Potřeba dohody 28 premiérů a prezidentů a s nimi 751 poslanců nad obsazením nejvyšších funkcí Evropské Unie činí ze sestavování vlád z jednotlivých zemí zdánlivě triviální úkol. Ale úkol, který v praxi často zabere mnoho měsíců. Zdá se tedy, že vznik „dohody“ během pár desítek hodin na počátku tohoto týdne je velký úspěch a ukázka umu politiků.

Ale platí to jen do určité míry. A stojí za to podívat se na pozadí tohoto procesu.

Nejprve trocha teorie

Smlouvy určující pravidla fungování Unie popisují postup na jednu stranu docela jasně, na stranu druhou (což platí nejen zde) spoléhají na dobrou vůli aktérů a ochotu spolupracovat. A hlavními aktéry jsou nejvyšší představitelé zemí Unie (premiéři či prezidenti – Evropská rada) a poslanci Evropského parlamentu. Nutno dodat, že politická struktura obou skupin se nutně liší – první vzniká postupně ve volbách v jednotlivých zemích, druhá jednorázově volbami do EP. A post nejdůležitější, o který se hraje, je post šéfa Evropské komise (která sice ani tak nerozhoduje, jak u nás část politiků tvrdí, ale má exklusivní právo navrhovat zákony a dbát na jejich dodržování).

Smlouva ukládá Radě navrhnout kandidáta na tento post, kterého pak parlament schvaluje. Tahanice o to, kdo má hrát větší roli, jsou přitom staré tak jako sama smlouva. Ve hře je jak transparentnost procesu, tak i smlouvou stanovená povinnost Rady přihlédnout k výsledku voleb.

Většina minulého parlamentu za transparentní řešení považovala to, že politické skupiny před volbami navrhnou své kandidáty, a ten, jehož politická frakce ve volbách vyhraje, bude na šéfa Komise nominován (koncept vedoucích, špičkových kandidátů). Rada naopak preferuje výběr „svého“ muže či ženy za zavřenými dveřmi, který bude přijatelný pro co nejvíce premiérů a prezidentů. Rada má přitom v této “hře” lehce navrch, neb dělá první krok.

Druhým sporným bodem je koncept, jak má být dohoda v Radě nalezena. A zde, dle logiky trhovců, se aktéři rozhodli položit na stůl co nejvíce pozic v Unii tak, aby jejich rozdělením bylo uspokojeno co nejvíce zúčastněných. Bez ohledu na to, zda mezi těmito pošty existují logická spojení, anebo dokonce, zda o nich Rada vůbec rozhoduje.

Hledání šéfa Komise

Logika přístupu parlamentu vedla k tomu, že by se šéfem Komise měl stát kandidát vítězných lidovců Manfred Weber (autor je členem jejich politické frakce EPP). Jeho šance však záhy pohasly na dvou problémech – na očekávaném odporu Rady (kde hlavní důvody byly to, že pan Weber neprošel vládními posty, ale zastával „jen“ klíčové pozice v parlamentu, a to, že Rada by tímto rezignovala na svou možnost kandidáta sama vybrat), ale kupodivu i v parlamentu, kde dvě hlavní politické frakce, které koncept „špičkových kandidátů“ podporovaly – socialisté a liberálové – náhle změnily svůj postoj. Ukázalo se tak, že tento koncept byly zřejmě připraveny akceptovat pouze tehdy, pokud by vyhrály ony. Jakkoliv to bylo zejména pro poslance EPP těžko stravitelné, fakticky se tím cesta pana Webera (který by dle mé zkušenosti mj. byl velmi dobrou volbou pro země střední a východní Evropy) do čela komise zavřela.

Zřejmě (nejen) z dílny kancléřky Merkelové, která mívá odvahu jít do rizika a navrhovat funkční kompromisy, se následně zrodil návrh, aby se šéfem komise stal špičkový kandidát na pásce druhých socialistů, pan Timmermans, který byl respektovanou “dvojkou” Junkerovy Komise. EPP měla být „kompenzována“ jinými posty. Ještě předtím, než se proti tomuto scénáři zvedla vlna odporu politiků EPP (argumentující tím, že jejich frakce vyhrála volby), jej velmi razantně odmítlo Maďarsko a Polsko (Timmermans odpovídal za postup Komise ve věci tamního porušování principů právního státu), ke kterým se přidal český premiér a zřejmě částečně i italský premiér Conte. Jakkoliv volba kandidáta na šéfa komise předpokládá většinové rozhodnutí, snaha byla hledat konsensus, takže ostrý nesouhlas části států se ukázal být problém, bez ohledu na to, jestli by dokázaly dát dohromady blokační menšinu. Pád tohoto scénáře pod stůl znamenal odmítnutí EPP „přepustit“ post předsedy komise socialistům.

V této chvíli, přesně v pondělí večer, se „odněkud“ objevil návrh na nominaci německé političky z frakce EPP, pani Urshuly van der Leyen, který, v kombinaci s rozdělením dalších postů mezi některé členské země (a přísliby něčeho dalšího), získal nakonec překvapivě rychle širokou podporu (i když kancléřka Merkelová se z vnitropolitických důvodů formálně při hlasování zdržela).

Další obchody a pohled na ně

Rada se zároveň shodla na tom, že nástupcem Donalda Tuska ve funkci předsedy Evropské rady bude belgický premiér Charles Michel (což je jediná nominace, která je i definitivně schválena), šéfkou CB Christine Lagarde (Francouzka, nyní respektovaná šéfka MMF), evropský “ministr zahraničí” Josep Borrell (španělský socialista), dvojkami v Komisi bude Margrethe Vestager a Frans Timmermans (oba špičkoví kandidáti, za liberály, resp. socialisty) či že šéfem parlamentu na první polovinu období se stane bulharský socialista Sergej Stanišev.

Je o jistě obchod, který přítomným premiérům a prezidentům dával smysl (3 ze 4 hlavních postů měly připadnout nominantům velkých zemí EU), neb co šlo zobchodovat, se zobchodovalo, anebo, pozitivněji, byl nalezen kompromis se širokou podporou. Kritiků dohody, i přesto, že zahrnuje některé velmi renomované osobnosti, je hodně. A důvody se nehledají obtížně.

První logická námitka je samozřejmě ta, že obchodování pozic, tedy předurčení země (zemí) odkud se hledají kandidáti, nevede k nalezení těch nejvhodnějších osob pro danou funkci.

Druhá pak tkví ve zjevné dominanci velkých, vlivných zemí, zatímco například celý region střední a východní Evropy vyšel zcela naprázno (neb parlament Evropskou radou „doporučenou“ kandidaturu bulharského poslance kvůli jeho osobním „šrámům“ odmítl).

Patrně nejméně přijatelné pro Evropský parlament je to, že se ho Rada pokusila odsunout do pozice “kývače”, tedy aby jen mechanicky odsouhlasil to, co si premiéři a prezidenti za zavřenými dveřmi dohodli.

Toto vše dohromady pak vytváří poměrně značnou nejistotu ohledně toho, zda bude tato “dohoda” naplněna, jak ostatně již ukázala zmíněná volba šéfa parlamentu (zvolen byl nakonec italský socialista David Maria Sassoli, který má v EP dobrou reputaci, což však zhatilo snahy o „geografickou rovnováhu“ a nepotěšilo ani italského premiéra, neb pan Sassoli je zástupce italské opozice).

Přitom dohoda z Evropské rady zahrnuje, jak již naznačeno, velmi dobré kandidáty (paní Lagarde a Vestager, pan Timmermans) i kandidáty velmi perspektivní (paní van der Leyen, která se ale se všemi zákoutími evropské politiky bude ještě potřebovat seznámit), které však mechanismus jejího vzniku ohrožuje. Její slabá místa asi bude vnímat každý politický směr jinak, pro mne osobně je to hlavně španělský socialista Borrell.

Zda se podaří během pár týdnů personálně “nastartovat Unii”, anebo zda jednání budou pokračovat, je nyní nesnadné říct. I když, vzhledem k obvyklé pragmatičnosti parlamentu, bych osobně o něco vice vsadil na první možnost.

Obchody a my

Co je naopak zcela jasné, je to, že vlivem „vyjednávací taktiky“ dua Viktor Orbán a Andrej Babiš jsme hlavními poraženými v tomto hektickém procesu stali my a vzali jsme s sebou, zdá se, i celý region střední a východní Evropy. Právě goegrafická nevyváženost dohody o rozdělení vrcholných postů je něco, co s sebou potenciálně nese nedůvěru k fungování evropských institucí, přitom, jak minulost ukazuje, kdyby náš region postupoval chytře a pragmaticky, dobral by se jistě k mnohem lepšímu výsledku. I přes to, že v Unii bychom měli být všichni „stejní Evropané“ a klást zájem naší společné Evropy na první místo, není takovéto vnímaní zdaleka vlastní většině společnosti. Proto je toto selhání našeho premiéra ve vyjednávání třeba hodnotit jako závažné.

Podrobnější vysvětlení mého názoru najdete zde.

Autor je europoslanec za TOP 09.