Šamanův příběh FOTO: Festival Jeden svět / se souhlasem
FOTO: Festival Jeden svět / se souhlasem
RECENZE / Jeho příběh je jako z jiného světa. Trochu pošetilý, odvážný a v každém směru obdivuhodný. Finále dokumentu Šamanův příběh, který představil festival Jeden svět, ale nápadně připomíná konec hrdiny z Formanova filmu Přelet nad kukaččím hnízdem.
Alexandr Gabyšev mohl zůstat nenápadným mužem a žít dál svůj život ve východní Sibiři, v tichu jakutských lesů. On se ale rozhodl pro něco jiného: vydal se pěšky na pouť dlouhou sedm tisíc kilometrů. Do Moskvy, za Putinem. Jen tak, s kárkou, kterou sám táhne a kde má nejnutnější putovní věci. „Chci Putina vymýtit, protože je ďábel. Musí odejít, představuje pro Rusko zlo,“ odpovídá šaman na otázky lidí, které potkává. Do cíle, jak si spočítal, dorazí za dva roky a je tomu ochoten obětovat vše. Jeho pozoruhodnou cestu, která mimochodem začala v roce 2019, sledovali i dva filmaři, Beata a Michail Baškirovovi (na produkci se podíleli mimo jiné i Vít Klusák a Filip Remunda).
Kamera a někdy i záběry z mobilů zachycují mnohé z toho, co šaman zažívá – lidi, které na sebe cestou nabaluje, jejich komentáře (od souhlasných a obdivných až po negativní – „přece nemůžete pana prezidenta jen tak inzultovat!“) i fakt, že se pro některé spíš než vzorem stává atrakcí. Selfíčka, mimina, kterým má požehnat, ohromení šoféři aut a kamionů, které je míjejí – neboť šaman se svou ekipou až na výjimky putuje transsibiřskou dálnicí. Občas složí kosti i káru do lesa, rozdělá oheň a odpočívá. Se spolupoutníky sedí, dívá se do plamenů a mudruje o svém bohulibém cíli, jindy se pře o Rusku, svobodě a bídě. „V Moskvě se možná lidem žije dobře, ale mimo město? Tam je bída. To není správné,“ reaguje na výtky pocestných.
Tvůrci zaznamenávají počet kilometrů, které urazil (6 300, 5 900 kilometrů do Kremlu), mozaiku názorů dokládající neutěšenost ruské společnosti i zvrat celé cesty. Protože šaman poutá pozornost nejen kolemjdoucích, ale i policejních a dalších orgánů. Které reagují tak, jak jsou zvyklé: šamana naloží, odvezou zpět a napaří mu domácí vězení. „Tohle? To je hněv Boha, zlobí se, že mi někdo zkřížil cestu, na kterou jsem byl vyslán,“ vysvětluje Alexandr své tetování s bleskem ve tváři novináři, který za ním dorazil. A bouří se: „Mě nezastaví ani zdi, ani léčebna, ani armáda.“ A tak zatímco mu „odborníci“ kladou stupidní otázky v testech jako pro malé děti a o notný kus dál pořádají lidé demonstrace za jeho osvobození, šaman vysílá skrze novinářské návštěvy a jejich mobily do světa své vzkazy. Nový rok 2020 vítá slovy: „Je to rok změny, vím to. Musím vytrvat!“
Nejsilnější pasáží je poslední čtvrtina filmu. Záběry na policejní vozy, speciální jednotky v bílých kombinézách a nové prověřování „psychické způsobilosti“. Člověk má pocit, že sleduje spíš sci-fi než realitu. Ta ruská je ale jedna z nejhorších, a tak má příběh šamana smutnou dohru – psychiatrickou kliniku a povinnou léčbu. Zatímco svět v tu dobu řešil pandemii covidu-19, ve východním Jakutsku musel jeden muž do izolace ze zcela jiných důvodů. Poslední pohled na něj je víc než výmluvný a tísnivý – oholená hlava, vybledlá jizva hněvu, zlomená tvář…
O to mrazivější je kontext, který tvůrci v závěru nabízejí – v záběrech ruské invaze na Ukrajinu. Šťastné konce jsou jen v některých filmech. Příběh šamana mezi ně nepatří. Ten připomíná marný boj solitéra proti moci. Jako v mnohých Formanových filmech. Už jen kvůli české koprodukci by si film zasloužil i českou distribuci. Tak snad na ni dojde.
