Když se podíváme na mapu, vidíme nejen země, které mají jaderné elektrárny ruského původu z minulosti, ale jinde se za pomoci Rusů staví nové. Přitom takový podnik znamená nejen závislost na ruských technologiích. Jak vidíme na příkladu Maďarska, ruská strana uzavírá i smlouvy, které jsou výhodné jen pro ni. Za průtahy nenese stavitel žádné sankce, ale zato příslušná země poskytuje další výhody do budoucna. Rusko tak má prostřednictvím své technologie nad některými státy docela velkou moc.

Kde všude jsou tito ruští „jaderní švábi“ usazení? Přehledně to popisuje třeba článek na německém webu Mitteldeutscher Rundfunk.

Jsou to tato zařízení:

Maďarsko: Paks

V malém městě Paks existuje od poloviny 80. let 20. století jediná jaderná elektrárna v Maďarsku s celkem čtyřmi reaktory sovětského designu. Do poloviny 20. let by měly být stále funkční. Ruská státní společnost Rosněfť chce od roku 2020 postavit dva bloky reaktoru na JE Paks II. Předseda vlády Orbán vždy jednoznačně zdůrazňuje, že Maďarsko se nevzdá jaderné energie.

Česko: Temelín

Jaderná elektrárna Temelín se nachází v Jihočeském kraji. Do provozu vstoupila v roce 2003, a to i přes protesty zejména z Rakouska. Jedná se o největší jadernou elektrárnu v České republice. Ekologové kritizují jadernou elektrárnu jako náchylnou k selhání a nebezpečnou – také kvůli zastaralým reaktorům sovětského designu. Česká republika se však chce v zásadě jaderné energie držet. (O tom, kdo bude stavět další bloky, se bude v blízké budoucnosti rozhodovat a Rusové jsou výrazně ve hře, přinejmenším za nimi zjevně stojí lobby s prokremelským prezidentem Milošem Zemanem.)

Slovensko: Mochovce

Jaderná elektrárna ve slovenském městě Mochovce, pouhých 120 km od Bratislavy, je považována za jednu z nejnebezpečnějších jaderných elektráren v Evropě.  Německý  Bund für Umwelt und Naturschutz Deutschland (BUND) dokonce používá pojem  „Schrott-AKW“. Naplánována byla v 70. letech a pak se v roce 1985 začalo se stavbou čtyř již tehdy zastaralých reaktorů sovětského typu. Dva bloky byly v letech 1998 a 1999 připojeny k síti a další dva reaktory prozatím zůstaly rozestavěné. Poruchy byly podle webu v jaderné elektrárně Mochovce na denním pořádku.

„Přes masivní protesty environmentalistů a rakouské vlády se v roce 2008 obnovily práce na dvou nedokončených reaktorech ze 70. let. Stavební práce byly provázeny nesčetnými nehodami a problémy. Slovenská vláda odmítla plně zveřejnit technické specifikace dvou nových reaktorových bloků . Do roku 2020 mají oba reaktory konečně dodávat elektřinu.

Polsko: Zarnowiec

„Polsko je jednou z mála bývalých socialistických zemí, která dosud nemá jadernou elektrárnu. V roce 1982 začala výstavba jaderné elektrárny v Zarnowci, vesnici ležící asi 50 km severozápadně od Gdaňska. Pak ale přišla katastrofa v Černobylu a o tři roky později zasáhly politické změny v Polsku: projekt skončil kvůli protestům obyvatelstva.“ V roce 2018 polská vláda oznámila, že mimo jiné chce pokrýt své další energetické potřeby od roku 2033 jadernou energií. Jako možné umístění jaderné elektrárny vláda zvolila Zarnowiec, kde jsou stále části stavby započaté v roce 1982. Nějaké významné protesty proti této stavbě zatím nebyly v Polsku patrné.

Slovinsko: Krsko

Reaktor uvedený do provozu v Krsku v roce 1981 v současné době produkuje asi 40 procent slovinské poptávky po elektřině. V 90. letech se Slovinsko rozhodlo s jadernou energií na dlouhou dobu skončit, ale o deset let později se rozhodlo jadernou energii rozšířit. „Reaktor v Krsku má však nyní být buď rozšířen, nebo zůstat v provozu po dobu nejméně 20 let. Proti těmto plánům existují ostré protesty organizací na ochranu životního prostředí, protože seznam incidentů v jaderné elektrárně Krsko je značný. V roce 2008 byl po poruše spuštěn i celoevropský poplach. Ve Slovinsku bude jaderná energie nadále hrát významnou roli.“

Bulharsko: Kozloduj a Belene

Jaderná elektrárna Kozloduj na Dunaji je v provozu od roku 1974. „Jako jediná jaderná elektrárna v Bulharsku kdysi pokryla 44 procent bulharské energetické potřeby. Jako podmínka pro vstup do Evropské unie musely být čtyři ze šesti reaktorů (všechny sovětské konstrukce) odstaveny z důvodu závažných bezpečnostních nedostatků. V současnosti dva zrekonstruované reaktory vyrábějí 35 procent bulharské elektřiny. Oba reaktory mohou zůstat v síti po dobu asi 30 let.“ Teď se objevují myšlenky na  na výstavbu nového reaktoru: Kozloduj 7. V jaderné elektrárně Kozloduj došlo v posledních dvou desetiletích k několika incidentům.

Od roku 1981 existují plány na druhou jadernou elektrárnu v Bulharsku – v Belene. „S pádem komunismu byl projekt zpočátku pozastaven, ale v roce 2006 byl reaktivován. Vzhledem k vysokým nákladům a rostoucímu tlaku ze strany Bruselu a Washingtonu měl být projekt dočasně v roce 2012 pohřben, ale o sedm let později, na jaře 2019, bulharská vláda obnovila své plány na stavbu jaderné elektrárny v Belene.“ Ruský státní podnik Rosatom projevil zájem o účast na projektu. Přes velké protesty obyvatelstva se má nakonec elektrána v Belene, do které se již nalilo více než jedna miliarda eur, postavit. Bulharská vláda se chce nadále rozhodně držet jaderné energie.

To jsou elektrárny ruského původu (nebo další zamýšlené), na kterých se Rusko podílí, nebo chce podílet. Kromě toho jsou tato zařízení ještě na Ukrajině a v Bělorusku.

Pokud jde o bývalé satelity, je zřejmé, že se Rusko snaží o posílení dvojstranných vztahů, které narušují vazby mezi unijními zeměmi navzájem. K tomu se nehodí nic lépe než energetická závislost. Rusko může nabízet ekonomicky výhodné projekty, aspoň se tak na první pohled jeví. Když se mu podaří získat na svou stranu některé politiky, dá se zvláště v případě jaderné energetiky vytvořit závislost na desítky let do budoucnosti. V případě plynu, který Rusko dováží do Evropy, tato závislost sice existuje také, ale je jen částečná a navíc se tam objevuje stále více možností alternativních dodavatelů.

Díky novým technologiím těžby plynu se do hry výrazně zapojily Spojené státy, které by rády pronikly se svým dováženým zkapalněným plynem na evropský trh. Po postavení nových terminálů by americký plyn mohl být cenově konkurenceschopný. Proto bude muset Rusko svůj tlak stupňovat, dokud je čas a dokud země svou touhu po energii neuspokojí jiným způsobem.