Alej vládců Ruska s Leninem, Stalinem a Chruščovem. FOTO: Wikimedia Commons / volné dílo
FOTO: Wikimedia Commons / volné dílo
GLOSA / Matička Rus je země neomezených možností, neexistuje snad na světě bizarnost a kýč, které byste nenašli právě v Rusku, navíc povýšené na úroveň státní ideologie. Cokoliv Moskva v minulosti v rámci svých imperiálně-koloniálních výbojů pozřela, to náleží nejen podle nynějšího kremelského diktátora Putina navždy k takzvanému „historickému Rusku“, ať už bylo označováno jako Kyjevská či Moskevská Rus, Ruské impérium, Sovětský svaz nebo Ruská federace.
Proto mají (či vlastně donedávna měli) v Moskvě pro poučení všech ruských poddaných Alej vládců Ruska s bustami od Rurika přes Alexandra Něvského k Petru Velikému, stejně jako od Kerenského přes Lenina a Stalina až po Brežněva, Gorbačova a Jelcina. Chybí Putin, poněvadž svým významem nejspíše přesahuje všechny dosavadní ruské gosudary, tudíž musí být oslavován samostatně.
Autorem všech kýčovitých bust ve zmíněné aleji je ruský sochař, malíř a architekt Zurab Konstantinovič Cereteli, letos devadesátiletý postsovětský nostalgik gruzínského původu, jenž obdržel ruské občanství teprve roku 2003 od samotného Putina.
Kdysi se proslavil jako hlavní designér letních olympijských her v Moskvě roku 1980, které Západ kvůli sovětské invazi do Afghánistánu ignoroval. Jako zdatný konjunkturalista má na svém „uměleckém“ kontě i sochu papeže sv. Jana Pavla II. v Paříži či sousoší sv. Jiří s drakem na Manhattanu v New Yorku. Však je nositelem jak Leninovy ceny a Státní ceny Ruské federace, tak čečenského Řádu Achmata Kadyrova. Dokonce se stal francouzským rytířem Čestné legie. A stále je prezidentem Ruské akademie umění, nejspíše na věčné časy…
Cereteliho Alej vládců Ruska byla v Moskvě slavnostně odhalena v roce 2017, přičemž akt organizovala nacionálně-šovinistická Ruská vojensko-historická společnost.
Čestným hostem byl tehdejší ministr kultury Vladimir Medinskij, což je další obskurní figura dnešního fašistického Ruska, jinak též předseda zmíněného „spolku“. Medinskij patří k okruhu ideologů Putinovy státostrany Jednotné Rusko, je zodpovědný za ruské učebnice dějepisu a „proslavil se“ brutálními slovními útoky na Česko v kauze pražské sochy krvavého maršála Koněva. V roce 2018 byla moskevská alej doplněna Jelcinovou bustou.
Krátce nato se začalo hovořit o přenesení Aleje vládců Ruska do Penzy, což je zapadákov v Povolží vzdálený od Moskvy asi 700 kilometrů, diskutovalo se také o tom, že by z „didaktických“ důvodů mohla putovat po Matičce Rusi. Jenže v roce 2023 se vážně začalo psát o transferu „vlasteneckého díla“ do starobylého Pskova.
A na jaře 2024, ve třetím roce genocidní války Ruska proti Ukrajině, obskurní busty v počtu 43 kusů z ruské metropole zmizely… Údajně jsou už uskladněny ve Pskově. Představitelé tohoto města totiž oznámili, že se busty stanou součástí kulturně-osvětového parku „Rusko – moje historie“…
Ruský diktátor Putin je v Rusku oslavován jako zdatný sportovec a neporazitelný imperátor. Jenže pýcha předchází pád…
Zvláštním paradoxem zůstává, že busta diktátora Putina dosud nebyla zahrnuta do žádné z koncepcí „aleje“ ruských gosudarů. Avšak paradox je to jen zdánlivý! Zvrhlý Putinův kult se Ruskem šíří jinými cestami, zejména po roce 2014, kdy Rusko okupovalo a anektovalo ukrajinský Krym.
Na předměstí Sankt-Petěrburgu najdeme od roku 2015 Putinovu bustu ve stylu starověkých římských císařů. V uralském Adžigardaku u Čeljabinsku stojí od roku 2017 socha Putina-lyžaře, zatímco v Jižní Osetii, gruzínském regionu okupovaném Ruskem, je od roku 2023 ztvárněn jako odhodlaný judista.
Ovšem nejvíce pozornosti budí od roku 2019 bronzová socha starověkého římského císaře Augusta s tváří Vladimira Putina v Sankt-Petěrburgu, jehož ruka ukazuje západním směrem. Putin jako imperátor? Ruská namyšlenost zřejmě nezná mezí, a tak je třeba si připomenout, co se píše v biblické knize Přísloví: „Pýcha předchází pád a namyšlenost zkázu.“ A jistě se to netýká jen válečného zločince Putina…
