Prezident Miloš Zeman dnes udělil nejvyšší počet vyznamenání za své působení ve funkci prezidenta republiky. Ocenil 42 osobností, loni jich bylo o jednu méně. Nejvíce státních vyznamenání udělil v roce 1998 první český prezident Václav Havel, a to téměř 90. Jeho následník Václav Klaus, který dnes od Zemana obdržel nejvyšší vyznamenání Řád bílého lva, pravidelně uděloval lehce nad 20 vyznamenání. Přinášíme přehled všech oceněných.

Jan Antonín Baťa, in memoriam

Řád bílého lva občanské skupiny I. třídy

(za zvláště vynikající zásluhy o stát)

Jan Antonín Baťa (7. března 1898 – 23. srpna 1965) – podnikatel. Nevlastní bratr zakladatele obuvnického impéria Tomáše Bati, který zemřel při letecké havárii v roce 1932. Jeho pověsti uškodil výrok soudu, který jej po druhé světové válce označil v jeho nepřítomnosti za zrádce a kolaboranta. Očištění se Baťa dočkal až v roce 2007. Z archivů vyplynulo, že jeho podniky financovaly československou vládu v Londýně a posílaly příspěvky na protinacistické aktivity. Firmu Baťa řídil od bratrovy smrti v roce 1932 do okupace v roce 1939, v době hospodářské krize počátkem 30. let rozšířil výrobu o nové obory, do Zlína pozval přední architekty, včetně Le Corbusiera, založil filmové ateliéry a školu umění. Ve světě vznikaly nové továrny a kolem řady z nich města. Na začátku okupace pobýval Jan Antonín Baťa v USA, později přesídlil do Brazílie, kde vybudoval nové závody a obchody, založil dvě zemědělská osidlovací centra a řadu měst. Po válce přišel jak o znárodněný majetek v Československu a okolních zemích, tak o zbylé zahraniční pobočky firmy. O ty se soudil se synem zakladatele firmy, v Kanadě usídleným Tomášem Baťou mladším, a spor prohrál. Podle dohody získal pouze pobočky v Brazílii a na Haiti. U amerického soudu neuspěl údajně i proto, že doklady potvrzující jeho vlastnictví firmy zůstaly v komunistickém trezoru. Zemřel 23. srpna 1965 v Brazílii.

Emil Boček

Řád bílého lva vojenské skupiny I. třídy

(za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost)

Emil Boček (25. února 1923) – poslední žijící český stíhací pilot v RAF. Brněnský rodák ilegálně opustil v roce 1939 území protektorátu a vstoupil do československé zahraniční armády. V Británii prodělal letecký výcvik a jako stíhací pilot se účastnil bojů na západní frontě. Na svém kontě má 26 operačních letů. Po válce byl v roce 1946 z armády propuštěn a zařídil si opravnu motocyklů. Po komunistickém puči pracoval v podniku Mototechna, později se až do odchodu do důchodu v roce 1988 živil jako soustružník. Do generálské hodnosti ho povýšil prezident Miloš Zeman, který jej v květnu 2014 jmenoval brigádním generálem a v květnu 2017 generálmajorem. Za bojové hrdinství obdržel vysoká československá a britská válečná vyznamenání. Prezident Václav Klaus mu v roce 2010 propůjčil nejvyšší státní vyznamenání, Řád Bílého lva III. třídy. Letos v květnu ho prezident Zeman povýšil do nejvyšší armádní hodnosti.

Bohuslav Ečer, in memoriam

Řád bílého lva vojenské skupiny I. třídy

(za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu)

Bohuslav Ečer (31. července 1893 – 14. března 1954) – generál justiční služby, který se významně podílel na odhalování válečných zločinců po druhé světové válce. Rodák z Hranic působil od roku 1923 jako advokát v Brně, kde v druhé polovině 30. let zastával i místo náměstka brněnského starosty. Po okupaci republiky uprchl do Paříže, kde se zapojil do zahraničního odboje. Po svém odchodu do Londýna v roce 1942 se stal poradcem ministra spravedlnosti exilové vlády Jaroslava Stránského. Po válce se významně podílel na odhalování válečných zločinců. Působil jako československý delegát v komisi OSN pro vyšetřování válečných zločinů a rovněž jako náčelník československé pátrací služby v Německu pro vyhledávání a stíhání německých válečných zločinců v českých zemích. Zasloužil se například o vydání generála policie v protektorátu Čechy a Morava Karla Hermanna Franka československé spravedlnosti. V letech 1945 až 1946 byl Ečer vedoucím československé delegace u mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku. Po únoru 1948 byl jako dlouholetý člen sociální demokracie odstraněn z politických důvodů z funkcí a do roku 1950 zastával místo profesora mezinárodního práva na Masarykově univerzitě. Když jej přišli v roce 1954 zatknout, neboť měl být jedním z obžalovaných v připravovaném vykonstruovaném procesu s tzv. brněnskou skupinou, byl již den po smrti. Manželka Ludmila persekuci unikla ukrytím v psychiatrické léčebně, dcera Jarmila ale byla odsouzena na 12 let, propuštěna byla po amnestii v roce 1960.

Václav Klaus

Řád bílého lva občanské skupiny I. třídy

(za zvláště vynikající zásluhy o stát v oblasti politiky)

Václav Klaus (19. června 1941) – bývalý premiér a prezident. Pražský rodák vystudoval Vysokou školu ekonomickou (VŠE) v Praze, v letech 1963-1970 byl vědeckým pracovníkem Ekonomického ústavu Československé akademie věd (ČSAV) v Praze. Pak do roku 1986 pracoval ve Státní bance československé, poté byl vedoucím vědeckým pracovníkem Prognostického ústavu ČSAV. Po listopadu 1989 se zapojil do formujících se vládních struktur, do července 1992 byl československým ministrem financí, byl i šéfem Občanského fóra a poté v letech 1991-2002 předsedou Občanské demokratické strany (ODS). Předsedou vlády České republiky byl v letech 1992-1998, pak byl čtyři roky předsedou Poslanecké sněmovny a v letech 2003-2013 prezidentem. Je ženatý, má dva syny, proslul jako kritik Evropské unie a odpůrce globálního oteplování způsobeného člověkem.

Josef Ocelka, in memoriam

Řád bílého lva vojenské skupiny I. třídy

(za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost)

Josef Ocelka (12. března 1909 – 21. července 1942) – pilot bombardérů z druhé světové války. Rodák z Lipníku nad Bečvou studoval v letech 1929-1931 na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě, poté velel horské četě. Poté nastoupil k letectvu, kde sloužil u zvědných a bombardovacích útvarů. Po okupaci Československa prošel Polskem a po vypuknutí druhé světové války se opět dostal k letectvu, kde se zaškoloval na stíhacího pilota, do boje o Francii se však již nedostal. Podařilo se mu odejít do Velké Británie, kde stál u zrodu 311. čs. bombardovací perutě a zúčastnil se jejího prvního nočního náletu 10. září 1940. V červenci 1941 mu bylo svěřeno velení celé perutě. Dostal přezdívku „Vocelovej“, svůj letecký turnus ukončil v lednu 1942 s 224 operačními hodinami a 45 nálety. Zahynul 21. července 1942 při rutinním cvičném letu, je pohřben na hřbitově v Brookwoodu. Byl mnohokrát vyznamenán, po roce 1989 byl in memoriam povýšen na generálmajora.

Jaroslav Selner, in memoriam

Řád bílého lva vojenské skupiny I. třídy

(za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající velitelskou a bojovou činnost)

Jaroslav Selner (5. května 1906 – 11. ledna 1973) – generál, odbojář. Rodák ze Štěpánova u Kladna absolvoval vojenské učiliště v Hranicích a poté zastával řadu funkcí v armádě. Po okupaci Československa se stal příslušníkem odbojové organizace Obrana národa, po útěku přes Slovensko s v roce 1940 stal členem praporu plukovníka Karla Klapálka. O rok později bojoval u Torbúku, kde byl zraněn, pak pracoval v Londýně ve zpravodajském oddělení ministerstva obrany. Koncem roku 1944 se přemístil k čs. jednotkám v Sovětském svazu, kde se postupně stal velitelem 3. československé samostatné brigády, která se vyznamenala v bojích o Liptovský Mikuláš. Po válce se oženil a stal se velitelem 3. divize dislokované v Kroměříži. Jakožto „zavilý nepřítel lidově-demokratického zřízení“ byl ale z armády propuštěn, fáral v Ostravě, pracoval v kladenských ocelárnách, byl učitelem. V roce 1968 byl částečná rehabilitován. Zemřel v lednu 1973, v roce 1991 jej prezident Václav Havel povýšil do hodnosti generálporučíka in memoriam.

Rudolf Schuster

Řád bílého lva občanské skupiny I. třídy

(za zvláště vynikající zásluhy o stát v oblasti politiky)

Rudolf Schuster (4. ledna 1934) – bývalý slovenský prezident. Narodil se v městečku Medzev na východě země, jeho rodina patřila k národnostní menšině karpatských Němců. Po absolvování Stavební fakulty Slovenské vysoké školy technické v Bratislavě řadu let pracoval jako vedoucí investičního oddělení Východoslovenských železáren v Košicích. V roce 1983 se stal na tři roky košickým primátorem, zároveň byl v roce 1986 zvolen poslancem Slovenské národní rady a zasedl v Ústředním výboru Komunistické strany Slovenska. Své členství v této straně, do níž vstoupil v polovině 60. let, Schuster později obhajoval s tím, že „komunismus za Gorbačova byl jiný než v padesátých letech“. Koncem listopadu 1989 povýšil z řadového poslance na předsedu Slovenské národní rady. Na počátku 90. let krátce vykonával funkci čs. velvyslance v Kanadě. Jeho působení na ambasádě však v roce 1992 předčasně ukončilo chybějící lustrační osvědčení. Po odchodu z diplomacie krátce pracoval v soukromém sektoru, v letech 1994-1999 byl podruhé primátorem Košic. V roce 1999 se stal prvním přímo zvoleným slovenským prezidentem. Jeho pětileté působení ve funkci hlavy státu poznamenaly četné spory s premiérem Mikulášem Dzurindou. Nyní je autorem desítek rozhlasových her, detektivek, cestopisů a memoárových knih.

Helmut Zilk, in memoriam

Řád bílého lva občanské skupiny I. třídy

(za zvláště vynikající zásluhy ve prospěch České republiky)

Helmut Zilk (9. června 1927 – 24. října 2008) – bývalý vídeňský starosta. Vzděláním učitel pracoval původně jako novinář v rozhlasu a televizi a k působení ve sdělovacích prostředcích se vrátil i po skončení politické kariéry. V politice se angažoval jako člen Rakouské sociálnědemokratické strany (SPÖ) a především ve funkci starosty rakouské metropole, kterou zastával deset let (1984-1994), si získal značnou oblibu. Krátce byl i spolkovým ministrem školství. Řadu let pak stál v čele Rakousko-české společnosti. Patřil k prominentním obětem dopisových bomb – v prosinci 1993 přišel o tři prsty na levé ruce. Zilka chtěl vyznamenat prezident Václav Havel v roce 1998, ale krátce před ceremoniálem se objevily informace o Zilkově spolupráci s komunistickou Státní bezpečností. Havel ho tehdy nevyznamenal a v roce 2008 se za to na Zilkově pohřbu omluvil.

Jan Jelínek, in memoriam

Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy

(za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva)

Jan Jelínek (19. května 1912 – 3. prosince 2009) – evangelický farář a zachránce pronásledovaných za druhé světové války. Působil ve Volyni na Ukrajině. Za války poskytl azyl přibližně 50 lidem v tamní české obci Kupičov ve Volyni. Ačkoli v oblasti docházelo k národnostním bojům mezi Poláky a Ukrajinci, Jelínek při pomoci lidem na národnost nebo vyznání nehleděl a azyl poskytoval Polákům, Ukrajincům i židovským uprchlíkům. Později také pomáhal Čechům k návratu z Volyně do vlasti.

Božena Ivanová

Medaile Za hrdinství

(za hrdinství v boji)

Božena Ivanová (18. května 1927) – válečná veteránka. Narodila se v Praze jako Božena Koutná, mládí prožila v Sovětském svazu, kam její rodiče odešli v době hospodářské krize. Za války se její otec přesunul do Buzuluku, kde se formoval 1. československý armádní sbor, jeho tehdy šestnáctiletá dcera ho v prosinci 1943 následovala. Pracovala jako spojařka a prodělala parašutistický výcvik. Sloužila u rumunských hranic či u slovenských letců, kapitulace Německa ji zastihla v Kroměříži. V říjnu 1945 se provdala za Pavla Ivana, měli spolu dva syny.

Jarmila Halbrštátová

Medaile Za hrdinství

(za hrdinství v boji)

Jarmila Halbrštátová (7. dubna 1924) – válečná veteránka. Narodila se v Ústí nad Orlicí jako Jarmila Kaplanová. V roce 1936 odjela za rodiči do Sovětského svazu, po napadení SSSR v roce 1941 nacistickým Německem byla ve svých 17 letech zatčena a odvezena do internace v Rostově, Moskvě, Novgorodu či v gulagu v Akťubinsku. O rok později byla propuštěna, vstoupila v Buzuluku do čs. jednotek. Prodělala zdravotnický kurz a v roce 1943 se zúčastnila bojů o Sokolovo. Později prodělala spojařský kurz a zúčastnila se bojů o Kyjev, Bílou Cerkev či v karpatsko-dukelské operaci. Po válce absolvovala letecký výcvik a do roku 1946 sloužila jako instruktorka výcviku bezmotorového létání v Brně. V roce 1946 demobilizovala a pracovala jako účetní a v dělnických profesích. Žije v Moravské Třebové.

Karel Kněz, in memoriam

Medaile Za hrdinství

(za hrdinství v boji)

Karel Kněz (16. ledna 1899 – 22. června 1942) – strážmistr, který se podílel na ochraně a krytí telegrafisty skupiny Silver A Jiřího Potůčka v Ležákách a okolí. Vyučil se na obchodního příručího ve Vídni, v první světové válce bojoval na italské frontě a po návratu z války vstoupil v roce 1919 do československého četnictva. Působil v Chebu či Chomutově a do července 1934 ve Vrbatově Kostelci nedaleko města Skuteč. Po okupaci českých zemí německými vojsky v březnu 1939 založil se svými přáteli odbojovou skupinu nazvanou „Čenda“. Parašutisté skupiny Silver A pomáhal získávat důležité informace a v Ležákách, které policejně patřily do Vrbatova Kostelce, přechovávali radiotelegrafistu Jiřího Potůčka. V době ležácké krize odešel do osady Habroveč u obce Louka, kde ukončil výstřelem ze služební zbraně svůj život. Svojí smrtí nedokázal zachránit obyvatele osady Ležáky, ale zachránil mnoho jiných. Nedaleko místa, kde se zastřelil, je pomník a pietní místo připomínající jeho smrt a hrdinství.

David Michajlak

Medaile Za hrdinství

(za záchranu lidského života)

David Michajlak (25 let) – aktér potyčky na koupališti v Dubí. Na tamním koupališti vznikla loni v srpnu roztržka mezi ženami údajně kvůli dětem na brouzdališti. Jedné napadené se zastal Michajlak, který byl při následné hromadné potyčce zraněn. Incident vyvolal protiromské nálady, v Dubí se uskutečnila demonstrace radikálů. Starosta Dubí tehdy uvedl, že za incident mohla romská rodina z Teplic, zatímco romská komunita v Dubí se od činu distancovala. Šest aktérů bitky – jedna žena a pět mužů – už bylo obžalováno, všem hrozí až desetiletý trest. Michaljak se po absolvování hotelové školy v Teplicích živí jako číšník v restauraci.

Tomáš Procházka, in memoriam

Medaile Za hrdinství

(za hrdinství v boji)

Tomáš Procházka (19. prosince 1976 – 22. října 2018) – vojenský kynolog, který loni padl v misi v Afghánistánu. V letech 1991 až 1994 vystudoval prachatický rodák SOŠ obor strojní mechanik, montérské práce, poté pracoval jako strojní zámečník. Do armády vstoupil v roce 2002, do března 2002 sloužil jako řidič u 4. průzkumného praporu 4. brigády rychlého nasazení, od ledna 2004 na Veterinární základně v Chotyni, respektive v dnešním Centru vojenské kynologie Agentury vojenského zdravotnictví. Podílel se na výcviku desítek psů a psovodů, především německých a belgických ovčáků, absolvoval čtyři zahraniční mise v Iráku a Kosovu. Koncem srpna 2018 odcestoval jako psovod na svoji poslední misi v Afghánistánu v rámci 1. jednotky podpory a vlivu, která se v provinci Herát podílela na výcviku afghánských vojáků. Doprovázeli ho německý ovčák Bred a belgický ovčák Doky, jeden byl vycvičen jako pes hlídací a druhý na vyhledávání munice a výbušnin. Zemřel 22. října 2018 poté, co na české vojáky na základně Šindánd zaútočil muž v afghánské uniformě. Pohřben byl loni v listopadu s vojenskými poctami na hřbitově v Prachaticích, ministrem obrany Lubomírem Metnarem byl povýšen in memoriam do hodnosti štábního praporčíka a vyznamenán Křížem obrany státu ministra obrany.

Kurt Taussig, in memoriam

Medaile Za hrdinství

(za hrdinství v boji)

Kurt Taussig (28. srpna 1923 – 19. září 2019) – stíhací pilot za druhé světové války. Z rodných Teplic-Šanova odešel v 15 letech. Během války ho kvůli jeho židovskému původu nacisté odvlekli do internačního tábora, kde byl zadržen na několik týdnů. Jemu a jeho bratrovi se však díky organizaci Nicholase Wintona podařilo vyhnout koncentračnímu táboru. V roce 1939 se dostal do Velké Británie, kde dobrovolně vstoupil do Royal Air Force (RAF) a posléze prodělal pilotní výcvik v africké Jižní Rhodesii a Palestině. Do bojových operací se zapojil až začátkem roku 1945. Ze služby odešel v roce 1947, po jejím skončení žil ve Velké Británii. Po sametové revoluci několikrát navštívil Česko a rodné Teplice. Loni v prosinci mu Teplice udělili čestné občanství. Zemřel letos v září.

Antonín Doležal

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti vědy a školství)

Antonín Doležal (20. ledna 1929) – porodník. Už jako student medicíny vedl pražský rodák fyziologickou laboratoř v pražském Ústavu pro matku a dítě. Na gynekologicko-porodnickou kliniku Fakulty všeobecného lékařství UK v Praze nastoupil v roce 1954, desítky let byl vedoucím porodního oddělení U Apolináře, odrodil tisíce dětí. Spoluzaložil obor antropologie mateřství, je autorem rozsáhlého vědeckého díla. Pracoval jako soudní znalec, přednášel, psal romány, maloval. Podílel se na scénáři k filmu Věry Chytilové Hra o jablko. Sbírá historické porodnické nástroje. Získal mnoho domácích i zahraničních ocenění. Je proti domácím porodům. „Já osobně mám dost zkušeností, ale nikdy bych doma nerodil,“ řekl jednou. Je podruhé ženatý, má dceru a dva syny.

Helena Haškovcová

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti vědy a školství)

Helena Haškovcová (19. srpna 1945) – bioložka a filozofka. Pražská rodačka vystudovala biologii a filozofii na přírodovědecké a filozofické fakultě Univerzity Karlovy (UK). Poté pracovala v různých biologických a zdravotních ústavech, mimo jiné v letech 1979-1986 v Ústavu hematologie a krevní transfúze v Praze. V roce 1990 nastoupila na 3. Lékařskou fakultu UK, kde iniciovala vznik nového lékařského oboru – lékařská etika. V roce 1993 se stala první profesorkou lékařské etiky v ČR. V letech 1996-2002 působila na Husitské teologické fakultě UK, od roku 2002 pracuje na Fakultě humanitních studií UK. Hlavními tématy, jimiž se zabývá téměř celou svou kariéru, jsou práva pacienta a sociální gerontologie. Je autorkou řady vědeckých prací, učebnic a příruček.

Petr Hrdlička

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti hospodářské)

Petr Hrdlička (12. září 1934) – hlavní konstruktér Škody Favorit. Jeho otec Karel by do roku 1941 ředitelem mladoboleslavské automobilky, kam nastoupil Petr v roce 1948 jako učeň. Později pracoval jako asistent v Ústavu pro výzkum motorových vozidel, v letech 1954-1959 vystudoval ČVUT. Pak se vrátil do automobilky jako konstruktér a později vedoucí. Jeho kolektiv vyvinul pětistupňovou převodovku, nového Rapida 136 či novou zadní nápravu pro Tatru 815. Vedl tým, který v roce 1987 představil populární osobní automobil Škoda Favorit, kterým škodovka opustila zastaralou koncepci a přešla k výrobě vozů s motorem vpředu a pohonem předních kol. Vývoj trval pouze dva a půl roku.

Jaromír Jágr

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti sportu)

Jaromír Jágr (15. února 1972) – hokejista. Jedna z největších českých legend ledního hokeje. Kladenský rodák začínal s hokejem v rodném městě, ligový debut si odbyl v září 1988. Za reprezentaci odehrál 141 zápasů a vstřelil 49 gólů, získal šest medailí z reprezentačních akcí: zlato a bronz z OH a dvě zlaté a dvě bronzové z MS. V NHL hrál 23 sezón v osmi klubech, dvakrát vyhrál Stanleyův pohár (1991 a 1992), jednou získal cenu Hart Memorial Trophy pro nejužitečnějšího hráče NHL (1999), třikrát cenu Lestera B. Pearsona pro nejužitečnějšího hráče podle hokejistů, pětkrát triumfoval v kanadském bodování NHL. Sportovec roku ČR 2005 a dvanáctinásobný vítěz ankety Zlatá hokejka je již držitelem státní Medaile Za zásluhy II. stupně (2010). Majitel hokejového Kladna, za které hraje stále ligu.

Eliška Junková, in memoriam

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti sportu)

Eliška Junková (16. listopadu 1900 – 5. ledna 1994) – automobilová závodnice. Narodila se jako Alžběta Pospíšilová v Olomouci. V 16 letech nastoupila jako korespondentka do Pražské úvěrové banky, kde se seznámila se svým budoucím mužem Čeňkem Junkem. Vzali se v roce 1922 a v témže roce získala i řidičský průkaz. Do závodního vozu poprvé usedla v roce 1923 jako spolujezdkyně, o rok později vyhrála svůj první závod. Mezi roky 1924 a 1928 se jako jediná žena v historii vrcholných automobilových závodů Grand Prix vyrovnala nejlepším jezdcům. Ve vozech Bugatti vyhrála řadu mezinárodních závodů, s kariérou ale skončila již v roce 1928 poté, co se na německém okruhu Nürburgring zabil její manžel. Poté se zasloužila například o vznik brněnského Masarykova okruhu, pracovala ve firmě Baťa, v gumárenském průmyslu působila i po jejím znárodnění a nakonec nastoupila na ministerstvu chemického průmyslu. Krátce po druhé světové válce se provdala za motoristického novináře Ladislava Kháse. Psala motoristické sloupky do časopisu Za volantem a v roce 1972 vydala v nakladatelství Olympia knihu Má vzpomínka je Bugatti.

Miloslav Kala

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti hospodářské)

Miloslav Kala (3. srpna 1963) – prezident Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ). Boskovický rodák vystudoval obor strojní fakultu VUT Brno, pracoval v Adamovských strojírnách v Adamově jako konstruktér, později podnikal, v letech 2000-2002 byl za ČSSD starostou Blanska, poté byl šest let poslancem. Od roku 2008 byl viceprezidentem NKÚ, prezidentem NKÚ je od března 2013. Letos v dubnu uvedl NKÚ ve výroční zprávě za loňský rok, že stát není schopen správně reagovat na dynamické změny ve společnosti, ať už jde o digitalizaci, zjednodušení daňových povinností, úspory energií, sociální bydlení či dopravu. Premiér Andrej Babiš to odmítl. Kala je ženatý, má dceru a dva syny.

Josef Kalbáč

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát)

Josef Kalbáč (17. února 1940) – bývalý senátor a poradce prezidenta Václava Klause. Rodák z Třebohostic na Strakonicku vystudoval dálkově Vysokou školu zemědělskou v Praze a většinu života pracoval v zemědělství. V roce 1990 nastoupil na Okresní úřad ve Strakonicích jako vedoucí kanceláře přednosty a od roku 1997 byl až do ukončení činnosti okresních úřadů v roce 2002 přednostou. Poté pracoval jako ředitel strakonické pobočky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. V roce 2003 byl v doplňovacích volbách ve Strakonicích zvolen do Senátu, kde působil do roku 2008. Poté byl externím poradcem prezidenta Klause. Členem lidové strany je od roku 1968.

Emir Kusturica

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění)

Emir Kusturica (24. listopadu 1954) – srbský filmový režisér. Rodák z bosenského Sarajeva proslul snímky zachycujícími život na Balkáně s nezaměnitelným humorem a obrazností. V roce 1978 absolvoval v Praze na FAMU v ročníku Otakara Vávry. Debutoval nostalgickou komedií Vzpomínáš na Dolly Bell?, za kterou obdržel Zlatého lva na festivalu v Benátkách (1981). Mezinárodní úspěch mu přinesl jeho další film Otec na služební cestě (1985), za který získal Zlatou palmu v Cannes. Za další snímek Dům k pověšení (1988) získal v Cannes cenu za režii. Na přelomu 80. a 90. let se přestěhoval do USA. Tam natočil film Arizona Dream, v roce 1995 natočil balkánskou fresku Underground, která mu v roce 1995 přinesla další Zlatou palmu v Cannes. Jeho posledním filme je zatím snímek Na mléčné dráze z roku 2016. O rok později převzal na pražském Febiofestu cenu Kristián za přínos světové kinematografii. Je kritikem vzniku samostatného Kosova.

Kamil Lhoták, in memoriam

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti umění)

Kamil Lhoták (25. července 1912 – 22. října 1990) – malíř, zakládající člen Skupiny 42. Miloval dobu balonů, letadel, kostitřasů a dědečků automobilů, svět městských periferií s dřevěnými ohradami a tajuplnými kůlnami. Pražský rodák studoval práva na Karlově univerzitě a jako malíř byl samouk. Inspirací mu byly staré obrázkové časopisy, atlasy či reklamní prospekty, ovlivnila ho i tvorba malíře Henriho Rousseaua. První výstavou měl v roce 1939 a o tři roky později spoluzakládal spolek výtvarníků Skupina 42. Po druhé světové válce se Lhotákovy práce dostaly i na výstavy do zahraničí, mimo jiné do Londýna, Káhiry či Sao Paula. Kresbami doprovodil mimo jiné oblíbenou knihu Dědeček automobil od svého přítele Adolfa Branalda, překlad Vynálezu zkázy od Julese Verna či Pohádky o mašinkách. V roce 2018 koupila za téměř 11 milionů korun Správa Pražského hradu dva obrazy tohoto malíře, oblíbence prezidenta Zemana, Dva balony z roku 1939 a Krajina oživená stroji z roku 1944.

Michal Lukeš

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti kultury)

Michal Lukeš (30. dubna 1975) – ředitel Národního muzea, které vede vystudovaný historik od ledna 2002. Nejviditelnějším výsledkem Lukešova působení v čele muzea je rozsáhlá rekonstrukce jeho historické budovy. Vystudoval moderní české dějiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, na téže škole později získal i titul PhDr. a absolvoval také postgraduální studium (Ph.D.). V letech 1993 až 1997 byl dokumentátorem oddělení novodobých českých dějin v Národním muzeu, v roce 1994 působil jako výzkumný a vývojový pracovník ve Vojenském historickém ústavu. Před svým nástupem do čela Národního muzea byl Lukeš v letech 1998 až 2001 náměstkem ředitele Divadla Bez zábradlí. Je autorem řady odborných prací týkajících se moderních českých a slovenských dějin. Letos v dubna 2019 mu slovenský prezident Andrej Kiska udělil nejvyšší slovenské vyznamenání pro cizince – Řád bílého dvojkříže II. stupně.

Jaroslav Madunický

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti vědy)

Jaroslav Madunický (58 let) – oční lékař z Ústřední vojenské nemocnice (ÚVN), ošetřující oční lékař prezidenta Zemana. Svůj profesní život s ÚVN v Praze, kde působí již přes 30 let. Je válečným veteránem, v roce 1992 se jako lékař účastnil mírové mise v Iráku, kde mu bylo za jeho práci uděleno několik vyznamenání. Od roku 2004 vede Refrakční a laserové centrum oční kliniky ÚVN, jež si získalo vysokou prestiž. V roce 2000 provedl jako první v ČR laserovou korekci metodou LASEK (Laser Epithelial Keratomileusis). V roce 2009 provedl jako první v Evropě implantaci rohovkových segmentů s asistencí femtosekundového laseru, používanou při keratokonu. Přednáší oftalmologii-refrakci studentům 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy Praha. Již šest let je ošetřujícím očním lékařem prezidenta Zemana. „(Zeman) ke mně byl odeslán kvůli zhoršenému vidění. Jak se ukázalo, trpěl šedým zákalem, který jsme po několika měsících museli operovat,“ vzpomínal. Po zákroku v roce 2012 musel Zeman chvíli nosit sluneční brýle. Ty, které mu doporučil Madunický, se následně staly jedním ze symbolů Zemanovy kampaně. „O Zemanovi jsem po prvním pohledu věděl, že jde o člověka silného, houževnatého a inteligentního,“ doplnil.

Petr Martan

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát)

Petr Martan (12. května 1958) – poradce v lesnictví a spisovatel. Rodák z Čkyně na Prachaticku má lesnické vzdělání. Pracuje jako ředitel obecně prospěšné společnosti a je poradcem v lesnictví a životním prostředí. Jako publicista a spisovatel literatury faktu vydal 15 knih. V nich vybízel k záchraně zelených lesů na Šumavě, které chrání zdroje vod. Se Zemanem sdílí stejný názor na řešení kůrovcové kalamity, nechce rozšiřovat bezzásahové zóny a je pro kácení napadených stromů. „Bezzásahové zóny v národním parku na Šumavě významně přispěly ke kůrovcové kalamitě v Jihočeském i Plzeňském kraji. Mezi lety 2007 a 2013 byla abnormální kalamita, kůrovci se rozlétávali, rozmnožovali a čekali v latentním stavu na rok 2015, kdy napadli oslabené lesy,“ řekl k tomu letos. V roce 2014 kandidoval za bývalou Zemanovu Stranu práv občanů (SPO) neúspěšně do Senátu ve Strakonicích. Letos předal Senátu petici proti dalším zónám, kde se nesmí kácet.

Jan Mašát

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti vědy)

Jan Mašát (87 let) – chemik, vědec. Vynalezl bezodpadovou metodu výroby chemické látky perchlormetylmerkaptan (PMM), která se používá k výrobě pesticidů. Pokračující optimalizace metody vedla k udělení sedmi patentů, následující vývoj kontinuálního způsobu výroby pak k dalším deseti. Navázáním spolupráce se zahraničím se metoda brzy uplatnila v Německu, Izraeli, USA, Brazílii, Indii, Austrálii a Číně. Pracoval ve společnosti Spolana Neratovice, později ve Výzkumném ústavu vodohospodářském v Praze. Mimo jiné navrhl způsob a zařízení, jak zneškodnit zamoření odpady z průmyslových podniků, které vyvážely na přírodní skládky odpadní kalící sůl, či vyvinul metodu fixace těžkých kovů z popílků ze spaloven. V roce 2015 získal v rámci cen Česká hlava Cenu společnosti Kapsch za významný objev, patent či jiný vědecký počin.

Hana Moučková

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti výchovy)

Hana Moučková (21. února 1961) – starostka České obce sokolské. Absolventka Vysoké školy ekonomické v Praze pracuje od roku 1993 v oblasti nemovitého majetku a investiční výstavby, od roku 1999 byla vedoucí majetko-správního oddělení České obce sokolské. Je členkou T. J. Sokol Lety, nikdy nebyla členkou žádné politické strany. Starostkou České obce sokolské byla zvolena v roce 2011. Byla první ženou, kterou obec zvolila na tento post od svého založení v roce 1862. Letos byla zvolena na své již čtvrté funkční období.

Rudolf Ovčaří

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti hospodářské)

Rudolf Ovčaří (24. června 1949) – podnikatel. Pochází ze severu Moravy, vystudoval elektrotechnickou fakultu na ČVUT a pak šel pracovat do Třineckých železáren. V době, kdy se podnik v polovině 90. let privatizoval, byl vedoucím odboru financování. Coby hlavní motor privatizace pomohl v roce 1996 většinu firmy získat společnosti Moravia Steel, v níž také získal podíl. Ten na přelomu století prodal skupině kolem Tomáše Chrenka. Ovčaří se poté začal věnovat investicím do různých oborů. Jedním z podniků, za nimiž stál, byla Česká zbrojovka (ČZ), největší tuzemský výrobce pistolí, kulovnic, malorážek a vzduchovek. V roce 2009 pak vytvořil s dalšími partnery skupinu SEEIF Ceramic, která byla největším čistě českým výrobcem žáruvzdorných vyzdívek a obkladů pro vysoké pece, ocelárny a slévárny a další průmyslové firmy. V roce 2015 skupina uzavřela výrobu šamotu v severočeské Kadani, další továrny skupiny jsou v Ostravě a v Rájci-Jestřebí na Blanensku. V roce 2014 prodal polovinu svého podílu v České zbrojovce obchodnímu partnerovi René Holečkovi. Působí i jako investor do golfových hřišť.

Milan Pernica

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát)

Milan Pernica (15. ledna 1929) – sekretář a bývalý vedoucí značkařů na jižní Moravě Klubu českých turistů (KČT). Letos devadesátiletý Pernica se obnově turistických značení věnuje od roku 1946. V 60. letech vytvořil evidenční systém tras na jihu Moravy, který se pak stal základem počítačové evidence. Podílel se i na přípravě učebnice o značení turistických cest. V letech 1998-2004 byl Pernica členem předsednictva ÚV KČT a předsedou Rady značení ÚV KČT. Zpracoval turistického průvodce Podyjí, Slovácko a Povodí Svratky. V roce 2017 se stal jednou z osobností nevládního sektoru, což mu udělila Asociace nestátních neziskových organizací ČR.

Luboš Petruželka

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti vědy)

Luboš Petruželka (12. června 1952) – onkolog. Po promoci na Univerzitě Karlově nastoupil v roce 1976 na Onkologickou kliniku, od roku 2001 je ředitelem Ústavu radiační onkologie 1. LF UK v Praze a od roku 1999 přednostou Onkologické kliniky 1. LF a VFN v Praze. V roce 2008 byl jmenován profesorem pro obor onkologie. Od roku 2012 působí rovněž jako přednosta onkologické kliniky Ústřední vojenské nemocnice v Praze. Hojně publikuje a účastní se lékařských konferencí. Zabývá se klinickou onkologií a radioterapií. V roce 2016 se stal držitelem stříbrné pamětní medaile Senátu. Loni odmítl, že byl prezident Zeman trpěl onemocnění rakovinou poté, co brněnský politik Svatopluk Bartík napsal na facebook, že Zeman trpí tímto onemocnění. Tehdy řekl, že není členem Zemanova lékařského koncilia a že byl požádán o nezávislé posouzení zdravotní dokumentace, kterou mu poskytl prezidentův ošetřující lékař. „Na základě kompletního prostudování a zhodnocení dokumentace ke dni provedených vyšetření mohu konstatovat, že jsem nenalezl žádné známky ve smyslu onkologického pohledu na přítomnost onkologického onemocnění,“ řekl.

Vladimír Plašil

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti hospodářské)

Vladimír Plašil (18. října 1960) – majitel brněnské strojírenské skupiny Alta. Kuřimský rodák vystudoval ekonomiku zahraničního obchodu na Kyjevské státní univerzitě, v letech 1984-1990 pracoval ve společnosti PZO Pragoinvest. V roce 1991 založil společnost Alta a až do roku 2003 ji řídil v roli generálního ředitele a předsedy představenstva. V rámci řízení skupiny Alta, která vyrábí a vyváží obráběcí stroje a těžební zařízení zejména do zemí bývalého Sovětského svazu, je zodpovědný za strategii a komunikaci. Spolu s ruským státním podnikem Tvel také obchoduje s jaderným palivem. K prezidentu Zemanovi má podle pozorovatelů velmi blízko.

Libor Podmol

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti sportu)

Libor Podmol (1. června 1984) – motocyklový závodník. Ostravský rodák, jehož otec byl českým reprezentantem v enduru. Motokrosu se věnuje od roku 1994, v roce 1998 se ve 14 letech stal šampionem ČR v motokrosu v kubatuře do 80 ccm. Se skoky na motorce, neboli freestyle motokrosem, začal v roce 2002, první úspěchy si začal připisovat v sezoně 2005. Světovým šampionem je z roku 2010, z MS má celkem devět medaili, což je sbírka, kterou se nemůže pochlubit žádný jiný jezdec. Dvakrát vyhrál olympiádu extrémních sportů X-Games, je autorem triku zvaného surferflip – salta vzad, které začíná ve stoje na sedle. Nejlepší český freestyle motokrosař se letos v květnu vážně zranil, když si při pádu v Mnichově zlomil obě nohy, kosti mu poté lékaři zpevnili 39 šrouby.

Josef Podstata

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti vědy)

Josef Podstata (4. února 1938) – stomatolog. Letos jednaosmdesátiletý Podstata se narodil v Českém Meziříčí na Rychnovsku. Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, poté se specializoval na ústní, čelistní a obličejovou chirurgii. Patří mezi největší odborníky v problematice nádorových onemocnění ústní dutiny. Na konci 70. let měl významný podíl na vybudování nové Kliniky ústní, čelistní a obličejové chirurgie ve Fakultní nemocnici Olomouc, kde založil krajské centrum orofaciální onkologie. V letech 1986-1988 byl ředitelem Fakultní nemocnice Olomouc. Poté byl tři roky náměstkem ministra zdravotnictví a v letech 1991-1993 pracoval jako odborný poradce na Úřadu vlády. Od roku 1993 působí v privátní praxi v oboru ústní, čelistní a obličejové chirurgie a praktického zubního lékařství na vlastních pracovištích v Olomouci a Praze. Za svou kariéru publikoval stovky článků v odborných časopisech a přednášel na konferencích po celé Evropě. V roce 2013 byl v prvním lékařském konziliu prezidenta Zemana.

Jiří Rajlich

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti vědy)

Jiří Rajlich (17. prosince 1964) – vojenský a letecký historik. Vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1991 působí ve Vojenském historickém ústavu, kde je ředitelem historicko-dokumentačního odboru. Ve svých pracích se zabývá meziválečnou i poválečnou historií československého letectva, osudy československých letců na západní frontě během druhé světové války, ale i činností Luftwaffe v českých zemích nebo Čechoslováky bojujícími ve španělské občanské válce. Za svou literární činnost obdržel Cenu Miroslava Ivanova. Napsal knihy jako Esa na obloze, Na nebi sladké Francie, Na nebi hrdého Albionu či Josef František. Pokus o pravdivý příběh československého stíhače. Je i členem Etické komise pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu.

Jan Saudek

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti umění)

Jan Saudek (13. května 1935) – fotograf. Rodina pražského rodáka (jeho dvojčetem byl výtvarník Kája) se kvůli otcovu židovskému původu za druhé světové války potýkala s rasovými zákony, otec Gustav strávil tři měsíce v ghettu Terezín. Jan poté studoval grafickou školu a pak se věnoval fotografování. Proslavil se především ateliérovou fotografií s nezaměnitelným rukopisem. Nejslavnější jsou jeho dráždivé snímky nahých žen nejrůznějších postav, vah i věku před známou „oprýskanou“ zdí. Fotografie také často koloruje, věnuje se i malířství. Hojně vystavován a publikován byl v zahraničí, v roce 1990 získal francouzský Řád umění a literatury, později se proslavil i doma, byly o něm natočeny četné snímky.

Jan Schneider

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát)

Jan Schneider (10. října 1955) – chartista, publicista a bezpečnostní analytik. Rodák z Karlových Varů začal v polovině 70. let spolupracovat se členy skupiny Plastic People of the Universe, v letech 1976-1977 byl bubeníkem skupiny. Kvůli podpisu Charty 77 pracoval jako železniční dělník. Od roku 1978 se účastnil bytového semináře Milana Balabána, který v roce 1988 vyústil v dálkové studium na Cambridgeské univerzitě (ukončil v roce 1993, v roce 1999 bylo nostrifikováno Univerzitou Karlovou na úrovni bakalářského studia religionistiky). Od roku 1990 působil postupně ve službách zpravodajských, policejních i vládních, mimo jiné zastával funkci ředitele Kanceláře Rady vlády ČR pro zpravodajskou činnost. Jako bezpečnostní analytik a publicista působí od roku 2005.

Pavel Smutný

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát)

Pavel Smutný (17. října 1959) – advokát a filantrop. V roce 1982 absolvoval rodák z Hradce Králové Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, poté pokračoval jako aspirant na katedře mezinárodního práva této fakulty. V roce 1993 založil se svými společníky Jaromírem Císařem a Zdeňkem Češkou vlastní advokátní kancelář, která byla opakovaně oceněna titulem Právnická firma. Aktivně působí v mezinárodních obchodních komorách a různých nadacích. Podílel se také na vzniku Národního rozvojového fondu a je prezidentem Smíšené izraelsko-české obchodní komory. Ve své praxi se specializuje zejména na mezinárodní investiční vztahy a obchodní právo. Je i mecenášem, zapojil se do projektu nových varhan pro Svatovítskou katedrálu, stál i za vznikem Ceny Arnošta Lustiga.

Jan Struž

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti hospodářské)

Jan Struž (5. května 1949) – finančník, předseda Sdružení CZECH TOP 100. Po absolvování Vysoké školy ekonomické sbíral zkušenosti v Živnobance, která se zabývala nejdůležitějšími státními dovozními a vývozními operacemi. Významnou roli sehrávala především její londýnská pobočka, v jejímž čele stanul na přelomu 80. a 90. let. Od roku 1993 byl deset let generálním ředitelem nizozemské ING BANK, kdy také založil Česko-holandskou obchodní komoru. V roce 1994 patřil mezi zakladatele CZECH TOP 100, předsedou této organizace je od roku 2007. Publikuje v odborných časopisech, je spoluautorem knih o zlatě.

Sü Wej-ču

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti výchovy)

Sü Wej-ču (65 let; Xu Weizhu) – čínská bohemistka. Pochází z jižní Číny, k češtině se dostala náhodou. Jako nadaná studentka ale dostala šanci vzdělávat se přímo v Praze. V roce 1990 absolvovala obor český jazyk a literatura na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 2007 vznikla při Univerzitě Palackého v Olomouci Konfuciova akademie, centrum zaměřené na výuku čínštiny a propagaci čínské kultury. Sü byla její ředitelkou. Nyní se věnuje odborné výuce na Pekingské univerzitě zahraničních studií. Kromě pedagogické činnosti překládá české autory, například Evu Kantůrkovou, Ivana Klímu či Bohumila Hrabala (Ostře sledované vlaky, Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Slavnosti sněženek).

Josef Zíma

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti umění)

Josef Zíma (11. května 1932) – zpěvák a herec. Se zpěvem začal pražský rodák na gymnáziu, z něhož ale brzy zběhl na konzervatoř. Později vystudoval pražskou divadelní fakultu, kde mezi jeho učitele krátce patřil i Oldřich Nový. Jako herec začínal v divadle v Benešově, jeho kariéru ale výrazně ovlivnil nástup televize. V 50. letech patřil k nejznámějším zpěvákům populární hudby. Později ale vyměnil swingové a rokenrolové melodie za dechovku, se kterou spojil své jméno asi nejvíc, dvě dekády byl tváří populárního televizního pořadu Sejdeme se na Vlachovce. Kromě toho ztvárnil více než třicítku divadelních rolí, zahrál si ve filmu a vystupoval v muzikálech. Koncem 50. let natočil svůj nejslavnější film, pohádku Princezna se zlatou hvězdou na čele. V roce 2014 získal cenu Thálie za celoživotní mistrovství v kategorii opereta-muzikál.