Chvála i požadavky, které provázely závěrečný brífink po Zemanově třídenní návštěvě Karlovarského kraje, překvapují rozsahem i naivitou a vznáší se nad nimi i pochybnost, nakolik  hostitelka vůbec mohla svá slova myslet vážně.

Pro hejtmanku Karlovarského kraje Janu Mračkovou Vildumetzovou (ANO) bylo setkání s Milošem Zemanem podle jejích slov velmi obohacující. „Pan prezident odpovídal na otázky občanů vždy vtipně, bystře a především moudře,“ zhodnotila jeho výkon v terénu a jala se Zemana chválit i za loni otevřený hospic, na němž má Miloš Zeman asi stejnou zásluhu jako Chuck Norris na míru ve střední Evropě. Hejtmanka však existenci tohoto zařízení, které kraj postavilo z vlastní iniciativy i rozpočtu (stál 78 milionů korun), připisuje Zemanovým dřívějším poznámkám o prospěšnosti hospiců. Vildumetzová není případ hlupáka, který by si skutečně myslel, že Zeman utrousí banální pravdu, a pak už se dějí věci. Jak se ukáže později, Vildumetzová totiž něco chce.

 „Vaše bonmoty, postřehy, a především váš přehled je fascinující a nezapomenutelný. Skláním se před vaší moudrostí a doufám, že brzy budu moci opět říci: ,Vítejte v Karlovarském kraji, pane prezidente‘,“ přečetla Zemanovi své slohové cvičení na téma „božský Zeman“ a nechala pozorovatele v nejistotě, jak mají její slova chápat. 

Nenapověděla-li Mračková Vildumetzová, musí pomoci Fjodor Michailovič Dostojevský, který o podobných situacích pojednával s nejvyšší jistotou. „Není na světě nic těžšího než přímost a není nic lehčího než pochlebování,“ zamýšlí se nad autenticitou i falší v románu Zločin a trest. „Je-li v přímosti třeba jen stý díl noty falešný, tehdy vzniká hned disonance, a po ní skandál. Je-li však v pochlebování třeba všechno do poslední noty falešné, pak je to příjemné a poslouchá se nikoli bez radosti; třeba s hrubou radostí, ale přece jen s radostí. A kdyby bylo pochlebování sebe patrnější, přece se zdá v něm alespoň polovina pravdou,“ všiml si ruský klasik.      

Podle této úvahy projevu Vildumetzové těžko odpárat poloviční upřímnost, na níž bezděčně upozorňuje i bezradný Zeman. Toho míra hejtmančiny servility zaskočila natolik, že v jednom z kritických okamžiků raději uhnul pohledem a svlažil hrdlo vodou. Scénu lze zhlédnout od 27. minuty záznamu ČT. 

Lidský rozměr celé představení získalo až v okamžiku zúčtování, kdy Vildumetzová předložila Zemanovi seznam položek k vyřízení. Je to chvíle, kdy přetvářku střídá až dětinská naivita. Hejtmanka na sebe totiž prozradila, že si od Zemanovy přímluvy v Rusku, Uzbekistánu a Kazachstánu slibuje obnovené letecké linky z Varů do Jekatěrinburgu, Taškentu i do Astany. Ve svých dalších představách pak Zemanovi připisuje moc obstarat lepší nemocnici, peníze na silnice i na rekultivaci těžbou zdevastované krajiny.  

Jestliže původní bizarní výjev vysvětluje kalkul spojený s obrovskou naivitou, je třeba zmínit i podstatnou okolnost oné vypočítavosti. Mračková Vildumetzová totiž buď přehlíží význam slov, anebo ze svého myšlenkového světa vytěsňuje realitu. Pokud by totiž brala v potaz, že je Miloš Zeman dvojnásobně soudně potvrzený lhář, který podráží spojence ve světě a doma na památné místo listopadu 39 a 89 přivedl partičku bývalých komunistů, kremlofilů a xenofobů, sotva by se mohla sklánět před jeho „moudrostí“.

A má-li hejtmanka takové sklony, může upřít pozornost k dílu předního domácího klasika, které se Vildumetzových nedorozumění přímo dotýká: „Nebo, dejme tomu, chytrý politik může býti docela dobře taškář a škůdce republiky; ale rozumným politikem nazveš jen toho, kdo dovede řídit věci k obecnému užitku a chvályhodně; kdežto moudrý politik, pánové, to jistě cítíte všichni, zkrátka takovému se říká otec vlasti nebo podobně; z toho je vidět, že má moudrost něco zvlášť srdečného.“ (Karel Čapek, Kniha apokryfů).