Skoro půl století dělí počátek kruté a nelítostné normalizace z konce šedesátých let a dny, které prožíváme dnes. I navzdory mimořádně intenzivní zkušenosti, kterou si český národ z tehdejšího režimu do současnosti přinesl, se přestáváme mít na pozoru. A pomalu, ale jistě se tu začíná rýsovat systém, který v mnohém ony historické normalizační procesy nápadně připomíná.

Pravda, na rozdíl od tehdejšího násilného potlačení politického uvolnění tentokrát nestojíme tváří v tvář fyzické krutosti, ale chladnokrevnost se srovnávat rozhodně dá. A co hůř, aniž bych chtěl snižovat děsivou povahu odporné komunistické epochy naší země, tentokrát je tato normalizační doba odlišná tím, že nevzniká jako agresivní reakce na konkrétní politické postoje a kroky, ale rodí se přímo z organické agrese Babišovi vlastní. A přestože tehdejší vláda byla jednobarevná a neexistovaly svobodné volby, tak se prospěch režimu tříštil mezi celou řadu režimních představitelů; dnes je tou elitou jediný muž, mesiáš, pomyslný absolutistický král.

Samozřejmě že kdokoliv s nedemokratickými a autoritářskými tendencemi bude mít v současnosti velmi těžké překonat významem i rozsahem ty čtyři dekády, v nichž jsme se tu potýkali s nepřetržitým rudým terorem. To ale neznamená, že cokoliv méně významné můžeme ignorovat, protože ignorovat to by znamenalo poskytnout tomu prostor, aby se to stalo mnohem významnějším.

Za normalizace, která začala po Pražskému jaru v roce 1968 a prakticky skončila až s pádem režimu o jednadvacet let později, se děly neuvěřitelné věci. Lidé byli z ideologických a politických motivů odvoláváni ze svých funkcí, rozjela se ostrá propaganda a režimní boj proti inteligenci, nastala tvrdá perzekuce pro režim potenciálně nebezpečných osob, znovu se zavedla těžká cenzura, osobní svoboda klesla na bod mrazu. Zdá se vám to povědomé, jako by to bylo nedávno? Jistě, totéž se děje i dnes.

Andrej Babiš dosazuje a odvolává lidi do funkcí podle jejich ideologických postojů, propaganda je mu vlastní, proti inteligenci bojuje moderními metodami jako EET, prostřednictvím kterých může beztrestně perzekvovat miliony lidí pod stejně alibistickými argumenty jako tehdy KSČ, a pokud jde o cenzuru, za tu se nákup největšího vydavatelského domu v republice a následné tvrdé ovlivňování obsahu jeho deníků považovat rozhodně dá. O svobodě, která je ve zdaleka největším ohrožení od pádu komunistického režimu, vůbec nemluvě.

Babiš má v rámci svého nového volebního programu v plánu řadu věcí, které mu mohou dát do ruky ještě mnohem rozsáhlejší a děsivější moc, než má dnes nebo než měl jako ministr financí a místopředseda vlády. Chce spojovat ministerstva, samozřejmě ve prospěch Agrofertu. Chce posilovat vliv v policii, zpravodajských službách a justici. Zlehka, nenápadně, mezi řádky, jak už konec konců psal náš redaktor Jiří Sezemský. Není pochyb o tom, že program ANO je jen nástroj, z něhož Babiš splní pouze to, co bude potřebovat. A další prvky upevňující jeho moc, o kterých se v programu samozřejmě nezmiňuje.

Jako kriticky a pluralitně smýšlející člověk dovedu pochopit, že všichni občané včetně našich čtenářů už mohou být z tématu Andrej Babiš unavení a že se někdy může zdát, jako bychom snad přeháněli a dělali lidově řečeno z komára velblouda. Snažili jsme se najít schůdnější a mírnější cesty, jak o Babišovi informovat, ale zkrátka to nejde, musíme být ke svým čtenářům maximálně upřímní. Rýsuje se tady krize demokracie, která tu ještě nebyla a z níž můžeme mít za několik měsíců kriticky vážný problém dostat se ven.

Nepřeháníme. A přinejmenším do voleb nepolevíme, i kdyby se podařilo přesvědčit třeba jen jednoho člověka, aby si volbu hnutí ANO rozmyslel. A cítíme nezlomné poslání podporovat ty, kteří proti Babišovi už bojují, v jejich snažení. I jeden člověk – třeba právě vy – může totiž v konečném výsledku rozhodnout ne o tom, jestli Babiš volby vyhraje, ale o tom, jak zásadní jeho vliv bude a jak pohodlné pro něj nakonec bude režírovat chod demokracie – nebo toho, co z ní zbylo – ve svůj prospěch.

Tyto volby totiž budou o Babišovi, o nikom jiném. A my všichni je musíme brát smrtelně vážně.