Kdo to byl generálporučík Kásim Sulejmání, kterého americké armáda zabila? Byl velitelem speciálních jednotek Kuds, íránských revolučních gard, což není pravá íránská armáda, ale fakticky stranická milice, která slouží pouze nejvyššímu islamistickému vedení Íránu. Tyto jednotky exportují terorismus mimo íránské území do blízkovýchodního regionu a slouží jako ozbrojená pěst teheránského režimu. Za poslední roky mají na svědomí tisíce mrtvých.
Novinář Jakub Szántó Kásima Sulejmáního přesně přirovnává k Reinhardu Heydrichovi, který v nacistických strukturách vybudoval a vedl Sicherheitsdienst (SD), což byla stranická zpravodajská služba NSDAP (a později SS), která se také podílela na teroristických a sabotážních činech.
Co bude dál?
Dlouhodobým americkým cílem v blízkovýchodním regionu bylo zastavit destruktivní rozmach Íránu, který ohrožuje nejenom Izrael, ale celý region. Zásadní otázka nyní je, kam povede tato americká operace proti íránskému Heydrichovi uvnitř kalkulu íránského vedení.
Vědí, že otevřený vojenský konflikt s Američany a Izraelci si nemohou dovolit. Nyní dostali velmi silně přes prsty a Američané jim jasně ukázali, že mají íránské struktury zpravodajsky perfektně penetrovány: jeden z nejcennějších vojenských velitelů Íránu, který byl režimem vykreslován jako nedotknutelný, byl nyní zabit cíleným útokem, kdy Američané přesně věděli, kde se nachází.
Jisté je, že dojde k nějaké íránské odvetě. Může jít o limitovaný vojenský zásah v regionu, může jít o další řadu teroristických nebo kybernetických útoků proti americkým či izraelským cílům.
Nejisté však je, jak daleko bude chtít íránské vedení zajít, když jasně vidí, že regionální expanze dále nebude možná, protože jim Američané vystavili jasnou (byť čistě symbolickou) stopku.
- Může dojít k vnitřnímu posílení íránského režimu, který byl nyní oslaben velkými protesty vlastních obyvatel (kterých nechal okolo 1500 povraždit během posledních týdnů), a větší asertivitě na mezinárodním poli.
- Může dojít k vnitřnímu oslabení íránského režimu, který sice provede symbolickou odvetu, ale reálně si uvědomí, že musí část svých destabilizujících kroků v regionu omezit, jinak dostane přes prsty mnohem více.
V této strategické hře jde o vůli nasazovat své síly a o rozhodné kroky. Írán nyní jasně vidí, že Američané svou deklarovanou strategii zadržování destruktivního íránského vlivu v regionu a maximálního tlaku myslí opravdu vážně. To, co zvenčí nevidíme, je, jak moc mají Američané tento postup promyšlený a jak moc jsou si zpravodajsky jistí, že nastane druhá varianta.
A co Evropa?
Evropa v tomhle nehraje téměř žádnou roli, bohužel. V regionu nemáme žádné reálné síly se strategickým dopadem, nikdo z hlavních aktérů si ani nemyslí, že by Evropa či evropské státy byly ochotné reálně se v této strategické přetahované angažovat.
Dohoda o íránském jaderném programu (JPCOA) je už dlouho mrtvým projektem, bohužel jediným evropským zájmem nyní reálně je s Íránci obchodovat (tedy jak obcházet americké sankce), aniž by nás jako Evropany jakkoliv vážněji zajímalo, jaké zlo a destrukci Írán již řadu let v regionu páchá. Povídat si o tom umíme, ale dlouho jsme proti tomu skoro nic nedělali, přestože nám to naši partneři v regionu opakovaně říkali.
Česká diplomacie se od doby Lubomíra Zaorálka postavila do pozice, kdy nevytváříme žádný reálný tlak na Írán, aby se svou destabilizační politickou přestal, nýbrž hledáme cesty, jak z obchodu s Íránem vydělávat. Šílený mechanismus několikaletého prodeje českých víz íránským prominentům skupinou Zdeňka Zbytka a Jana Kavana je jen smutným příkladem reálné české politiky vůči Teheránu, za kterou se můžeme oprávněně stydět.
Takže díky naší evropské neochotě věnovat se reálným geopolitickým konfrontacím opět budeme jen stát bokem a říkat všem, ať se uklidní. To by bylo sice skvělé, ale reálně to nic nezmění a budeme opět jen divákem, který celkově neudělal nic, takže bude jen čekat na výsledek.