V posledních pěti letech se Albánie zařadila mezi oblíbené turistické destinace Evropy. Návštěvníky přitahuje průzračnou vodou místních pláží a nedotknutou přírodou. Přes svoji nelehkou historii se ze země stává rekreační letovisko. Navzdory znatelným kulturním rozdílům stojí za to Albánii navštívit. Mile vás překvapí příznivými cenami i vřelým přijetím místních.
I když je Albánie už deset let kandidátskou zemí do Evropské unie, při její návštěvě poměrně rychle zjistíte, proč se její status tak dlouho nezměnil. Hned na letišti na vás čeká dlouhá řada místních prodávajících SIM karty, s nimiž se budete moci připojit k místnímu operátorovi. V případě, že neplánujete zůstat v hlavním městě Tiraně, je dalším krokem vypůjčení auta. Půjčoven je přímo na letišti bezpočet. Pokud očekáváte nové auto bez jediného škrábance, jste ve špatné zemi. I takové modely zde při troše hledání najdete, ale jděte raději do poškrábaného či malinko nabouraného vozu. K místní infrastruktuře se hodí více.
Přestože některé hlavní silnice byly opraveny díky zahraničním fondům, mnohé z nich jsou stále extrémně děravé. Občas se také můžete setkat s odpadky v silničních náspech. Po cestě z hlavního města do jakéhokoliv z přímořských letovisek vás kromě výhledu na přírodu možná překvapí místní nedostavěné či polorozpadlé domy. Co je však vždy v zachovalém stavu, jsou minarety. V zemi totiž převažuje islámské náboženství, což je pozůstatek dlouholeté osmanské nadvlády. Pětkrát denně tak uslyšíte volání k modlitbě.
Nekonečné pláže
Jakmile necháte děravé silnice a opuštěné stavby za sebou, přiblížíte se k blyštivému Jaderskému moři. Jedním z největších letovisek je město Drač, které ukazuje snahu Albánců přiblížit se rezortům podobným těm v Itálii či na jihu Francie. Nekonečná písčitá pláž je osázena lehátky a slunečníky. Pokud vás neláká rezortní vyvalování se mezi stovkami jiných turistů, zamiřte na jih země. Téměř na hranicích s Řeckem se nachází městečka Saranda a Ksamil, z nichž se během půl hodiny dostanete na klidnější místa.
Místa, jako je Buneci, Borch, Queparo nebo Llamani, vás přenesou na malebný řecký ostrov. Kamenné plážičky, průzračná voda a lehký vánek dokreslí idylický dovolenkový obraz. Zpět do Albánie vás ale rychle přivede zvuk zvonců na krku krav, které můžete potkat i na pláži. Na klikatých cestách vedoucích po pobřeží zase dávejte pozor na koně, stáda koz a divoké psy. Zvířata na silnici zde nejsou ničím výjimečným, proto raději jezděte opatrně. Místní razí na silnici heslo „kdo dřív přijde, ten dřív bere“, a tak vás dopravní situace, v nichž se můžete ocitnout, často překvapí. Nejjednodušší je adaptovat se.
Historické památky
Kvůli spletité historii najdete po celé zemi mnoho vojenských bunkrů a základen. Všude platí zákaz focení podobných funkčních objektů. Zajímavostí je například tunel Porto Palermo nedaleko pláže Borch. Jde o ponorkový bunkr vybudovaný v Albánské lidové socialistické republice za vlády vůdce Envera Hodži. Pravděpodobně sloužil jako domovská základna pro rychlá útočná plavidla. Dnes se k němu dostanete po skalnaté stezce bez omezení.
Mezi oblíbené turistické destinace patří vnitrozemské městečko Gjirokastër, jehož centrum je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO. Staré město si totiž zachovalo charakter osmanského osídlení, pro nějž jsou charakteristické stavby z kamenných destiček. Dominantou je pevnost, která dnes slouží jako vojenské muzeum. Úzké dlážděné uličky se spoustou malých podniků a prodejen suvenýrů zlákají téměř každého návštěvníka.
Albánské Alpy
Tři čtvrtiny albánské půdy jsou hornaté, což nabízí široké možnosti pro pěší turistiku a úchvatné výhledy, které mohou konkurovat Švýcarsku, Rakousku a Francii. Mezi známé stezky patří například ta z Valbony do Thethu, kde na vás čekají zelené pastviny a bukové lesy. Pokud upřednostňujete přírodu před mořem, navštivte národní park Vjosa Wild River, který chrání jednu z posledních divokých řek v Evropě.
Pro zdatnější turisty je zde nadnárodní trasa s názvem Vrcholy Balkánu, vedoucí nejen přes Albánii, ale i Kosovo a Černou Horu. Pastýřské stezky a pěšinky se vinou vysokohorskou krajinou až do výšky dva tisíce tři sta metrů nad mořem a vedou horskými scenériemi s rozmanitou, dechberoucí krajinou, od zelených údolí po křišťálově čistá horská jezera, vodopády, řeky a odlehlé malebné horské vesničky, v nichž jako by se zastavil čas.
Albánie má jedny z nejpestřejších dějin evropských zemí. Osudem země se stala nadvláda mocnějších. V průběhu staletí byla Albánie opakovaně dobývána římskou, osmanskou a bulharskou říší, přičemž každá z nich se na zemi podepsala. Bouřlivá historie je dodnes patrná v celé moderní Albánii. Osmanská architektura dominuje městům, zatímco jaderné bunkry z konce dvacátého století jsou rozesety po celé zemi. Po značnou část dvacátého století byla země zcela uzavřena západnímu světu a vyvíjela se odděleně od svých sousedů.
Komunistický režim padl na začátku devadesátých let. Poté následovalo období zmatků, rozkrádání a ekonomického rozpadu, jež vyvrcholilo nepokoji v roce 1997. Po hospodářské krizi se v roce 2009 stala Albánie členem NATO a začala se přibližovat standardům evropských zemí. Svůj zájem o růst a prosperitu projevila země i žádostí o členství v Evropské unii.
Co se týče aktuálního stavu země z pohledu návštěvníka, jsou zde hmatatelné rozdíly. Odpadky na ulicích kvůli nedostatečnému množství popelnic, rozpadlé či neexistující chodníky či autobusové zastávky uprostřed kruhových objezdů zvednou nejedno obočí. Nicméně je zde vidět i snaha místních a zájem o poskytnutí kvalitních služeb. Jako turista se zde budete cítit bezpečně, i když pro ženy bude komfortnější jet ve skupině či s muži. Albánci jsou známí svojí pohostinností, a pokud se jich na cokoliv zeptáte, budou se vám snažit pomoci, i když nebudou rozumět ani mluvit anglicky.