Přinášíme opět vybrané glosy Bohumila Doležala z jeho politického zápisníku Co týden dal. 

Šílený prezident bojuje s mrtvým publicistou

Vypadá to, že náš prezident není už jen nezodpovědný a po všech stránkách problematický politik, ohrožující bezpečnost ČR, ale taky i regulérní šílenec. Jeho zápas s Ferdinandem Peroutkou přesahuje všechny meze. Poté, co se jeho tiskovému mluvčímu nepodařilo ani po měsíci vypátrat Peroutkův článek „Hitler je gentleman“ (resp. nějaký se našel, ale napsal ho někdo jiný), uveřejňuje Hrad jiný Peroutkův článek, který má dokumentovat Peroutkovo selhání za druhé republiky. Článek je u nás znám, byl několikrát citován i po převratu (Eva Hahnová, Adam Drda, naposled jsem z něho v rámci nynější debaty o Peroutkovi zevrubně citoval před dvěma měsíci já v Echu24 a zde). Je zjevné, že Peroutka to, co tehdy napsal, napsat neměl, stejně zjevné je, že v tom to není žádná fascinace Hitlerem, spíš marná snaha nějak Hitlera ideologicky doběhnout a ubránit před pronásledováním aspoň naše židovské spoluobčany. Je taky zjevné, že Miloš Zeman na politické úrovni dělá daleko horší věci, než jaké dělal jako publicista ve své době Peroutka. A nedělá je kvůli tomu, že je horší doba, ale z pouhé bujnosti. Používat stránky prezidenta republiky ke kompromitaci dávno mrtvého publicisty považuji za pitomé, směšné a nedůstojné, to nemají na práci nic důležitějšího? Debata o Peroutkovi je nesmyslná a odvádí pozornost od naléhavějších aktuálních problémů. Je pozoruhodné, jak v té věci jde Zemanovi na ruku Peroutkova vnučka Terezie Kaslová: hodlá žalovat kvůli prezidentovi český stát. Měla by správně žalovat celý český národ a požadovat vydání prezidentského dekretu (viz rok 1945), aby nám všem byl odňat majetek a státní občanství za to, že náš prezident zneuctil jejího dědečka. (Výtěžek pak může být rozdán chudým.) Vypadá to jako soutěž o to, kdo si vymyslí větší volovinu. A podstata věci je: Ferdinand Peroutka není vůbec, ani náhodou tak velký problém, jaký z něho Miloš Zeman za nechtěné spolupráce paní Kaslové dělá. Máš problém je autokracie, oligarchie a putinovské Rusko. V tom rámci i Miloš Zeman. Howgh.

Ministr spravedlnosti říká, že někdy je třeba nahradit politiku policií 

V Právu zveřejnili pozoruhodný rozhovor s ministrem spravedlnosti Pelikánem. Ministr obhajuje Velkou protikorupční revoluci, zejména výsledky v kauze Nagyová, protože to je klíčová záležitost, která vedla k pádu vlády. Problém, že „nejsou výsledky“, vysvětluje pan ministr tím, „že se stále více projevuje silná kampaň, kterou okamžitě po zásahu začali spouštět protagonisté toho, co bych nazval bývalými pořádky“. Revoluci se ve skutečnosti ještě nepodařilo dovést do konce, protože rozvaliny právního státu, v nichž dnes žijeme, nejsou ještě úplně nefunkční, takže „protagonisté“ (počítám se k nim taky, protože celou akci jsem sám s přáteli z „Klubu na obranu demokracie“ od počátku kritizoval) zatím ještě nesedí na Mírově a smějí dokonce občas něco zveřejnit i na internetu, když si to sami zaplatí. Jinak se panu ministrovi podařilo docela pěkně zformulovat podstatu této rozhodující fáze Velké protikorupční revoluce: „Když si vzpomeneme na dobu minulých vlád, všem se nám přece zdálo, a asi to tak i bylo, že politické mechanismy přestávaly fungovat. A protože to přerůstalo až do trestné činnosti, bylo na místě, aby zasáhla policie a státní zastupitelství. Nevidím na tom nic špatného.“ Takže, politické mechanismy přestávaly fungovat, a tak zasáhla policie. Je to typické „pokračování politiky jinými prostředky“ podle von Clausewitze, zde nikoli běžná válka, nýbrž jen jakási forma války občanské, totiž něco, čemu se říkává policejní puč. Z alibismu upozorňuji, že tak daleko jako teď pan ministr jsem nikdy nezašel.

Kateřina Šafaříková nabádá Teličku, aby měl „havlovské srdce“

Otázkou zcela podstatnou pro naši budoucnost se zabývá v Babišových Lidových novinách Kateřina Šafaříková, která přišla do LN jako výsadek Pravdy a Lásky s panem Lékem. Otázka zní: je Pavel Telička plnohodnotný a nefalšovaný havlista a pravdoláskař? Navazuje na rozhovor, který s panem Teličkou vyšel předevčírem v jiných babišovinách, totiž v MfD. Výsledek je, že ne, tedy aspoň zatím ne: protože se neozval dost hlasitě, když např. Srba mordoval Sabinu Slonkovou; jenže pak, v posledních deseti letech, podporoval kubánské disidenty. Závěr: „Každý má právo udělat chybu a názorově zrát. V případě Kuby si Telička může nárokovat nálepku pokračovatele Havlovy politiky.“ A může si ji dát vedle dálniční nálepky za okénko svého bouráku, dodávám já. (Protože nejsem přítelem nálepek, nebudu se zabývat úvahou, jakou nálepku si zaslouží paní Šafaříková, která přišla do LN – předtím spolupracovala dlouho s Respektem – poté, co jiní naopak odešli, nepochybně proto, aby tam držela pozice a zabránila tomu, aby místo ní nepřišli jiní, horší.) Telička ovšem nemá ještě u paní Šafaříkové a Pravdy a Lásky všeobecně vyhráno. Článek paní Šafaříkové v LN končí velmi pěkným a vykutáleným odstavcem, cituji: „Stejně jako zvolání „Havel!“ ještě z člověka nedělá „havlistu“, neznamená vynechání jeho jména v jedné koncepci opak. Jen to ukazuje, že zvednutí havlovské legendy Pavlem Teličkou a dalšími lidmi za ANO je zatím čistě pragmatický tah navenek. Nic dovnitř, nic uvnitř. A skutečný pravdoláskař musí mít především srdce, nebo ne?“ Takže má Telička havlovské srdce? Musí se ještě snažit, aby Pravda a Láska mohla splynout v Babišem a jeho hnutím v jeden dokonalý supercelek, a tak se uskutečnilo to, co se nepovedlo bezprostředně po listopadu 1989. V souvislosti s tímto směšným blábolem cítím potřebu říci, že nejsem ani náhodou havlista a pravdoláskař, a to ani zvnějšku, ani dovnitř. Líbí se mi pár Havlových her, byly opravdu hezké. Líbí se mi pár Havlových článků, zvlášť ten z roku 1968 o Kunderovi, dtto. S vděčností konstatuji, že se Havel po roce 1989 po počátečním lavírování postavil jednoznačně za prozápadní orientaci ČR, a velmi souhlasím i s jeho aktivitami v souvislosti s druhou válkou v Iráku. Kromě toho bohužel zaneřádil českou politickou publicistiku spoustou jalových řečí, které se dohromady složily v bezbožné a kýčovité pseudonáboženství „Pravdy a Lásky“ a podstatně přispěly k odumírání náboženského života v ČR, a velmi poškodil český politický systém svým anarchickým odmítáním standardních politických stran a podporou „občanské společnosti“, což bylo krycí jméno pro špatně organizovaný fanklub jeho horlivých podporovatelů, který si nikdy nedokázal získat změřitelnou veřejnou podporu. Svou nedůvěrou k politickým stranám přispěl k rozkladu české politiky, který pak vyvrcholil po jeho smrti, v letech 2012-2014.

Celý zápisník najdete na stránkách Události Bohumila Doležala ZDE