Lubomír Štrougal působí skoro jako ctihodný stařík. I za normalizace byl brán mnoha lidmi jako ten méně horší a jistě chytřejší než Jakeš, Biľak a další, o kterých bylo jasné, že jsou to sekerníci starého stylu a moc bystrosti nepobrali. To nic nemění na tom, že dnes dvaadevadesátiletý Štrougal byl celý život vysokým činitelem zločinného režimu a je podezřelý z toho, že se na komunistických zločinech podílel. Mimo jiné že má odpovědnost za smrt mnoha lidí na železné oponě, za což nebyl prakticky nikdo ani po roce 1989 potrestán.

Od roku 1954 byl Štrougal ministrem zemědělství a především v letech 1959 až 1965 ministrem vnitra. Už legendární je jeho účast na zatýkání bývalého ministra vnitra Rudolfa Baráka obviněného z pronevěry, u kterého byl spolu s tehdejším prezidentem Antonínem Novotným. Barák vzdoroval a Novotný se obrátil na Štrougala s otázkou: „Tak můžu ho teda zatknout, nebo ne?“ Štrougal ho ujistil, že může.

Od roku 1968 do 1988 byl předsedou federální vlády ČSSR a stoupenec Gorbačovovy perestrojky, ale nakonec byl z vysokých funkcí odstraněn. Během devadesátých let pokusy ho stíhat za mrtvé na hranicích skončily do ztracena.

Teď se dávné události znova vynořily. Německá Platforma evropské paměti a svědomí loni v srpnu podala trestní oznámení na 67 představitelů komunistického režimu. Platforma podala trestní oznámení na skoro sedmdesát českých a slovenských občanů, kromě Štrougala také na Miloše Jakeše (94) a Petera Colotku (92).

Výkonná ředitelka platformy Neela Winkelmannová uvádí, že získali „dosud neznámé dokumenty, mezi nimi tajný rozkaz jednoho z hlavních podezřelých, ministra vnitra a pozdějšího premiéra ČSSR Lubomíra Štrougala, který dokládá systematické a plánované pronikání komunistických tajných služeb a pohraniční stráže na území sousedních západních států.“

O Štrougala nemají zájem jen Němci. Polský Institut národní paměti začal vyšetřovat okolnosti smrti třiadvaceti Poláků, kteří za vlády komunistů po zásahu elektrickým proudem zemřeli na československých hranicích. Za jediného žijícího viníka označila Platforma evropské paměti a svědomí právě Štrougala. Podala proto podnět k jeho trestnímu stíhání. Podle Poláků má jako ministr vnitra na svědomí smrt nejméně šedesáti lidí. V Česku a na Slovensku je už jeho vina promlčena, v Polsku by ale bylo možné Štrougala stále stíhat.

Mohlo by se stá, že Štrougal a Jakeš a další skončí za polskými nebo německými mřížemi? To sotva někdo může očekávat. I kdyby to k něčemu takovému směřovalo, nejspíš by se po četných odvoláních konce svých procesů nedožili, ačkoliv zatím jsou komunističtí kmeti pozoruhodně čilí. Polákům se to nepovedlo ani s jejich vysokými činiteli, jako byl generál Jaruzelski a ministr vnitra Kiszczak.

Přesto by takové procesy měly smysl, protože by v době, kdy se vynořují názory ve stylu „nebylo za socialismu všechno špatné“, připomenuly pravou tvář režimu, který se zaštiťoval lidem, ale na lidi se přitom v lepším případě kašlalo, v tom horším přišli jeho odpůrci o život, zdraví a práci nebo museli odejít za lepším životem na Západ. Někteří, protože ze země nebylo snadné vycestovat a pro většinu lidí to bylo západním směrem nemožné, se o to pokusili takzvaně ilegálně. Ilegální byl ve skutečnosti komunistický systém, protože k lidským právům patří i to, že každý má právo svou zemi opustit a zase se do ní vrátit.

Pořád se potýkáme s tím samým. Minulý režim je podle našeho zákona zločinný, ale konkrétní zločinci nikde.