Ilustrační foto FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Počet zaznamenaných případů šikany ve školách v posledních letech vzrostl. Problémy s šikanou se podle České školní inspekce v posledních třech letech objevily na více než polovině základních škol a více než 60 procentech středních škol. Terčem šikany jsou většinou děti, které se nějak odlišují od průměru a které se nemohou nebo neumějí bránit, upozorňují experti. Existují ale rady a metody, které mohou dětem proti šikaně pomoct.
V Česku bylo podle statistiky ministerstva školství v loňském školním roce 4276 základních a 1304 středních škol. V základních školách se vzdělává zhruba milion dětí, ve středních více než 484 000 žáků ve všech formách studia.
Česká školní inspekce loni ve své zprávě uvedla, že počty případů řešené šikany podle ní v základních školách v minulých letech vzrostly. Případy šikany mezi žáky se podle inspekce v posledních třech letech vyskytly na 57 procentech základních škol, což je o deset procentních bodů více než v obdobném zjišťování ČŠI z roku 2015/2016.
V posledních třech letech řešilo šikanu 63 procent středních škol, což je od školního roku 2015/2016 nárůst o 2,8 procentního bodu. Podle inspekce nemusí jít o skutečný nárůst počtu případů šikany, ale o větší schopnost škol agresivní chování odhalit, řešit, a tedy vykazovat. K nejčastějším formám šikany mezi žáky se řadí verbální šikana a kyberšikana, uvedla inspekce.
Šikana se v různé míře závažnosti vyskytuje na všech školách, upozorňuje Magdaléna Nádvorníková, psychoterapeutka z portálu Terapie.cz. „Prvním stupněm šikany, tzv. ostrakismem, si projde každý třídní kolektiv. Ve všech školních třídách totiž najdeme méně vlivné a oblíbené žáky, kteří jsou na okraji skupiny a kteří se někdy setkají s mírnou formou utlačování ze strany spolužáků, např. s pomluvami, odstrkováním nebo odmítáním,“ popsala deníku FORUM 24. Pro pedagogy může být těžké zárodek šikany rozeznat, protože je velmi nenápadný, dodala.
Školy mohou podle ní vzniku šikany účinně předcházet, pokud budou klást důraz na práci s třídním kolektivem. Je klíčové vytvářet ve třídách zdravé, respektující klima a podporovat žáky v pěstování dobrých mezilidských vztahů. „Je důležité před šikanou nezavírat oči. Čím dříve dokáže učitel na šikanu upozornit, tím jednodušší a efektivnější je zpravidla následná intervence. Bohužel nejčastější chybou, kterou se školy tváří v tvář šikaně dopouštějí, je právě přehlížení nebo celkové zlehčování situace a chování agresorů,“ řekla.
Jak může šikana vypadat
„Šikana je jakékoliv záměrné chování, jehož cílem je opakovaně ubližovat jinému žákovi nebo skupině žáků. Obětí šikany se může stát kdokoli – dokonce i pedagog, a to bez ohledu na jeho věk či odborné zkušenosti,“ popisuje Nádvorníková.
„Šikana může mít podobu fyzických, verbálních i neverbálních útoků. Paleta jejích projevů je tedy obrovská. Může se jednat o cokoli – od bití, kopání, šťouchání, plivání, tahání za vlasy přes urážky, zraňující a ponižující komentáře na adresu oběti, hrubé žerty, pomluvy, posměšné přezdívky a vydírání až po urážlivá gesta a zvuky, záměrné poškozování majetku oběti nebo krádeže a schovávání věcí. Docházet může také k sexuálnímu obtěžování. A protože žijeme ve věku informačních technologií, může být šikana realizována také prostřednictvím moderních komunikačních prostředků, zejména mobilu a internetu. Takovou formu šikany označujeme pojmem kyberšikana,“ vysvětlila.
Upozornila na to, že někdy bývá těžké rozeznat, co je ještě běžné dětské škádlení a co je již šikana. Rozlišovacím kritériem je podle ní to, jak situaci vnímá oběť. „Pokud oběť není schopna škádlení opětovat a bránit se mu, zažívá pocity bezmoci a škádlení přitom stále pokračuje, je třeba začít situaci řešit,“ uvedla.
Agresoři obvykle pocházejí z rodin, kde něco nefunguje
Podle Nádvorníkové existuje několik typů agresorů, od toho se pak odvíjí i jejich motiv k šikanování. „Obecně se agresory obvykle stávají děti, které pocházejí z rodinného prostředí, kde něco tak úplně nefunguje. Např. kde je fyzické či psychické násilí používáno jako běžný komunikační prostředek, kde nejsou dostatečně pevně a srozumitelně stanovené mravní hodnoty a hranice přípustného chování nebo kde je uplatňována tvrdá výchova a chybí projevy lásky a bezpodmínečné přijetí,“ popisuje.
Motivem podle ní často bývá potřeba předvést se před spolužáky a získat jejich obdiv, vyventilovat napětí, v němž agresor žije, získat pocit moci, který agresor v domácím prostředí postrádá, zahnat nudu a kompenzovat si nedostatek vzrušení v životě nebo se pomstít.
„Agresorem se může stát žák, který má kázeňské problémy, sklon k agresivním projevům a narušený vztah k autoritě, i dítě, které se mezi spolužáky a učiteli těší popularitě a zastává v třídním kolektivu vůdčí pozici,“ dodává.
Terčem jsou děti, které se odlišují
Instruktor Moderní sebeobrany Pavel Houdek, který vede i dětské kurzy sebeobrany proti šikaně, upozorňuje na to, že obětí šikany jsou nejčastěji děti, které se nemohou nebo neumějí bránit. „To mohou být děti, které jsou uzavřenější, mají fyzický nebo mentální hendikep, nebo děti, které se odlišují vzhledem, chováním či původem. Agresoři se často zaměřují na ty, kteří mají slabší sociální zázemí nebo jsou noví v kolektivu. Důležité je vysvětlit dětem, že kdokoli se může stát obětí šikany, a proto je důležité umět se bránit a nebát se požádat o pomoc,“ vysvětluje.
Podobně to vidí i Nádvorníková. „Terčem šikany se obvykle stávají děti, které se nápadně odlišují od průměru, např. mají nadváhu či jinou barvu pleti, nosí silné brýle, rovnátka nebo třeba korzet kvůli skolióze páteře, trpí vadou řeči, mají potíže navazovat sociální kontakt, nejsou v kolektivu oblíbené, mají špatné studijní výsledky, anebo jsou naopak mimořádně nadané či úspěšné. Oběť šikany se obvykle neumí nebo nemůže agresivním projevům bránit,“ uvedla.
Jak se mohou děti bránit
Šikana může mít na děti velký vliv a její následky si mohou nést do dospělého života. Je proto důležité, aby ji dokázaly rozpoznat a bránit se. „Je důležité, aby děti věděly, že šikana je záměrná, dlouhodobá a opakovaná činnost, která má za cíl někoho ponižovat nebo mu způsobovat bolest. Šikana není škádlení – zatímco škádlení je obvykle nevinné a baví obě strany, šikana způsobuje utrpení pouze oběti,“ popisuje Houdek.
„Rodiče i děti by měli být obeznámeni s tím, že agresorem může být prakticky kdokoli – chlapec nebo dívka, starší, větší, silnější dítě, nebo dokonce ten, kdo je oblíbený a vtipný,“ upozorňuje s tím, že agresor často využívá svou moc k tomu, aby upevnil svou pozici v kolektivu a mohl ovládat ostatní děti. Může se navenek chovat slušně, ale v soukromí může být třeba drzý a manipulativní.
Rodičům radí několik zásad komunikace, které mohou své děti naučit. První je jednoduchý pokyn. „Dítě by mělo umět použít krátkou a jasnou větu, která informuje okolí o tom, co se děje, například ‚Nech toho!‘, ‚Nech mě být!‘, nebo ‚Přestaň!‘. Tato věta by měla být pronesena nahlas a rozhodně, což často agresoři nečekají a může je to zaskočit,“ uvedl.
Dalším krokem by mělo být opakování pokynu, pokud první pokyn nezabere. „Důležité je, aby dítě neustoupilo a stále se drželo stejné jednoduché věty. Tímto způsobem dítě ukazuje, že se nedá snadno zastrašit,“ říká.
Třetí je potom nereagovat na provokace. „Agresor se často pokusí dítě vyprovokovat nebo ponížit. Je důležité, aby dítě pochopilo, že na takové provokace nemá reagovat, dokud agresor neodejde. Agresor často odchází, když vidí, že jeho pokusy o vyvolání konfliktu selhávají,“ dodává.
Jedním z nejdůležitějších kroků při řešení šikany je podle něj to, aby se dítě naučilo, že svěření se není žalování. „Je zásadní, aby dítě pochopilo, že sdělit někomu, co se děje, je prvním krokem k zastavení šikany a ochraně sebe i ostatních. Naučte je, že je normální a správné mluvit o problémech a hledat pomoc. Každý dospělý, kterému věří, ví, jak jednat, a pokud ne, může se obrátit na odborníky, třeba na Linku bezpečí,“ radí rodičům.
