Málokdo chce nahlas pojmenovat jeden ze základních problémů, s nimiž se naše demokratické nastavení musí potýkat. Je jím totiž specifická skupina obyvatelstva, kterou bychom mohli nazvat „rudí důchodci“. Je přitom jasné, že nejde o všechny voliče staršího věku. V Česku máme početnou skupinu lidí staršího věku, kteří obstáli za komunismu a nepodléhají ani současným vládcům. Při prostém pohledu na data z průzkumů je ale jasné, že masa seniorů, kteří chronicky podléhají bolševické, zemanovské a babišovské propagandě, je značné množství. 

Aby bylo jasné, že tu v žádném případě nejde o urážení starších lidí, tak je třeba jasně určit, co to je voličská skupina „rudých důchodců“. Podle statistik máme v naší zemi asi 2,4 mil. obyvatel v důchodovém věku. Pouze zhruba třetina z nich je voličsky aktivní na straně Miloše Zemana, Andreje Babiše, komunistické strany či Okamurova SPD. Vykazují přitom vysokou aktivitu, voličskou disciplinovanost, sledování dezinformačních médií a umí se nově organizovat i přes internet a používat ho k šíření lží, kterým bezmezně věří.

Když herečka Eva Holubová v rozhovoru pro DVTV pronesla, že její generace musí „vychcípat“, aby se u nás přestali dostávat k moci lidé typu Andreje Babiše, bylo zle. Na adresu populární herečky začaly mířit ze sociálních sítí sprosté nadávky a především komunisté se předháněli v tom, kdo Holubovou znectí více. Holubová přitom neomaleně a bez servítků vyjádřila jeden z podstatných problémů postkomunistické společnosti. A rozhodně tím nemyslela, že je každý starší člověk vinen současnou situací.

S obdobnou situací se setkal i Tomáš Goláň, který na sociálních sítích upozornil na sklon starších lidí šířit dezinformace. Opět přišla řada sprostých vzkazů a slovních útoků. Málokdo si přečetl celý senátorův příspěvek a žlučovitě se vyjadřoval pouze k jeho části.

Přitom Holubová i Goláň přesně popsali současnou situaci v naší zemi. Expresivně ukázali na jeden z jasných důvodů, proč je možné mít na Hradě Miloše Zemana a ve Strakově akademii Andreje Babiše. Právě voličská skupina „rudých důchodců“ má ráda normalizační ozvěny v politice vládní garnitury i prezidenta republiky. Když ještě tato skupina vidí u svých politických vůdců náznak takzvané „lidovosti“, tedy přisprostlost, aroganci a pavlačové chování, tak jsou doslova šťastní. Mají pocit, že jde o projevy síly.

Navíc, pokud se vytvoří pocit, že všechny strany po revoluci na důchodce naprosto kašlaly a samozvaný zachránce národa zajistí, že bude líp, tak tento typ seniora zpozorní.

Je jistě pravda, že pro mnohé dřívější politiky byli starší lidé na okraji zájmu, ale nejde to takhle hloupě paušalizovat na celou polistopadovou politickou reprezentaci. Politická propaganda funguje stejně jako slevové akce v supermarketech. Zatímco při nich je spořivý, často starší člověk, ochotný projet celé město za levnějším rajčetem, u politiky to funguje snadněji. Stačí totiž jednou za několik let dojít k některým volbám a dát hlas tomu hodnému pánovi, který slíbil o stovku na důchod víc a k tomu dráhu zdarma.

Naivní a obvykle venkovský prototyp narudlého seniora vůbec nepřemýšlí o tom, že se v politikovi, který předstírá, jak ho chrání a jak se o něj moudře stará, může skrývat šmejd, který ve skutečnosti zneužívá slabost nebo zahořklost pro svůj prospěch. Političtí lídři, kteří zneužívají naivní důchodce, jsou z morálního hlediska přesně ti samí cynici, jakými jsou oni podvodníci s předraženými hrnci nebo dekami. Stejně jako si za těžce vydělané peníze odnesete z předváděcí akce šunt, za vhozený hlas Babišovi a Zemanovi dostanete pouze falešné sliby a lži.

Rudí důchodci se pak za směšné dárky populistů a pocit bezpečí odměňují fanatickou aktivitou. Šíří řetězové maily s vulgárními urážkami demokratů, či lidí z měst a dokonce i příslušníků vlastní generace, kteří si narozdíl od nich zachovali soudnost.

Někomu zkrátka stačí cestování vlakem a autobusem zdarma, někdo chce o něco víc. Třeba zachování svobody, kterou přinesl Listopad 1989. Na ty druhé se nadávat smí kdekoliv a také se to děje. Opovažte se ovšem upozornit na nezodpovědné chování důchodců, kterým vůbec nejde o budoucnost dalších generací. Tím si podepíšete ortel a můžete se spolehnout, že se stanete terčem hněvu naivnějších seniorů, komunistů a členů Babišovy sekty.

Jakou máme možnost se této skupině postavit při její schopnosti se zorganizovat. Je mírně řečeno cynické a nepřijatelně nenávistné uvažovat o tomto problému v rovině, jakou vyjádřila Eva Holubová. Jsou v principu dvě možnosti. Buď se pod tlakem nové situace či nových lídrů tato skupina rozdělí a nebo lze proti skupině rudých důchodců postavit srovnatelně zorganizovanou a aktivní skupinu demokratů, a to napříč všemi věkovými kategoriemi. Mimo jiné k tomu potřebujeme nejen mladé politiky, jakými jsou piráti, ale i starší politické lídry, kteří generačním pocitům seniorů rozumí a přitom stojí názorově v moderním otevřeném světě. Volání po mladých v politice by nemělo zničit vědomí, že zkušenosti dobrých starších lidí jsou rovněž k obnově demokracie potřeba.