KOMENTÁŘ / Po zásahu kyjevské dětské onkologie Ochmatdyt ruskou leteckou střelou Ch-101 dominují sociálním sítím dva typy reakcí. První vyjadřuje zděšení nad cynickou brutalitou genocidního ruského režimu. Druhá na základě účelově zmanipulovaných záběrů nesmyslně tvrdí, že „ve skutečnosti“ údajně objekt zasáhla a katastrofu způsobila raketa americké výroby. 

Nezávislá britská organizace prověřující zpravodajské informace z otevřených zdrojů (OSINT) Bellingcat vydala rozsáhlou analýzu dokazující, že bestiální útok byl proveden ruskou leteckou střelou odpalovanou ze strategického bombardéru Tu-95SM. Koho tedy vůbec zajímá, „jak to proběhlo“, má jasno.

Ovšem ani sto padesát podobných analýz nepřesvědčí naše spoluobčany, kteří zuby nehty chtějí věřit, že si Ukrajinci nemocnici zničili sami – podobně jako osoby, které chtějí věřit ve vinu Izraele za ostřelování nemocnice Al-Ahli v Gaze, dodnes nedokázala přesvědčit žádná z četných nezávislých analýz, které obvinění vyvrátily. 

Pokud jde o průběh veřejných debat, význam faktů coby „pák“ se silně přeceňuje. Dokonce bychom mohli říci, že předchozí generace během vzdělávacího procesu do jisté míry formované vědeckými standardy na tom byly lépe než současné, které značně ovlivnilo kulturně podmíněné identitářství a ničím nebrzděné uzavírání se do sociálních bublin.

Osoba usilující o potvrzení své identity si vybírá „fakta“ zásadně pouze podle toho, zda odpovídají, nebo neodpovídají jejímu oblíbenému narativu. To znamená, že pokud nějaká zpráva potvrzuje narativ o „fašistické Ukrajině“ nebo „židovském klamání a spiknutí“, identitář se vůbec nenamáhá s ověřováním a spolkne ji i s chlupy. A naopak, jestliže zpráva oblíbené narativy definující, kým daná osoba chce být a jak chce samu sebe vidět, narušuje, pak je taková zpráva šmahem odmítnuta – zcela bez ohledu na odbornou akribii autora či cokoliv jiného. 

Zprávy zpochybňující „pokrokový“ a „antikoloniální“ charakter palestinského terorismu jsou odmítány pomocí ideologických nálepek – jako údajně „orientalistické“, „rasistické“ nebo „islamofobní“. A obdobně „prohlédnuvší“ zastánci ruských narativů, kteří si potřebují potvrdit sebeobraz „těch, kdo jsou chytřejší než všichni ostatní“, snadno nalézají likvidační nálepky pro informace, které ukazují, jací jsou šiřitelé dezinformací ve skutečnosti ubozí, zlovolnými aktéry naprogramovaní prosťáčci a pitomečci. 

Česko předem vzdaný boj s dezinformacemi prohrává

Loňský průzkum CEDMO TRENDS ukázal, jak děsivě nereálné představy o současném informačním prostředí má většina našich spoluobčanů. Naivně se domnívají, že „v podstatné míře“ dezinformace kolem sebe nenacházejí (44 % dotázaných), nebo rovnou, že se vůbec s žádnými dezinformacemi ani nepotkávají (22 % respondentů). Přitom ještě platí, že muži bývají vůči zavádějícímu obsahu o něco opatrnější než ženy.

Nečinnost vlády v oblasti obrany proti ruským dezinformačním a destabilizačním operacím počátkem roku zkritizoval prezident Pavel. Změna měla následně přijít s jmenováním vládního koordinátora pro strategickou komunikaci Otakara Foltýna. Ten teď nejenže musí navázat tam, kde skončili jeho předchůdci – mimo jiné konstatováním, že některé škody na příčetnosti části spoluobčanů jsou bohužel již nevratné – ale také čelit absurdním obviněním, že prý se hodlá stát „cenzorem“.

Za zaznamenání stojí, že některé vládní strany nemají problém s koncepcí boje proti dezinformacím. Například Piráti v květnu předložili nástřel vlastních představ. Vláda jako celek je však zjevně vnitřně paralyzována kvůli neustálému napadání každého, kdo by chtěl proti dezinfoscéně jakkoliv zasáhnout. 

Důsledkem je i drzé šíření zjevných lží o tom, že si „Ukrajinci na dětskou nemocnici zaútočili sami“ – jako by to snad bylo poprvé, co okupanti záměrně napadli zřetelně označený civilní cíl.

Pokud Moskva nedostane přes prsty, stane se jen cyničtější a drzejší

V Česku rozšířenou představu, že se tolerancí k ruským podvratným aktivitám „nějak“ dostáváme na cestu k vytoužené dohodě a míru s Kremlem, bohužel fakta naprosto nepotvrzují. 

Dlouhodobé zkušenosti s imperiální ruskou politikou naopak ukazují, že kde Moskva po spáchání válečného zločinu nedostane důrazně přes prsty, tam se v příštím kole pokusí ještě přitvrdit. Absence odporu na ruské straně posiluje představu, že se svět mocné východní říše bojí. A imperiální Rusové si velmi rádi představují, jak se jich bojíme. Jde totiž o jediný druh respektu, na který jejich stále zuboženější stát trpící masivním únikem mozků a talentů vůbec může pomýšlet. 

To platí jak v „kinetické“, tak v „informační“ doméně. Tedy: Po útoku na dětskou onkologii v Kyjevě musí přijít další mezinárodní sankce proti moskevskému režimu, nejlépe doprovázené posílením západní vojenské podpory v oblasti protivzdušné a protiraketové obrany. 

Ale naléhavě je také třeba přiškrtit dezinformační kanály, které v zájmu Kremlu šíří „důkazy“ o tom, že si prý Ukrajinci nemocnici zničili sami – nebo obecně svalují odpovědnost za násilí na stranu konfliktu, která do něj byla zatažena zákeřným přepadením a nenese na jeho vyvolání žádnou vinu.

Pokud někdo ve veřejném prostoru šíří nepravdivá tvrzení s cílem vyvolat nenávist vůči nevinným obětem agrese, přičemž prokazatelně musí vědět, že jeho verze událostí je nepravdivá, nemělo by to být skrýváno pod vágní nálepky jako „právo na názor“ nebo „svoboda slova“. 

Nemáte svobodu v plném kinosále křičet „Hoří!“ a ohrozit tak životy a zdraví shromážděných lidí. Absolutní svoboda projevu, kterou se rádi ohánějí někteří příznivci dezinformačních webů a kanálů, ve skutečnosti nikde na Zemi neexistuje. I v nejsvobodnějších zemích může být výkon zaručených svobod omezen zákonem. 

Máme ohromné zpoždění, fakticky téměř tři roky. Zatnout tipec zlovolným proruským dezinformátorům je jediná možnost, jak zabránit opětovnému plíživému přepadnutí České republiky do sféry ruského vlivu.