Předseda Rady České televize Pavel Matocha FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
Jak už jsem uvedl na twitteru, výkonný ředitel Agrofertu Josef Mráz poslal 28. března 2022 generálnímu řediteli ČT Petru Dvořákovi dopis. Mého nadřízeného jemně nadřazeným stylem žádá, aby mu do 4. dubna sdělil, jaké důsledky vyvodí z konstatování rady, že Reportéři ČT porušili kodex – jinými slovy, jak mě nebo mé spolupracovníky potrestá. Někdo na twitteru nebo na facebooku mi jako trest doporučil sto dřepů. A já bych s velebným panem Melounem ještě dodal – a pět zdrávasů k tomu!
Všechno to způsobila rok stará reportáž s názvem Odkud teče Smradlavka, zabývající se toxickou zátěží na pozemku jedné z firem Agrofertu v širším centru Bratislavy. Pozoruhodné je už to, že Rada ČT se touto reportáží zabývala na svém zasedání 16. 3. 2022, tedy rok od odvysílání (22. 3. 2021). Že by pozornosti rady celý rok unikala takto závadná věc, ke které bylo nezbytné vrátit se právě v dramatických časech těsně po vypuknutí války na Ukrajině? Inu, rada zřejmě pracuje v atmosféře záviděníhodného bezčasí, z něhož ji nemohou vytrhnout ani bomby dopadající lidem na hlavu pár set kilometrů od našich hranic. Ale budiž. Pojďme do toho.
Kauza nebyla náš objev, už před námi ji popisovala jednak slovenská, jednak česká média. Články to však byly povětšinou kusé a přinášely více otázek než odpovědí. Jednotlivá média od sebe vesměs opisovala nebo citovala jeden zdroj. Zprávu přinesl například server Neovlivní, Seznam Zprávy nebo Deník Referendum. Server ČT24 vydal dne 30. 12. 2020 článek s titulkem: „Na Slovensku chtějí po Agrofertu přes 14 miliard korun na sanaci, píší HN. Holding nesouhlasí.“ Titulek Hospodářských novin, na které server odkazuje, to říká takto: „Po Agrofertu chtějí na Slovensku 540 milionů eur na sanaci chemičky.“ (HN 30. 12. 2020). Echo v článku ze stejného dne uvádí: „Na Slovensku chtějí po Agrofertu 14 miliard pro porušení podmínek privatizace. Babiš využil právních triků“ (Echo24.cz, 30. 12. 2020). Proto jsme se rozhodli na Slovensko vyrazit.
Koneckonců, šlo o firmu z holdingu premiéra Andreje Babiše, o jehož zahraničních podnikatelských aktivitách jsme toho u nás moc nevěděli. Rozhovor nám poskytl slovenský ministr životního prostředí Ján Budaj, který potvrdil základní informace našich médií. Zároveň jsme přinesli celou řadu dílčích zjištění, která příběh rámují do celkového kontextu privatizace a případných závazků z ní vyplývajících. Náš headline – podobně jako titulky jiných médií – konstatuje základní skutečnost: „Slovenské ministerstvo požaduje po Agrofertu stovky milionů eur. Agrofert platit nic nechce.“ Rada má však za to, že jsme v reportáži porušili kodex (a to dokonce hned třikrát). Pojďme si jednotlivé body ukázat.
1/ Poprvé jsme údajně pochybili tím, že v reportáži „nikde nebylo doloženo, že by někdo požadoval po Agrofertu stovky milionů eur“. Nevíme, jak můžeme lépe doložit, že Slovensko podobný požadavek vznáší, než zaznamenat vyjádření slovenského ministra životního prostředí, který by to snad měl vědět nejlépe. Ján Budaj v reportáži věc komentoval například takto: „Je očividné, že některé environmentální zátěže byly spekulativně přenášené na stát, tomu chceme bránit. Podvody okolo pozemků a okolo envirozátěží se v době, kdy já budu ministrem, tady dít nebudou.“ Jistě, zvolil sice poněkud obecně diplomatickou formulaci, ale o tom, že mluvil o Agrofertu, nebylo pochyb. Pro potvrzení slovenského požadavku vůči Agrofertu použil mnoha dalších formulací, které máme stále k dispozici a které jsme ani do reportáže pro nadbytečnost nezařadili. O ničem jiném než o Agrofertu jsme s ním ostatně nemluvili a nepředpokládali jsme, že někdo bude popírat samotnou existenci slovenského nároku. Například na otázku, „zda to má celé zaplatit Agrofert“, Ján Budaj odpovídá: „V současnosti je slovenský zákon mnohem přísnější, říká, že za odpady za envirozátěž zodpovídá vlastník.“ Hned za slovenským ministrem ovšem v reportáži zazní i výrok mluvčího Agrofertu Karla Hanzelky. Ani on slovenský nárok nepopírá, když říká: „Neexistuje žádný právní rámec pro naši účast na případné likvidaci starých ekologických zátěží v uvedené lokalitě.“ S tímto vyjádřením se dá polemizovat – na Slovensku, jak už víme, platí zákon, podle kterého nese odpovědnost za znečištění pozemku aktuální majitel. Nicméně reportáž s výrokem mluvčího Hanzelky nepolemizuje a nechává ho zaznít bez komentáře.
2/ Podruhé jsme podle Rady ČT porušili kodex, když jsme v komentáři řekli tuto větu: „Agrofert využil právní kličku, díky které mohl průzkum po dobu deseti let utajit.“ Vysvětlení: obecně platí, že ve veřejném zájmu je informovat o skutečném rozsahu ekologické zátěže, protože toxické látky unikají do spodních vod. Zvlášť pokud je zátěž vyšší, než se očekává, což se podle odborníků v Istrochemu stalo. Proto taky páchnoucí potok, vytékající z jeho útrob, dostal od Bratislavanů název Smradlavka. Z průzkumu, který si Agrofert nechal po svém získání firmy Istrochem udělat, plyne, že ekologická zátěž je výrazně vyšší, než se očekávalo. V reportáži nám to popisuje ekoložka Tamara Stohlová. „Ze zprávy, kterou jsem měla k dispozici, vyplývá, že skutečně poukazuje na velmi rozsáhlé znečištění, které v podstatě nikdo nečekal.“ Agrofert využil svého práva a výbušnou zprávu deset let tajil, což mu umožňuje zákon, a my netvrdili nic jiného. Když se ale po deseti letech dokument dostal na veřejnost, způsobil pochopitelný rozruch. Rada ČT, aby si vykonstruovala naše pochybení, nám ovšem podsouvá tvrzení, které v reportáži nezazní. Citujme z jejího usnesení: „V reportáži není nikde doloženo, že by společnost Agrofert postupovala nějakým způsobem nezákonně a že by postupovala nad rámec běžné praxe.“ O nezákonném způsobu jsme ale nikde nemluvili, v reportáži dostává v reakci na slova ekoložky naopak opět prostor mluvčí Hanzelka: „Neměli jsme zákonnou povinnost informovat veřejnost.“
3/ I údajné třetí naše porušení kodexu se zakládá na vykonstruovaném tvrzení Rady ČT, které polemizuje přímo se slovenským ministrem životního prostředí, nikoli s autory reportáže. Rada ČT píše: „V reportáži nikde nebylo doloženo, že by někde, například v privatizačním projektu, nebo v kupní smlouvě, se kupující k něčemu takovému (odstranění ekologické zátěže) zavázal.“ Rada tedy přímo přejímá argumenty Agrofertu a vyvrací výrok slovenského ministra, který v reportáži říká: „U nás se v drtivé většině podepisovaly privatizační smlouvy s tím, že privatizátor například má nízkou cenu i proto, že se zavazuje odstranit environmentální zátěž.“ V reportáži dále rozebíráme, že Agrofert slovenskou firmu koupil za 200 000 000 slovenských korun (140 000 000 Kč). K tomu pro náš pořad vystoupil děkan financí a účetnictví VŠE Ladislav Mejzlík, který před kamerou rozebral účetní závěrky slovenské firmy Istrochem z doby prodeje a stanovil její hodnotu na 3 mld. My k jeho závěrům v reportáži pouze doplňujeme, že Agrofert se podle privatizačního projektu zavázal investovat do podniku 1 mld. – a to bez specifikace, do jaké oblasti. Na tuto pasáž – opět v souladu s principem vyváženosti – reaguje mluvčí Agrofertu Hanzelka, který uvedl: „Splnili jsme veškeré povinnosti, které nám smlouva ukládala, což nám stát potvrdil.“ Naše reportáž tohle tvrzení nijak nerozporuje, naopak konstatuje, že Agrofert skutečně dostal od slovenského Fondu národního majetku potvrzení, že splnil podmínky privatizační smlouvy. Rada analýzu fundovaného odborníka Mejzlíka ještě s rozpustilostí sobě vlastní označuje za „spekulativní a vlastně vykonstruované domněnky“.
K celému případu bych chtěl doplnit, že ředitel ČT mě dosud nijak nepotrestal a ani nevím, zda se k tomu chystá. Chápu, že se radě má práce nelíbí, ale přál bych si, aby ji kontrolovala věcně a bez předpojatosti a postranních úmyslů. To se ovšem ani po odvolání Hany Lipovské neděje. Otěže po ní převzal Pavel Matocha, který se stal i předsedou rady. Dnešního spolupracovníka Babišových Lidových novin jsem zaznamenal v roce 2006 za dost typických okolností. Tehdy pracoval jako redaktor pod vedením Istvána Léko v týdeníku EURO, vydávaném majitelem PPF Petrem Kellnerem.
V pořadu Reportéři ČT jsme tehdy poukázali na aktivity šedé eminence Pravoslavné církve, předlistopadového rozvědčíka StB Igora Střelce, který své pozdější podnikání postavil na spolupráci s lidmi z bývalého Sovětského svazu, kde také studoval. Tehdy se stal duchovním kmotrem ministra Aleše Řebíčka, kterého Střelec křtil na rytíře pravoslavného řádu svatého Konstantina a Heleny. Střelec se mimo jiné pyšnil vazbami na člena KGB a Putinova oligarchu, dlouholetého šéfa železnic, Vladimíra Jakunina. Řebíčkova firma Viamont přitom toužila proniknout na ruský trh, což jsme vnímali nejen jako střet zájmů, ale i jako paradoxní příspěvek v boji proti estébákům, který tehdy v rámci svého úřadu vyhlásil ministr vnitra Ivan Langer. (Jakunin se u nás stal později známý jako pořadatel konferencí na ostrově Rhodos, kde mezi pozvanými sympatizanty ruského režimu zaujímali čestná místa jak Václav Klaus, tak Miloš Zeman).
Matocha udělal se Střelcem v reakci na naši kritickou reportáž velký píárový rozhovor s názvem „Nejsem James Bond“. V tomto bodě měli Matocha se Střelcem nepochybně pravdu. To věru komunistický rozvědčík nebyl. Rozhovor se týkal mimo jiné Střelcova podnikání v Rusku, kde, jak se chlubil, pomáhá českým firmám se prosadit a udržet na tamním trhu, k čemuž využívá četných kontaktů z komunistických časů. Interview bylo ale prošpikováno i slušnými, jak bychom dnes řekli, dezinformacemi a „hybridními narativy“. Například, že polistopadový režim nechal „popravit naše komunistické rozvědčíky, tzv. nelegály, když Západu vyzradil jejich identitu“.
Střelec o této údajné likvidaci Matochovi řekl: „Tato síť takzvaných nelegálů byla budována několik desítek let a po listopadu 1989 byla novou vládou zlikvidována během několika měsíců. To byla jedna z nejhorších věcí, co se tady po roce 1989 stala. Navíc to bylo strašné i lidsky. Nešlo jen o zničení této sítě profesionálů pracujících pro vlast. Jejich vyzrazení totiž ve velké většině případů vedlo i k fyzické likvidaci. Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že se z těchto lidí nikdo nevrátil.“
Matocha: „Tvrdíte, že je někdo v zahraničí zavraždil?“
Střelec: „Ne někdo. Jejich dokumenty se jaksi od nás dostaly do rukou službám v zemích, kde působili, a pak, jak je všeobecně známo, následoval řetězec různých nešťastných náhod…“
Matocha: „O kolika konkrétních lidech víte, že takto zahynuli?“
Střelec: „Nebudu komentovat, nic si nepamatuji.“
Nikde se neobjeví věcná korektura, že stahování našich 22 nelegálů – zpravodajců žijících v zahraničí pod jinou identitou – se po Listopadu protáhlo na dva roky a že někteří se skutečně nevrátili, protože se v cizině zabydleli; a že jejich fyzická likvidace je šílená konspirace komunistického rozvědčíka, vyškoleného v dezinformačních operacích podle sovětského vzoru.
Zcela nekritický materiál, doplněný ještě idylickým medailonem o fungování pravoslavné církve pod vedením arcibiskupa Kryštofa a hospodáře Střelce, mě nejen překvapil, ale i šokoval do té míry, že jsem zatelefonoval Istvánovi Léko, kterého jsem znal úplně jinak. Tehdy mi ještě připadalo absurdní, že zrovna někdejší kolega z Lidovek a Týdne se v Euru propůjčuje k tak brutální propagandě. Vycházelo mi z toho jediné – v zájmu vydavatele bylo udržovat dobré vztahy s člověkem, který může mít vliv na byznys PPF v Rusku. Matocha to zřejmě udělal dobrovolně a rád.
Ale od vzpomínek k dnešku: Loni v prosinci si Matocha právě na agendu stížností „zjednal“ Igora Němce, bývalého ředitele Úřadu pro ochranu osobních údajů. Rada jeho zaměstnání paradoxně uložila generálnímu řediteli, který o jeho služby vůbec nestojí a který ho musí z peněz koncesionářů platit za práci, kterou má dělat rada sama. Němec je Matochův kolega šachista a kdesi vysoko nad jejich figurkami se vznáší taťka Klaus jako myšlenkový guru.
Jo, Igor Němec je ten dočasný primátor, který se před dvaceti lety zapsal do povědomí nesmrtelným výrokem, že „situace je nadmíru výtečná“, ausgerechnet v momentu, kdy se na Prahu od Zbraslavi řítila tisíciletá voda. Bez takového jasnozřivce se samozřejmě nemůžeme v televizi obejít. Velkou vodu jsme nakonec i primátorovi navzdory přežili. Ale proč má mít stížnosti v Radě ČT na starosti někdo, kdo se v pozici ředitele Úřadu pro ochranu osobních údajů pokoušel omezovat svobodu médií ve prospěch stíhaných politiků a jako vrcholný úředník státu se dokonce předloni účastnil známého rudo-hnědého dýchánku v Příčovech?
Připomeňme, že na zdejším zámku se každoročně koná setkání lidí, kteří za nejvyšší projev vlastenectví považují zálibu v diktátorských režimech v čele s tím Putinovým, takže tu spolu obcují skalní komunista Josef Skála, Tomio Okamura, Klausovi muži Jakl s Hájkem nebo odsouzený rasista a někdejší vůdce soudem rozpuštěné extremistické Dělnické strany sociální spravedlnosti Tomáš Vandas. Ostatně snímek s ním si v Příčovech štrejchnul i radní ČT Luboš Xaver Veselý.
Jo, jasně, dost kádrování, máme přece svobodu. Ano, ale dovolte mi si svobodně myslet, že ji máme ne díky těmto lidem a jejich mocným přímluvcům, ale spíše jim navzdory. Ještě můžeme být rádi, že po nás tihle experti v souladu s nařízením Rozkomnadzoru nechtějí, abychom válce na Ukrajině říkali speciální operace.
Autor je šéfredaktor reportážní publicistiky ČT a dramaturg pořadu Reportéři ČT
