. „Já vím, co strašného jsem svým obětem udělal. Prožil jsem si to na vlastní kůži, když mě spoluvězni chtěli pověsit,“ popsal to velmi explicitně po svém propuštění Straka s tím, že se ho spoluvězni i dozorci snažili systematicky dotlačit k sebevraždě. „Bachaři mě rozhodně nešanovali. Poklidně přihlíželi, jak na mně homosexuálové dovádějí, že mám obden rozmlácený obličej, že mě nakopávaj‘ denně do rozkroku,“ citují autoři zmíněné knihy jeho slova. Straka také uvedl, že násilí se na něm měli opakovaně dopouštět dozorci, kteří mu způsobili zranění natolik závažná, že si vyžádala nevratný chirurgický zákrok. „To potom ve špitále už nebyla kastrace, ale jenom ošetření,“ řekl o následcích svého pobytu a útoků ve vězení sám Straka, který byl v květnu 1994 propuštěn na svobodu už do svobodné společnosti a podle posledních zpráv žije spořádaně a pod změněným jménem.
I dnes čeští lékaři nadále vykonávají a umožňují dobrovolnou chirurgickou kastraci u sexuálních delikventů, od nichž vyžadují informovaný souhlas. Lidskoprávní organizace považují její výkon za mrzačení člověka připomínající useknutí ruky zloději, jehož nevratné následky jsou neslučitelné s lidskými právy. Čeští odborníci uvádějí, že zákrok podstatným způsobem snižuje riziko nebezpečného jednání. Současně ale konstatují, že včasné léčbě parafiliků brání především jejich veřejná stigmatizace, strach ze společenského vyobcování i perzekuce. Právě ty je mohou také odrazovat od možnosti vyhledat pomoc odborníků dříve, než už je příliš pozdě.
