Demonstrace proti Lukašenkovi v Bělorusku nepolevují. Minulý týden bylo v Minsku zadrženo policisty, agenty v civilu i speciálními jednotkami OMON přes tisíc lidí. Někteří z nich se rozhodli promluvit pro běloruská nezávislá média. Jejich svědectví je cenným příspěvkem do zákulisního pohledu na Lukašenkovo despotické vládnutí. 

„Násilí zdaleka neskončilo.“ Tak zní jednoznačné stanovisko lidskoprávních aktivistů a nezávislých novinářů, kteří reflektují aktuální stav v Bělorusku. Stále tam totiž probíhají demonstrace proti samozvané hlavě státu Alexandru Lukašenkovi a zmanipulovaným volbám. Už více než čtvrt roku. Na demonstraci minulý týden pozatýkaly bezpečnostní síly přes tisíc lidí. Desítky z nich o své zkušenosti ve vězení promluvily pro nezávislý běloruský server tut.by.

Důvody k zatčení nemusí být nijak závažné. Lidé se na demonstracích v Bělorusku nedopouštějí žádných výtržností, natož násilností, protesty bývají pokojné a žádají hlavně o dialog. Jenže stačí na nich pouze být – už to je záminka pro masové zatýkání a brutalitu ze strany bezpečnostních jednotek.

Policisté pak účastníky zadržují až tři dny na nejrůznějších policejních odděleních a ve vězeňských celách. Poté dostanou pokutu a teprve pak můžou jít.

Jenže právě po zadržení si neúnavné policejní jednotky – zřejmě na příkaz výše postavených úředníků a možná samotného Lukašenka – vybíjejí svou frustraci a k demonstrantům se chovají velmi agresivně.

„Bezpečnostní síly se navrátily k nelidskému zacházení se zadrženými, počínaje umístěním do speciálních a často přeplněných vozidel, konče zavíráním na izolovaná nevyhovující oddělení. Příslušníci bezpečnostních jednotek lidem nadávají, vyhrožují jim, bijí je. (…) Někteří z nich také popsali, že je policie držela bez jídla nebo vody,“ uvádí svědectví.

Policisté mají mimořádný zájem také o telefony zadržených, kde si prohlížejí fotografie a pídí se po zprávách v komunikační aplikaci Telegram. Skrze ni si demonstranti domlouvají další postup a necenzurovaně informují o aktuálním dění.

Šlapání po vlajce, fyzické násilí, brutální ponižování

Mezi zatčenými je i mnoho žen. Jednou z nich je 33letá Běloruska, která sdělila svůj zážitek.

„(Při zatýkání) jsem nekladla žádný odpor, poklidně jsem vstoupila do neoznačeného vozu. Byly tam další ženy. Vytáhla jsem telefon, abych zavolala manželovi, ale vytrhli mi ho z ruky. Dvakrát jsme musely přestupovat do jiného vozidla. Pak nás nutili procházet se po bílo-červeno-bílé vlajce (tradiční vlajka Běloruska – pozn. red.). Nechtěla jsem to udělat a sklonila se, abych ji posunula stranou, ale v tu chvíli mě pořádkový policista hodil na samotku. Cela je určena pro jednu osobu, i tak jsme tam byly tři. (…) Nastříkali nám do očí slzný plyn, i když nikdo nic nedělal. Pak přivedli nějaké muže, evidentně zbité,“ popsala žena.

Po nějaké době byla přeřazena jinam. „U vchodu byla opět bílo-červeno-bílá vlajka, po které měla začít šlapat asi 50letá žena. Když odmítla, tak ji mladý příslušník udeřil do hrudi. Musela poslechnout. Pak nás přinutili postavit se do řady a následně se plazit v podřepu. Nutili do toho i ženy v důchodovém věku,“ dodala.

Policie je po další sérii nejrůznějšího ponižování umístila do cely, kde zpočátku nesměly ani sedět – musely stát s rukama za zády a sklopenou hlavou. Bylo jich 23 v šestilůžkové cele, kde nebyly žádné matrace ani povlečení. „Nedali nám ani žádné jídlo. Když se jedné ze starších žen kvůli cukrovce udělalo špatně, nechali ji tak a až o hodinu později jí dali kousek chleba,“ říká žena.

Zatčení demonstranti musí kromě ponižování strpět i fyzické násilí. Obzvláště krutě bijí muže ve vyšetřovacím středisku v Žodzině. Nutí je plazit se, skákat, a to všechno doprovázejí údery obuškem. „Ano, takový je jejich mechanismus: ponížit člověka a přinutit ho cítit ten nejtěžší diskomfort,“ okomentoval toto chování další svědek. „Jeden z chlapů to tam už nemohl vydržet. Bili ho po nohách, neslyšel na jedno ucho, pak ho odvlekli pryč. Nevím, co se mu nakonec stalo.“

I přes všechny tyto příběhy plné strachu a násilí se však lidé nadále scházejí v ulicích běloruských měst, a trpělivě tak dávají diktátorovi Lukašenkovi najevo, že není jejich prezidentem. Drží je představa o optimističtější budoucnosti bez samozvaného despoty, o legitimních volbách a toho, aby jejich snahy o lepší Bělorusko nebyly zbytečné.