V poslední době je velice populární zmiňovat, že v politice už neexistuje rozdělení na pravici a levici. Nebo že je přinejmenším vyčpělé a nemá smysl. Je tomu opravdu tak? Není to spíše tím, že relevantní politické strany nejsou schopné takový obsah své politiky generovat?

Musely by být odvážné a přicházet s kontroverzními tématy. Nesměly by mít mezi sebou pouhé kosmetické rozdíly. Přitom souboj pravice a levice jako ideologický souboj nezmizel. Pouze jeho nositelé na něj rezignovali, a to napříč relevantními stranami.

Je to nepochybně jeden z více důvodů, proč jsou takzvané tradiční strany nyní v defenzivě proti novým, catch-all stranám či populistům. Ti mají ulehčenou práci i tím, že k silným pravolevě vyhraněným postojům stran pak sami nemusejí zaujmout postoj ano či ne. To by jim jinak odhánělo voliče. Dnes se ale často považuje za ideální žádný program vlastně ani nemít a nenaštvat voliče odlišným názorem.

Politika se u nás scvrkla na pouhou dojmologii, kdo je větší zloděj nebo neschopa.

Naposledy fungoval střet pravicových postojů s levicovými za éry Mirka Topolánka. Nejenom v kampani před volbami v roce 2006, kdy se po ulicích rozdávalo takzvané daňové kolečko, které vysvětlovalo konkrétní výhody plánovaného snížení daně z příjmu ze strany ODS. Na pravicový obsah pak nezapomněli ani při vládnutí: Vláda zjednodušila podnikání, zakládání firem, zjednodušil se živnostenský zákon, proběhla daňová reforma a přišlo se s užitečnými Czechpointy. I Topolánkovu vládu provázely skandály stejně jako každou jinou vládu. Ale přesto po volbách zase zvítězila pravice, a to s ještě větší silou a nevídaným potenciálem 118 hlasů ve sněmovně.

Jenže další pravicová vláda premiéra Nečase se už pravicově nechovala. Zvyšovala daně a neprovedla v podstatě nic zásadního pro svého voliče. Ten přestal mít důvod, proč tyto strany volit. Navíc samozřejmě přišly tradiční skandály. Chyběla ale především nějaká vlajková loď pravice, když nepočítám plošné škrty. Výsledek známe a význam pravice je ve sněmovně od té doby mizivý.

Určitě můžete namítnout, že klíč je v programu. ODS ho má pravicový, ČSSD je nalevo. Ale dlouhé programy nikdo nečte. Pro voliče je zkrátka nutné mít několik srozumitelných bodů, konfrontovat s nimi oponenty. Vysvětlovat je veřejnosti.  Nyní to navíc vypadá, že kupříkladu ČSSD nemá jasno, koho chce vůbec oslovit. Sobotka mluví o městském liberálním voliči, to je však spíše volič Pirátů a Zelených. A aby toho nebylo málo, o stejného voliče začala s mladým Dominikem Ferim bojovat i TOP 09. Nevím, jestli se pánové nesnaží vměstnat do příliš malého výtahu, který navíc nejede do nejvyšších pater.

Sympatické je, že na rozdíl od výše zmíněných stran vyrazila do boje o svého tradičního voliče resuscitovaná ODS. Jednoduché to ale mít nebude, na každou byť i třeba upřímně míněnou programovou tezi bude logicky vznesena otázka, proč ji ODS neprosadila, když k tomu měla příležitost. Navíc ani sebelepší programové teze nepadnou na úrodnou půdu, když se budou prezentovat bez potřebného sex appealu. Obsah potřebuje dobrý nosič. Při vší úctě k tomu, co pro ODS udělal, takovou osobností předseda Fiala zkrátka není, tečka. S přímočarou hovorovou babišštinou plnou úderných slov se zkrátka nedá bojovat profesorskou větou rozvitou. To je moc slabý kalibr. Osobnost lídra typu Topolánka dnes ODS chybí.

Proto to zatím vypadá, že letošní sněmovní volby budou teprve generálkou a skutečného návratu k střetu hodnot se dočkáme až někdy příště. Abychom se posunuli od nepolitické, a tedy vyprázdněné politiky k politice s nějakým reálným obsahem. Uvidíme, kdo s takovou nabídkou bude schopen přijít, neboť i Andrej Babiš se možná bude muset na politickém spektru také nějak vyhranit.

P. S.: Podobný problém je i v dalších státech Evropy, kde jsou tradiční strany v defenzivě, díky pocitu lidí, že strany jsou vlastně jedna stejná banda. Pokud nebudou schopny reagovat, budou postupně nahrazeny.