Rozhovor s Igorem Blaževičem o současné komplikované situaci v Barmě a možných scénářích její další cesty k demokracii i o projektu CDK na podporu demokracie v této zemi. (Přetištěno z revue Kontexty)

Když jsme spolu před osmi lety dělali rozhovor o vývoji v Barmě, která roku 2011 vyrazila na nejistou cestu snad směrem k demokracii, řekl jsi tehdy, že pokud jde o její budoucnost, jsme na počátku otevřených a nerozhodnutých dějin. Myslíš, že jsou stále ještě otevřené? Nebo se Barma vrátila někam do roku 2010 a celá poslední dekáda je „ztracená“?

Dekáda nebyla ztracená. Stvořila mohutné společenské síly, které již osm měsíců znemožňují armádě potlačit občanský odpor navzdory tomu, že používá extrémně brutální násilí. Lidé v Barmě viděli a zažili, jaký je rozdíl mezi diktaturou a svobodou, proto jsou tak odhodlaní se nevzdávat. Oživila se a posílila také Národní liga za demokracii. NLD se opět stala masovou stranou s pobočkami a silnými sítěmi po celé zemi, což z ní činí pevnou páteř současné opozice vůči juntě.

V poslední dekádě se změnily i postoje státních zaměstnanců a městské, profesionální střední třídy. V dřívějších dobách se k protestům studentů a mládeže báli připojit. Nyní ale stále chovají naději, že se země mění k lepšímu také díky jejich práci v civilní správě, vzdělávacích institucích, při ekonomickém rozvoji země a snaze vyrovnat se s první vlnou pandemie. To je důvod, proč učitelé, zdravotničtí pracovníci, státní úředníci a zaměstnanci bank byli mezi prvními, kteří se připojili k hnutí občanské neposlušnosti a odmítli pracovat pro juntu, i když to znamenalo, že přijdou o práci a budou vystaveni riziku zatčení, a dokonce mučení.

Barmská budoucnost je nyní otevřenější než kdy dříve. Nacházíme se uprostřed monumentálního historického boje, ve kterém armáda vede nemilosrdnou rozsáhlou velmi násilnou válku proti celé populaci a široké vrstvy obyvatelstva se vzpírají, neposlouchají, protestují, odmítají a stále častěji bojují s použitím jakýchkoli zbraní, které mohou získat.

Na začátku převratu jeho vůdci očekávali, že to bude chirurgická operace, která z veřejného prostoru rychle odstraní Aun Schan Su Ťij a vedení NLD. Očekávali, že stejně rychle potlačí omezené protesty organizované příznivci NLD a občanskými aktivisty, a nečekali odhodlané a rozhodné celonárodní povstání. Mnozí ze sousedů Barmy i členů mezinárodního společenství také očekávali, že junta rychle „udělá špinavou práci“, abychom se všichni mohli vrátit k něčemu, co se nám nelíbí, ale musíme to „pragmaticky“ přijmout jako realitu, a abychom mohli pokračovat s lukrativním b­usiness as usual nebo dobře míněnými projekty humanitární pomoci a rozvoje. O osm měsíců později je ale výsledek tohoto boje stále nerozhodný a otevřený. Junta dělá děsivě špinavou práci, není však schopna konsolidovat uchopení moci. Možné jsou všechny čtyři výsledky:

Jedním z nich je, že junta zvítězí a upevní tvrdou diktaturu a velmi zkorumpovaný oligarchický systém. Armáda a buddhističtí nacionalisté budou dominovat nad jinými etnickými skupinami. Země se vrátí k ekonomické aktivitě založené na těžbě přírodních zdrojů – ropy, plynu, nefritu, drahých kamenů, dřeva a dalšího přírodního bohatství, které bude generovat hluboké nerovnosti. Jedno procento společnosti – rodiny vysokých představitelů armády a oligarchové – enormně vydělá, stejně jako jejich zahraniční partneři. Společnost zůstane nerozvinutá, chudá, nevzdělaná, bez státních služeb.

Další stejně reálnou možností je zdlouhavý konflikt, který by zemi vedl do stavu, kdy bychom ji mohli začít označovat jako zhroucený stát (failed state).

Třetí variantou je, že v určitém okamžiku budou obě strany, armáda i její opozice, extrémně vyčerpány a budou akceptovat možnost zahájit jednání zprostředkovaná nějakou skupinou zemí.

Je však také stále možné, že pod tlakem hnutí odporu a kvůli její vlastní neoblíbenosti i dezerci vojáků dojde ke zhroucení armády. Nebo že se uvnitř odehraje puč, který odstraní současnou juntu, ponechá jinou část armády v politické hře a otevře prostor pro zcela jiný druh vyjednávání a takový budoucí vývoj, při němž nebude na stole úplné a konečné vítězství junty.

Výsledek závisí na souhře mnoha různých a ne­ustá­le se měnících faktorů. Nikdo neví, jak to skončí, protože vše je stále zcela otevřené.

Dění v Barmě je blízké i České republice, která podporovala různé programy snažící se místním lidem pomoci na jejich cestě k demokracii. Konkrétně ty jsi s CDK řadu let pracoval na programech týkajících se Barmy, v první řadě jako programový ředitel a hlavní lektor programu Burma Educational Initiatives. Když se teď na tyto programy ohlédneš, co se jim povedlo a co ne? Podílejí se dle tvého názoru na rostoucím demokratickém povědomí lidí v Barmě?

Během pěti let, která jsem strávil v Barmě v rámci projektu CDK, který byl podpořen českým ministerstvem zahraničí v rámci programu TRANSI­TIONS, jsme pořádali srovnávací politologické kurzy pro bývalé politické vězně i pro občanské aktivisty různého etnického původu. Aktivistů, kteří prošli naší „školou přechodu k demokracii“, bylo několik stovek. Reputace, kterou jsme získali, byla obrovská.

Velký počet, a myslím tím opravdu velký počet, pravděpodobně až dvě třetiny našich bývalých studentů se mezitím staly vůdci ve svých vlastních organizacích a komunitách. Samozřejmě jsme z nich neudělali vůdce my. Ocitli se v našich kurzech, protože měli potřebnou energii a schopnosti. Naše kurzy však hrály velmi důležitou roli v jejich rozvoji. Rozšířili jsme jejich znalosti a perspektivy. Zvýšili jsme jejich sebevědomí a měkké dovednosti. Pomohli jsme jim lépe porozumět mezinárodní politice i jejich vlastní zemi.

Někteří z našich bývalých studentů jsou nyní náměstky ministrů ve vládě národní jednoty. Až pět současných ministrů bylo našimi blízkými spolupracovníky. V barmských etnických oblastech pravděpodobně neexistuje silná skupina patřící do občanské společnosti, kde by naši bývalí studenti nebyli hybnou silou, odhodlaní, odvážní, zruční, zodpovědní a sebeobětaví.

Nejvýraznější mladou vůdkyní pronásledované komunity Rohingyů je naše bývalá studentka, kterou jsme vzali do kurzu ihned poté, co byla propuštěna z vězení, kam ji odvezli, když jí bylo čtrnáct let. Náš bývalý student byl vůdcem naprosto prvního veřejného protestu proti převratu, který se konal v Mandalaji. A při tom protestu byl jediný, kdo neskrýval tvář za maskou. A s podobnými příklady mohu pokračovat dál a dál.

Pravděpodobně nejdůležitější věcí, kterou jsme v Barmě udělali, je budování mostů porozumění mezi našimi studenty, a to navzdory skutečnosti, že patří k různým etnickým a náboženským komunitám a mají velmi odlišnou politickou příslušnost. Barma je nesmírně rozmanitá a hluboce rozdělená společnost. To je její největší problém. Byli jsme jedním z míst, kde se setkávají aktivní lidé s vůdčím potenciálem, aby se navzájem poznali, poslouchali se, mluvili spolu, stali se přáteli a hledali porozumění. Já a CDK už v Barmě nejsme pět let, program jsme dokončili v roce 2016. Síť našich studentů je ale stále velmi živá. Zůstali v kontaktu a nadále spolupracovali. Ne proto, že by na to měli nějaké granty, ale protože jim naše kurzy daly ducha vzájemného porozumění a spolupráce.

Po převratu jsme se všichni znovu navzájem spojili. Naši bývalí studenti si nyní pomáhají v opravdu těžkých a velmi nebezpečných časech. A většina z nich hraje roli v širokém hnutí proti juntě, někteří z nich dokonce roli velmi důležitou.

Ochota vojenské junty umožnit určitou demokratizaci země byla často vysvětlována ekonomickými důvody, tj. snahou čelných představitelů armády kapitalizovat své majetky a zbohatnout tak, aby se stali rovnocennými partnery bohatých elit například zemí ASEAN. To už ty důvody pominuly? Co se vlastně stalo v hlavách velitelů barmské armády, že se rozhodli převzít veškerou moc navzdory tomu, že měli faktické právo veta nad vývojem v Barmě a vlastně ho kontrolovali ze zákulisí?

Předchozí junta měla dva hlavní důvody, proč zahájila odklon od tvrdé a přímé vojenské diktatury, která zemi vedla k hospodářskému úpadku a izolaci. Jedním z nich je to, co jsi zmínil. V letech 1990 až 2010 se armáda, rodiny vysokých generálů a jejich oligarchičtí obchodní partneři zmocnili nesmírně rozsáhlých majetků. Poté ale potřebovali uskutečnit ekonomické otevření země a získat zahraniční investice, technologie a jiné trhy než jen Čínu, protože jen tak mohli začít efektivně používat kapitálová aktiva, která nashromáždili za vojenské diktatury.

Dalším důležitým důvodem byl zájem generálů ukončit západní sankce a přivést do Barmy další hráče, aby zmírnili dusivé objetí čínského velkého bratra. Čína pomohla vojenské juntě přežít, ale Barma se stále více stávala její provincií. Generálům, kteří byli zatvrzelými barmskými nacio­nalisty a jejichž postoje se formovaly v duchu principu soběstačnosti, se to nelíbilo.

Vyhlášením ústavy z roku 2008 generálové vytvořili institucionální rámec, v němž byla armáda mimo politický systém, nicméně přisoudila si roli jeho pretoriánského strážce a držitele práva veta. Součástí plánu bylo, že politická strana, která bude sice neoficiálně, ale fakticky reprezentovat armádu, vždy vyhraje volby a bude stát řídit. Další součástí plánu „přechodu k disciplinované demokracii v Barmě“ bylo, že mnozí důstojníci nejdříve s veškerou loajalitou a poslušností absolvují kariéru v armádě a pak, při odchodu do důchodu, svléknou uniformy a oblečou se do obleků nebo tradičních barmských longyů, aby se z nich stali poslanci, ministři a náměstci ministrů. Na těchto pozicích budou moci svou věrnou službu armádě náležitě zpeněžit, popřípadě chránit a prohlubovat bohatství svých potomků.

Důvodů pro převrat bylo několik. Dva z nich, které byly pro jeho realizaci zcela zásadní, činí celou situaci obzvláště tragickou. Náčelník armády, generál Min Aung Hlaing, zcela špatně odhadl situaci v zemi a převrat byl zahájen v důsledku jeho hlubokého strategického omylu. Min Aung Hlaing, částečně kvůli mylným zprávám tajných služeb a zkresleným interpretacím průzkumů veřejného mínění, částečně kvůli své slepé ctižádosti, věřil, že NLD není tak populární, jak se zdá. Očekával rychlý a přesně provedený převrat, jako tomu bylo v roce 2014 v sousedním Thajsku.

Druhým důvodem byly osobní ambice Min Aung Hlainga. Podle vlastních pravidel by generálové měli odejít do důchodu, jakmile dosáhnou věku šedesáti let. Pro Min Aung Hlainga byla udělána výjimka a bylo mu dovoleno pokračovat v armádní kariéře až do věku šedesáti pěti let. V roce 2020, kdy se v listopadu volby konaly, mu bylo šedesát čtyři. Očekával, že mu bude nabídnuta funkce prezidenta. Aun Schan Su Ťij, která jím pohrdala, stejně jako on ji nenáviděl, mu však – povzbuzena výrazným volebním vítězstvím – nic nenabídla. Měl tedy odejít do důchodu, ale taková vyhlídka se mu vůbec nelíbila.

Jakkoli je to absurdní a tragické, strategický omyl a osobní ambice jednoho generála s napo­leonskými rysy byly dva hlavní důvody, které zemi uvrhly do zničující konfrontace mezi armádou a obyvateli. Předchozí nastavení sloužilo armádě docela dobře a obyvatelstvo omezenou demokracii, hlavně kvůli popularitě a autoritě Aun Schan Su Ťij, akceptovalo. Země se postupně pohybovala vpřed, a to jak z hlediska rozvoje ekonomického, tak sociálního. Převrat zemi nejen vrátil o deset let zpět, ale uvrhl ji do propasti hospodářského kolapsu, mnohonásobných násilných konfliktů a možného zhroucení státu. Dokonce i vítězství junty, pokud k němu dojde, bude pouhým vítězstvím Pyrrhovým.

V průběhu let se výrazně proměnila pozice i reputace Aun Schan Su Ťij, původně ikony barmského demokratického hnutí a globálně uznávané lídryně opozice. Dnes se Su Ťij často setkává s kritikou, že nedělá nic pro ochranu ­Rohingyů, pronásledované menšiny v Barmě, a že některé její kroky jdou spíše proti demokratizaci. Jak její pozici vidíš ty? Je kritika Su Ťij oprávněná, nebo spíš plyne z nepochopení její obtížné role v procesu změn?

Mobilizaci protimuslimských nálad a podněcování buddhistických pogromů proti muslimským komunitám prováděla armáda již před volbami v roce 2015 jako součást strategie, jak ve volbách zvítězit nad NLD. Vojenská rozvědka již dávno pronikla do buddhistické komunity a proměnila ji v účinný nástroj, jak mezi nevzdělanou a velmi snadno manipulovatelnou buddhistickou většinou šířit strach a nenávist vůči muslimům, a zejména proti Rohingyům. Objevilo se radikální nacionalistické hnutí Ma Ba Tha, vedené buddhistickými mnichy – dobře organizované a plně financované oligarchy blízkými juntě – a bylo mu umožněno vést dlouhé měsíce kampaň po celé zemi. Sociální média byla efektivně a cynicky využívána k šíření nenávisti, strachu a hněvu.

Jen si vzpomeňme, jak byla v České republice a v Evropě použita a zneužita sociální média a jak byly protimigrantské a protimuslimské nálady využity k politickým účelům. Znásobte to stokrát a pochopíte, jaký druh manipulativních technik byl v Barmě použit k mobilizaci lidí kolem agendy nezbytnosti „ochrany ohroženého národa a (buddhistického) náboženství“. Je to stejná manipulativní technika, kterou Milošević používal k mobilizaci Srbů pro své populistické a nacionalistické autoritářství a války. Milošević rozdmýchal srbsko-albánský konflikt v Kosovu a vytvářel narativ „ohrožených Srbů“ v Kosovu a později v Chorvatsku a Bosně. Je to stejné, jako když Putin použil Čečensko, aby zvýšil svou popularitu a upevnil moc.

Jakmile se armádě podařilo vyvolat masový kolektivní strach, zahájila rozsáhlé etnické čistky Rohingyů. V tomto okamžiku již NLD a Aun Schan Su Ťij byly ve vládě, ale neměly žádné pravomoci ohledně toho, co se děje v pohraničních oblastech zasažených konfliktem a v „bezpečnostních záležitostech“. Armáda provedení této etnické čistky plánovala již dlouho a částečně něco takového provedla v menším měřítku už dříve. Teď jen generálové využili příležitosti, protože věděli, že reakce mezinárodního společenství nebude silná. Dobře chápali, že Západ a další by se chtěli i nadále v Barmě angažovat, podporovat rozvíjející se přechod k demokracii a získat svůj díl ekonomického vlivu. Armáda použila etnické čistky Rohingyů také jako způsob, jak vzdálit Aun Schan Su Ťij Západu, a byla v tom úspěšná.

Generálové rovněž doufali, že Aun Schan Su Ťij v určitém okamžiku učiní veřejné prohlášení ve prospěch muslimů a Rohingyů, vynucené jejím mezinárodním obrazem ikony demokracie. V tako­vém okamžiku, kdy velké segmenty obyvatelstva neprávem, ale vášnivě věřily, že je všude kolem nich muslimská hrozba, by prohlášení ve prospěch Rohingyů mělo za následek, že by se její popularita výrazně snížila. Aun Schan Su Ťij se té pasti ale ­vyhnula.

Je ovšem nutné říci, že se té pasti nevyhnula jen kvůli politickému pragmatismu. Aun Schan Su Ťij je také barmánská nacionalistka a konzervativní buddhistka, nicméně mnohem „mírnějšího“ ražení než generálové, kteří jsou navyklí svých cílů dosahovat prostřednictvím teroru civilního obyvatelstva, zabíjení, mučení, plenění, vypalování celých vesnic a násilného přesídlování populace. Je nacionalisticky a konzervativně orientovaná, ale zároveň skutečně věří v politické, nikoli vojenské prostředky a v právní stát.

Armáda je jediným aktérem, který v zemi záměrně vytvořil protimuslimskou hysterii a poté páchal etnické čistky, zločiny proti lidskosti a genocidu. Je důležité mít v této záležitosti jasno, abychom se vyhnuli přehlížení skutečných viníků překrytých naším zklamáním z toho, jak Aun Schan Su Ťij rea­govala a jak se chovala. Je ale také pravda, že Aun Schan Su Ťij svými postoji poskytla armádě krytí, ochranu a omluvu a že je za to právem ­kritizována.

Ke cti jí slouží, že ačkoliv se k ochraně pronásledovaných Rohingyů nehlásila veřejně, od doby, kdy se dostala k moci, udělala ona sama, její vláda a NLD pro deeskalaci protimuslimské nenávisti mnoho. Skutečností je, že se změnila nálada u většinové populace, která výzvy k ochraně ohroženého národa a náboženství začala postupně vnímat jako cynickou a zločinnou manipulaci organizovanou armádou, která zneužívá hlubokou příchylnost lidí k náboženství.

Aun Schan Su Ťij je mezi širokými vrstvami obyvatel stále velmi populární. Je jedním z důvodů, proč NLD dvakrát drtivě vyhrála ve volbách. Je populární, protože je dcerou zavražděného zakladatele nezávislé Barmy. Je zbožňována, protože je kombinací „matky Su“ a „dobré královny“, která se vždy starala o lidi, byla vždy statečná a byla vždy připravena se pro lidi obětovat.

Důležité je, že za její vlády se život lidí zlepšoval. Sice pomalu, velmi pomalu, ale pozitivní vývoj tam byl. Nejen proto, že ekonomické otevření přineslo ekonomický růst, ale také proto, že Aun Schan Su Ťij a NLD mají skutečný zájem poskytovat lepší vzdělání, lepší zdravotní péči, budovat infrastrukturu a poskytovat přístup k půjčkám malým zemědělcům. Generálové se nikdy nestarali o rozvoj společnosti a blaho lidí. Vždy vnímali lidi jako potenciální hrozbu. Generálové vždy budovali spartánský stát a společnost s dvěma třídami, jednou vládnoucí a privilegovanou a druhou podřízenou a sloužící. NLD byla vždy „lidovou stranou“ a byla si vědoma, že plně závisí na lidové podpoře.

Generálové vždy pohrdali civilisty jako nižší vrstvou společnosti, která tu je od toho, aby poslouchala, sloužila a v případě potřeby byla utlačována a využívána. Mít vládu a stát, který se skutečně snaží poskytovat služby obyvatelstvu, představuje zásadní rozdíl v tom, jak generálové a Aun Schan Su Ťij chápou vládnutí.

Další důležitý rozdíl tkví v tom, že generálové jsou, přinejmenším od roku 2000, poháněni především chamtivou touhou po bohatství. Oni i jejich rodiny nashromáždili obrovské bohatství a stali se kapitalisty oligarchického typu. Zajímají se o peníze a podnikání, jenomže takový druh podnikání, kde se nehraje podle pravidel a využívá se jakékoli příležitosti. Vytvořili systémovou korupci, prohloubili ji a těžili z ní. Aun Schan Su Ťij je naprosto jiná, velmi skromná, pokud jde o životní styl, a s pevně danými hodnotami. Svým protikorupčním postojem tedy silně ovlivňovala celou NLD. Lidé tento rozdíl mezi Aun Schan Su Ťij a generály vidí a oceňují.

Současný vývoj, převrat a lidové povstání, podle mého názoru mění roli Aun Schan Su Ťij. Je v domácím vězení, bude obviněna z činů, za něž je dlouhý trest odnětí svobody, a dokud bude mít moc současná junta, zůstane uvězněna s minimální, téměř žádnou možností komunikovat s kýmkoli, ať už se svou stranou, s vedením hnutí proti juntě či s veřejností jako takovou.

Když byla Aun Schan Su Ťij v minulosti zatčena, došlo k paralýze celé opozice vůči juntě. Jak její strana, tak její příznivci i obyvatelstvo do ní vložili veškerá očekávání a jen ona jediná je měla vést. Byla to ona, kdo měl – nějak, nikdo nevěděl jak – odstranit diktaturu a přinést demokracii. Tentokrát je to jinak. Tím, že ji junta zatkla, odstranila dominantního lídra, ale zároveň vytvořila prostor pro další osobnosti, aby se přihlásily k zodpovědnosti vůdcovství. Vedení opozice se tak stává mnohem kooperativnějším a konsenzuálnějším. Tento nový styl vedení byl velmi zapotřebí a představuje velkou změnu. To je také důvod, proč junta nebyla schopna paralyzovat odpor zatčením vedení. Nastal pravý opak: junta se pokusila svého oponenta připravit o hlavu, ale místo toho stvořila Hydru. Objevilo se mnohem více hlav a junta je už nedokáže useknout, protože kdykoli někoho zabije nebo zatkne, převezmou jeho místo noví lídři a organizátoři.

Je také třeba říci, že Aun Schan Su Ťij má i své stinné stránky. Její matka působila v diplomatických službách a ona sama coby mladá studentka žila v Oxfordu mezi britskými elitami. V povaze má určitou tvrdohlavost a rysy povýšenectví. Vidí se jako dcera otce mučedníka, který se obětoval pro národ, a věří, že má stejné poslání. Nikdy neprokázala žádné rysy sebereflexe a sebekritiky. Celou záležitost s kritikou ze strany Západu, který vnímal negativně tažení proti Rohingyům, uzavřela tvrdohlavým opakováním, že Západ Barmě nerozumí. Když čelila kritice, jednoduše se odstřihla od cestování a ­interakcí se Západem a obrátila se k Číně, která s ní okamžitě navázala vřelé vztahy.

Jak moc se vlastně za uplynulých deset let proměnily prodemokratické síly v Barmě? Je třeba možné říci, že se lépe zorganizovaly, že vyrůstají noví lídři, že více a hlouběji prorostly celou ­společností?

Nepopsal bych to jako radikální změnu, spíše jako přechod na další úroveň. Jako v počítačových hrách, když jsi na předchozí úrovni získal určité schopnosti, „síly“ a zdroje, které přeneseš na novou úroveň, abys mohl hrát složitější hry.

Každých deset let došlo v Barmě k povstání proti vojenské diktatuře. Každá generace si to zkusila znovu. Pokaždé byli rozdrceni. Zabiti, mučeni a zatýkáni, aby si odseděli deset let vězení. Nikdy však nezmizeli. Zůstali součástí společnosti a kolektivního vědomí. Ti, kteří byli zabiti, zůstali jako symboly, jako inspirativní hrdinové. Ti, kteří prošli mučením a vězením, posílili své odhodlání. Ztratili strach, získali další dovednosti a udrželi při životě své kontakty založené na důvěře a připravenosti zapojit se do dalšího kola bojů.

Takže schopnost organizační kapacity postavit se proti juntě se pokaždé posunula na novou úroveň. S každou novou generací rostou počty aktivistů, přibývá talentu, energie a dovedností. Proto je nyní hnutí proti juntě mnohem silnější než kdykoli předtím. Přidaly se nové sociální skupiny a nová, statečná generace Z, ale jsou tu i veteráni z předchozích bojů. Všichni se spojili.

Nesmírně důležité jsou další dva faktory. Jedním z nich je všudypřítomnost chytrých telefonů s fotoaparáty a sociální média. Barmská armáda byla vždy připravena použít extrémní násilí a brutalitu, například střelbu do civilistů ostrou municí, umučení zajatých civilistů k smrti či vypálení celé vesnice. To vše se však dříve dělo v odlehlých etnických příhraničních oblastech nebo to bylo namířeno proti malé části aktivních studentů a demokratických aktivistů. Tentokrát povstala celá populace a armáda reagovala rozsáhlým brutálním útokem na populaci jako celek. Vše bylo zachyceno na fotografiích a videích a široce sdíleno. Nyní armádu všichni nenávidí. Junta nemůže znovu získat podporu populace. Jediným nástrojem vlády, který od nynějška má, je neutuchající teror a strach. Junta tak prakticky Barmu nedokáže ovládat.

Další nesmírně důležitou změnou je, že junta dříve vždy v jednom čase bojovala s jedním konkrétním protivníkem. Jednou se jednalo o ozbrojený odpor etnické menšiny v pohraničí. Jindy to byli studenti a demokratičtí aktivisté z barmánské většiny ve velkých městech. Potřetí to byli protestující mniši. Pak Rohingyové. Nyní, poprvé v historii od nezávislosti Barmy, se sociální a politické síly požadující federalismus spojily se sociálními a politickými silami usilujícími o demokracii. To mění hru, protože se tak vytváří půda pro budoucí usmíření mezi etnickými skupinami, které jsou v konfliktu se státem už šedesát let, a vytváří se příležitost ke kompromisu ohledně uspořádání demokratického a federálního státu, čemuž armáda vždy bránila.

Občas se argumentuje tím, že deset let demokratizace stačilo k tomu, aby vyrostla mladá generace, která na rozdíl od svých předchůdců zakusila aspoň nějakou míru svobody, a hlavně už má spojení se světem, účty na facebooku a twitteru a mobily, tedy prostředky, jež před deseti lety byly v Barmě prakticky neznámé. Je to skutečně tak zásadní změna, co se týče stavu společnosti a vyhlídek na záchranu demokratizačních trendů?

To je pravda, desetiletí relativního otevírání a svobody vedlo k tomu, že během něj dospěla celá generace chytrých teenagerů. Jsou chytří, protože jsou technicky zdatní, ale také kvůli svým tvůrčím schopnostem a životním ambicím. Tato generace Z nebyla až do převratu politicky aktivní. Okamžitě a instinktivně však pochopili, že převrat je hrozbou pro všechno, čeho si cení – vzdělání, vyhlídky na úspěšný život, kariéru, zábavu a spotřebu, na socio­kulturní svobody, příležitost cestovat do zahraničí a být součástí globalizovaného světa.

Generace Z také nezažila předchozí represe. Neměla ve svých základních instinktech hluboce zakořeněný strach. Její příslušníci jsou ctižádostiví a nebojácní. Proto se stávají jednou z hlavních sil širokého hnutí proti juntě. Byli v první linii nenásilných pouličních protestů. Ukázali mimořádnou úroveň osobní statečnosti i schopnosti se organizovat. Díky nim protesty vypadaly „cool a trendy“. Zkušenost, kterou povstání znamenalo, měla za následek, že se celá generace spojila a zásadně se zformovaly její postoje. To je duch, kterého do láhve nevrátí žádná represe.

V první polovině září barmská vláda národní jednoty, stojící proti juntě, ohlásila začátek ozbrojeného boje proti armádě a vyzvala vojáky i vládní úředníky, aby přešli na její stranu. Opravdu to povede k rozsáhlému ozbrojenému střetu, nebo spíš k jevu, který z Barmy dobře známe, tj. k místně i časově omezeným konfliktům, které se objevují a mizí a v nichž zásadní roli hrají etnické ozbrojené skupiny, jejichž vztah k vládě dlouhé dekády osciluje mezi ozbrojeným odporem a vyjednáváním? A je to podle tebe smysluplná cesta, jak vzdorovat juntě?

V Barmě stále ještě existuje rozsáhlý nenásilný ​​občanský odpor a občanská neposlušnost vůči juntě. To se nezměnilo. Jediné, co se stalo, je, že kromě tohoto širokého občanského odporu se vytvořily také podzemní partyzánské skupiny, které podnikají podvratné výpady a útočí na vojenské a policejní cíle. To byl nevyhnutelný vývoj v zemi, ve které občanská válka na územích etnických menšin nikdy neskončila.

Hnutí proti juntě bylo dlouhé měsíce přísně nenásilné a občanské. Junta reagovala extrémním a brutálním násilím. Na neozbrojené mírumilovné demonstranty stříleli vojáci ostrou municí. Lidé jsou dnes zatčeni, a zítra se na sociálních sítích objeví fotografie jejich zmrzačených těl. Vesnice byly letecky bombardovány. Armáda zahájila válku proti civilnímu obyvatelstvu. Tato strategie je v barmské vojenské doktríně hluboce zakořeněná – proti svému nepříteli nebojujete primárně přímou konfrontací s ozbrojeným odporem, ale trestáním a terorizováním civilního obyvatelstva, které je považováno za základnu odporu.

Protestní hnutí snášelo tato zvěrstva několik měsíců s působivou odvahou a občanskou kázní a volalo po mezinárodní pomoci. Potom si jeho členové uvědomili, že smysluplná pomoc od mezinárodního společenství nepřichází a že klíčové sousední země, členské státy ASEAN, Čína a Indie, dávají čas juntě, aby se dopracovala k vítězství, zatímco zbytek mezinárodního společenství si delegováním odpovědnosti na nečinný ASEAN myje ruce.

Výsledkem bylo obrovské trauma spojené s hlubokým pocitem zrady. Lidé v zemi a její politické a občanské vedení měli dvě možnosti. Jednou je vzdát se a přijmout další vojenskou diktaturu, která bude trvat dalších dvacet let – poté, co již strávili pod diktaturou šedesát let. Další možností bylo nevzdat se a dál odolávat všemi dostupnými prostředky včetně ozbrojené sebeobrany a partyzánských útoků. Lidé se rozhodli odmítnout kapitulaci a vláda národní jednoty se pouze řídila dynamikou, která již ve společnosti převládá.

Pokud bude existovat jednotná fronta všech klíčových etnických ozbrojených skupin a nedávno vytvořených podzemních partyzánských skupin, budou schopny armádu vyčerpat natolik, že to povede k jejímu zhroucení. Několik relativně silných etnických ozbrojených skupin se však rozhodlo zůstat stranou současného boje a jít vlastní cestou, ne cestou společného boje proti juntě s cílem vytvořit budoucí federální, demokratickou zemi. Strategicky totiž kalkulují s tím, že zvýšení jejich autonomie na vlastním etnickém území je lepší volbou. Armáda je připravena to tolerovat, jen aby zabránila existenci jednotné silné fronty. Jsou také další ozbrojené skupiny, jimž více vyhovuje nepřehledný stav, který není ani válkou, ani mírem, protože jim umožňuje pokračovat v legálním i nelegálním podnikání, obchodu a pašování.

Jelikož se několik velmi důležitých hráčů ne­účastní aktivního boje proti juntě, ozbrojený odpor nemá k porážce armády dostatek zbraní. Lidí by měl dost, ale zbraně a prostředky chybějí. Ale ani armáda není schopna porazit takto široký odpor, skládající se jak z ozbrojených skupin, ​​tak z nenásilného občanského hnutí. Takto to může pokračovat docela dlouho a bude docházet k dalším ztrátám na životech a majetku. Ale také existuje mnoho různých faktorů, které tuto křehkou a nestabilní rovnováhu, v podstatě patovou situaci, mohou kdykoli změnit ve prospěch jedné nebo druhé strany.

V tomto kontextu je velmi zajímavé, že barmská armáda, ačkoli svými prostředky jakoukoli opozici suverénně převyšuje, ji ani po více než osmi měsících nedokázala rozdrtit, a naopak se zdá, že se dostává pod stále větší tlak. Jak si tento zdánlivý paradox vysvětluješ? Proč už junta nemá zemi dávno pevně v rukou?

Hlavním důvodem je celostátní charakter povstání. Skutečnost, že se k protestům proti juntě připojili nejen členové NLD nebo politicky aktivní studenti a občanští aktivisté. Připojily se všechny sociální skupiny – boucháním do hrnců a pánví, pořádáním nečekaných protestů v městských čtvrtích nebo vesnicích, odmítnutím pracovat pro státní instituce pod kontrolou junty, bojkotováním produktů vojenských společností, odmítnutím platit daně nebo účty za elektřinu, finančním příspěvkem ozbrojenému odporu a dalšími tisíci způsoby.

Druhým důvodem je zvýšená kapacita vedení a organizační struktury odporu. Mnoho různých generací aktivistů se zkušenostmi z boje proti vojenské diktatuře spojilo své síly a stvořilo velmi decentralizované hnutí odporu, které není snadné zlomit.

Dalším důvodem je existence mnoha nezávislých online médií, která nyní operují z úkrytu nebo z osvobozených pohraničních oblastí, popřípadě z exilu, a která každodenně celou společnost zásobují fotografiemi a videi o zvěrstvech junty a hrdinských činech občanské neposlušnosti a zprávami o i těch nejmenších vítězstvích hnutí proti juntě.

Na druhé straně je extrémně brutální armáda, ale není tak silná, jak sama sebe vykresluje. Sice tvrdí, že má 300 000 nebo i více vojáků, ale akceschopných, bojeschopných jednotek má ve skutečnosti mnohem méně. V mnoha částech země nyní probíhá povstání i ozbrojený odpor a schopnosti armády jsou již na hraně. Dříve stačilo nasadit relativně malé jednotky, které terorizovaly civilní obyvatelstvo. Nyní jsou vojáci nuceni pohybovat se ve velkých skupinách, protože na ně mohou zaútočit partyzánské síly. A když se pohybují ve velkých skupinách, je větší pravděpodobnost, že narazí na miny. I mnohem schopnější armády těžko potlačují četné malé partyzánské síly, které se těší obrovské podpoře obyvatelstva.

Jak už jsem zmínil, z různých a velmi složitých důvodů se ne všechny etnické ozbrojené skupiny připojily k odporu proti juntě. Pokud by to udělaly, armáda by již byla přetížena natolik, že by byla na hraně rozkladu. Největší slabost armády spočívá ve skutečnosti, že proti ní stojí a nenávidí ji celá populace.

Slabost armády má ještě jeden důvod. V rámci jedné z vnitřních čistek armáda rozbila velmi schopnou tajnou policii a nyní prostě nedokáže své protivníky dostatečně monitorovat a kontrolovat. Armáda spoléhá na civilní informátory, kteří nejsou příliš efektivní, protože jsou místním lidem známí a nyní se sami stávají terčem útoků. Nebo armáda a policie někoho zatknou, mučením z něho vytáhnou jakékoli informace a poté se díky nim pokusí zatknout dalšího člena hnutí. Postup to je velmi brutální, ale nepříliš efektivní.

Hlavní předností armády je v tomto okamžiku slabost jejích protivníků, z nichž velká část není téměř vůbec ozbrojena. Bojují podomácku vyrobenými zbraněmi, improvizovanými výbušninami a nemnoha zbraněmi, které získali od etnických ozbrojených skupin nebo o které připravili samotnou armádu.

Je dobře známo, že na vnitřní vývoj v Barmě má velký vliv i její významná geopolitická pozice. Koneckonců Čína i Rusko nástup vojenské junty fakticky uvítaly. Může jejich, tedy hlavně čínská podpora být klíčová v tom, aby se junta udržela u moci?

Putinovo Rusko je destruktivně a cynicky připraveno mařit jakékoli demokratizační snahy, jak to dělá kdekoli jinde. Kreml juntě poskytne diplomatickou ochranu v OSN. Udělá všechny potřebné úkony směřující k jejímu symbolickému uznání a podpoře, aby ji posílilo. Dokud junta bude mít hotovost na zaplacení, bude jí prodávat zbraně a různé vojenské a špionážní technologie. Bude připraveno využít příležitosti a převzít barmská zařízení na výrobu plynu a ropy, pokud se Total a Chevron stáhnou. Poskytne juntě také půjčky, pokud bude ochotna vzdát se významných strategických aktiv, jako je například hloubkový přístav v Indickém oceánu, o který se velmi zajímá i Čína. Kreml také bude s potěšením narušovat jakékoli západní nebo mezinárodní úsilí o vyřešení krize jiným způsobem než uznáním úplného vítězství junty.

Čína má k Barmě mnohem sofistikovanější a komplexnější přístup. Potřebuje – a to je její priorita –, aby v Barmě panovala stabilita. Selhání státu, ekonomický kolaps, rozsáhlé ničení majetku a infrastruktury, chaos rozsáhlé občanské války, ve které mnoho různých skupin bojuje mezi sebou navzájem, to vše je proti klíčovým zájmům Číny. Čína ví, že ať už je ve vládě v Barmě kdokoli, ať už jde o NLD nebo generály, bude muset mít s Pekingem dobré vztahy. Čína je prostě příliš velká, příliš blízko, příliš silná a ve vztahu k Barmě může uplatnit mnoho pák a pobídek. Vedení Číny má s Aun Schan Su Ťij lepší vztahy než s generály.

Čína má o Barmu velký ekonomický a geopolitický zájem a poučila se z dřívějška, kdy vsadila jen na vojenskou juntu, aby posléze byla svědkem drtivého vítězství NLD ve volbách. Čína se nyní chce vyhnout jednostranné a bezpodmínečné podpoře junty proti lidu, která by zvedla protičínské nálady mezi obyvatelstvem. Putinovi je jedno, jestli lidé z Barmy nenávidí Rusy. V Barmě žádní Rusové nejsou. Čínské vedení chce stabilitu, nevadí mu mít juntu u moci, ale nechce, aby lidé v zemi Číňany nenáviděli. Čína chce být v zemi přítomna, takže potřebuje uplatňovat i svou měkkou moc.

Na druhé straně se Čína instinktivně staví proti jakémukoli antidiktátorskému hnutí, které je poháněno vůlí lidu. Čína může přijmout demokratické vedení typu vlády Aun Schan Su Ťij, které bylo velmi centralizované, a dobře s ním spolupracovat. A z jejího pohledu může fungovat i vztah s konsolidovanou vojenskou vládou. Čína se ale cítí velmi nepříjemně, když vidí v ulicích mládež, která volá po demokracii a lidských právech a protestuje proti diktatuře. Příliš jí to připomíná mladé v Hongkongu a nebezpečí, že za určité konstelace takto mohou reagovat mladí jinde v Číně. Proto Čína hraje velmi složitou hru, na niž má čas a trpělivost.

Musím přiznat, že jsem nezaznamenal nějakou výraznou reakci na dění v Barmě ze strany Indie, která by přitom měla mít zájem na existenci takové vlády, která si bude od Číny držet odstup, a měla by být přirozeným spojencem prodemokratických sil. Jak se tedy Indie k nynějšímu dění staví a má případně prostředky na to ho nějak ovlivnit?

Indie je největší demokracií na světě, ale její zahraniční politika nemá žádné tendence k podpoře demokracie. Indie Barmu vnímá výhradně z geopolitického pohledu. Vidí, že Čína má v Barmě mnohem více vlivu, tak se tomu snaží čelit a Čínu vyvážit, a proto již dlouho před převratem vsadila na rozvoj dobrých vztahů s barmskou armádou, kterou vnímala jako svého nejlepšího a nejslibnějšího partnera v Barmě.

Barmští generálové potřebují Čínu. Čína je svým způsobem nepostradatelná a nevyhnutelná pro každého, kdo Barmě vládne nebo chce vládnout. Barmští generálové jsou ale vůči Číně také podezřívaví. Nechtějí, aby se Barma stala de facto provincií Číny. A právě zde se sbližují geostrategické zájmy Indie a generálů Barmy. Indie v posledních letech vynaložila velké úsilí na rozvoj vztahů s barmskou armádou a na posílení vojenské spolupráce a nechce kvůli převratu veškeré toto úsilí zmařit a tlačit barmské generály zpět do čínského objetí, notabene když strategičtí analytici v Indii i v Číně věří, že nakonec zvítězí junta.

Na druhou stranu Spojené státy a řada evropských zemí hrály poměrně velkou roli v podpoře barmské opozice před rokem 2011. Jak se vlastně chovají teď? Jsou jejich reakce dostatečnou oporou pro opozici, nebo je v nich spíše patrná snaha „nepálit si prsty“?

Evropa není geopoliticky relevantním faktorem, takže na ní vůbec nezáleží. Administrativa USA a ­Biden mají jiné priority a Barma na jejich seznamu priorit prakticky úplně chybí. A co je nejdůležitější, USA nechtějí z Barmy udělat prostor geopolitického soupeření mezi USA a Čínou, a ještě méně chtějí, aby se to stalo nyní. USA se připravují na soupeření s Čínou v Asii na jiných místech a jindy a také si uvědomují, že v případě Barmy by Čína měla převahu, protože zde má více klíčových zájmů, je blízko a má více nástrojů.

To je důvod, proč Čína používá ASEAN, aby Západ udržela mimo současnou krizi v Barmě. USA a EU naopak používají ASEAN jako výmluvu, proč se nemusejí zapojit – vždyť existuje regionální sdružení, jehož je Barma součástí. A ASEAN je zoufale neefektivní.

Každý by chtěl poskytnout humanitární pomoc, vytvořit hezky vypadající kouřovou clonu nad velmi ošklivou realitou. Humanitární pomoc ale neřeší zdroje konfliktů a neřeší to, co vytváří humanitární krizi. Junta přitom nemá zájem pomoc přijmout, zajímá ji jen konečné vítězství za každou cenu.

Co tedy dnes můžeme dělat? Máme pokračovat s programy, které se osvědčily během tvé spolupráce s CDK, nebo přijít s něčím zcela jiným? A vlastně, zeptal by se skeptik, má to vše vůbec cenu?

Kdybych byl v takové situaci znovu, udělal bych to samé. To, co jsme s CDK v Barmě realizovali, je nejlepší věc, která se mi v životě povedla. Nikomu nic nevnucovat, ale být ve správný okamžik na správném místě a investovat obrovské úsilí a energii do povzbuzení a rozvoje skutečných lídrů mezi mladšími generacemi je jednou z nejlepších věcí, které lze udělat.

A na tvou otázku, zda má smysl něco takového dělat, odpovím řečnickými otázkami. Dávalo smysl být v šedesátých letech součástí hnutí za občanská práva ve Spojených státech? Dávalo smysl být aktivní součástí hnutí Solidarita v osmdesátých letech? Dávalo smysl být součástí hnutí proti apartheidu v Jižní Africe?

Ano, dávalo. Být součástí těchto hnutí dávalo smysl, i když to znamenalo desítky let utrpení, boje, strádání, obětí, statečnosti a odhodlání. Má smysl být dnes součástí demokratického hnutí v Bělorusku? Má smysl být součástí Navalného sítě v Rusku?

Ano, myslím, že to dává velký smysl. Stejně tak má velký smysl být dnes součástí hnutí proti juntě v Barmě. Boj v Bělorusku, Rusku a Barmě má v dnešní době stejný historický význam jako boj za občanská práva, Solidarita a hnutí proti apartheidu. Jsou to těžké a dlouhé boje, ale nesmírně ­smysluplné.

A máme my, lidé z demokratických zemí, být součástí těchto bojů? Ano, jako někdo, kdo chápe a je solidární.

Na závěr jedna osobní otázka: Před osmi lety jsi řekl, že jednou se do Barmy vrátíš, ale abys tam meditoval v buddhistickém klášteře – stále to platí?

V lednu tohoto roku jsem připravil vše pro zahájení online kurzu pro novou generaci barmských aktivistů. Mělo se začít 5. února. Chtěl jsem se během tohoto roku postupně přestěhovat zpátky do Barmy a krok za krokem pro sebe najít místo v jednom z venkovských klášterů. Z toho kláštera jsem chtěl dále vést kurzy pro mladé aktivisty. Také jsem chtěl začít učit angličtinu v jedné ze sousedních vesnických škol a chtěl jsem vybudovat ášram pro duše unavených aktivistů z celého světa. Mám stovky, ne-li tisíce přátel v mnoha zemích po celém světě, kteří prošli těžkými a dlouhými boji za demokracii, lidská práva, spravedlnost, mír. Někteří toho dosáhli hodně, někteří zažili více pokusů a neúspěchů. Většina z nich bude ráda, že budou mít klidné klášterní místo v krásné barmské přírodě, kam mohou přijít strávit měsíc, meditovat, odpočívat, jíst asijská vegetariánská jídla, učit angličtinu na vesnických školách a nějaký čas přemýšlet a mluvit mezi sebou o tom, čím jsme si prošli a jaký to všechno mělo smysl.

To byl můj další projekt, můj velký sen. Chtěl jsem ho uskutečnit v několika příštích letech. Vše mělo začít 5. února. Převrat se stal v noci 1. února.

Igor Blaževič (1963) je významný lidskoprávní aktivista bosenského původu žijící v České republice. Je zakladatelem a dlouholetým ředitelem největšího evropského festivalu dokumentárních filmů o lidských právech ­Jeden svět. Od roku 1992 se podílel na činnosti Člověka v tísni, účastnil se humanitárních misí ve válkou zmítané Bosně a Čečensku. Podílel se také na natáčení řady dokumentárních filmů pro Českou televizi. Ve spolupráci s CDK působil v letech 2011–2016 v Barmě a pořádal kurzy o srovnávacích zkušenostech úspěšných a ne­úspěšných přechodů k demokracii. Nyní působí v ­Prague Civil ­Society Centre se zaměřením na programy podporující občanskou společnost v zemích východní Evropy, Kavkazu a Střední Asie. Za své aktivity ve prospěch lidských práv získal Cenu Alice Garrigue Masarykové, Cenu Františka Kriegela a Prix Irene.

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru Forum 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty. Tištěný časopis lze objednat zde.