NÁZOR / Ruští opoziční publicisté Igor Eidman a Sergej Sovětkin vyvodili scénář vypuknutí občanské války v Rusku na pozadí dřívějších střetů. Za její možný spouštěč označili konflikt mezi krajním ruským nacionalistou Jevgenijem Prigožinem a čečenským vůdcem Ramzanem Kadyrovem. Protože konflikt těchto ve všech ohledech „autoritativních“ osob byl rychle vyřešen, zasáhla do diskuse Překrásná budoucnost Ruska (PRB), což je doktrína opozice kolem Alexeje Navalného.
Chci, aby bylo jasno. Obavy a strach z vypuknutí druhé občanské války v Rusku jsou značně přehnané.
Za prvé, druhá občanská válka nemůže začít, dokud neskončí první.
Za druhé, plnohodnotná občanská válka vyžaduje kromě politické krize tři podmínky: přítomnost občanů, přítomnost zájmů těchto občanů, které jsou ochotni je hájit, a přítomnost spouštěče v podobě lidové ideje, která může dát bratrovražednému boji smysl.
Všechny tyto podmínky byly před 106 lety v carské říši aktuální a myšlenka „uloupit uloupené zboží“ fungovala v Rusku účinněji než kdekoli jinde. Nyní tyto podmínky neexistují, ale o tom později.
V důsledku toho nyní nejde o rozpoutání nové občanské války, ale spíše o opak, o podmínky a načasování jejího konce. Co se tedy stalo? Střet mezi Kadyrovem a Prigožinem není pro Čečensko bezvýznamný – nejde o nic jiného než o osvědčenou techniku zvyšování ratingu pomocí ruského nacionalismu. Ani Kadyrov, ani Prigožin válku nepotřebují. Prigožin však potřebuje sledovanost. Je to režisér a hlavní dirigent závěrečného dějství dramatu s názvem Tisíciletá historie Ruska – čestný ruský mistr mnoha tahů.
Smysl této akce je nesmírně jednoduchý a primitivní – udržet potřebnou míru populismu. Veškerá Putinova moc je závislá na manévrování populismem poslušného, nezkaženého a intelektuálně nedostatečně vybaveného lidu. Putin a jeho okolí si dobře uvědomují, co se stalo. Prohráli! Vydírání už nefunguje. Porážka je nevyhnutelná. Ale oni se budou držet moci a svých bezcenných životů až do hořkého konce. Lidé je za jejich zločiny neodsoudí. Neodsoudí je za zbytečnou smrt nevinných Rusů, a to nejen v bezdůvodné agresivní válce na Ukrajině.
Avšak Putin si je dobře vědom toho, že mu lidé porážku neodpustí. Proto musí udělat něco, co by je potěšilo – představit „člověka“, kterému rozumí, který mluví jazykem, jemuž jeho poddaní rozumí. Rukama tohoto „člověka“ obětovat k pobavení těchto lidí některé vůdce, zejména proto, že tento „člověk“ předvedl způsob řešení takových otázek kladivem. K tomuto řešení patří i vyhození hráze Kachovské vodní elektrárny ruskými vojsky do povětří, aby si Putin a jeho banda tímto podlým činem vynahradili pokoření z blížící se porážky. Vždyť nyní každý vidí, že silový zdroj moci je vyčerpán, nikdo by nezabránil milionovému protestu v Moskvě s obsazením vládních budov atd. Ale to není potřeba. A právě takové akce budou správně pochopeny a budou populární. Říká se, že bylo napácháno maximum škod. Jak rádi to dělají.
Řeči o rozštěpení elit a rádoby důkazy o tom jsou značně přehnané. K elitám patří vorpatrioti (vor v zákoně je šéf mafiánského gangu), částečně i podnikatelští patrioti, kteří jsou zároveň nastrčenými osobami samotným Kremlem. Válka o přerozdělení jejich majetku je z tohoto důvodu zásadně nemožná. A jakmile Západ zahájí proces delegitimizace a tím pádem odnětí majetků všech Abramovičů, Usmanovů, Melničenků a dalších Putinových oligarchistických loutek, pak si uvědomí, že jejich boj je zbytečný.
Když zmínění soudruzi mluví o nevýslovném bohatství, které mohlo zásadně změnit život lidí, ale bylo rozkradeno a vyvezeno, je to také podpora populismu, ale už z jejich strany. Právě za tímto účelem byl kdysi spuštěn projekt Navalnyj, který se jim pak buď vymkl z rukou, nebo pokračuje za jejich dohledu.
Pokud jde o biliony vyvedené ze země, s přihlédnutím k výkyvům cen energií a hlavních položek ruského exportu, jedná se zhruba o tři biliony dolarů za třicet let. Zároveň se část těchto peněz do Ruska vrátila v podobě investic. Tři biliony za třicet let. S těmito penězi nelze v zásadě nic zlepšit, ale je možné krást, pořizovat paláce a stavět jachty.
Chci tím říci, že za populismem je elementární neochota pracovat a provádět reformy shora i zdola a současně řídit „vlastenectví“ v podobě eskalace závisti. O nesčetných bohatstvích Ruska lze mluvit, jak chceme, ale vzhledem k jeho iracionalismu se bez rozvoje lidského kapitálu neobejdou.
Z tohoto hlediska má konec ruské občanské války pouze dvě vyhlídky:
– rychlé a úplné zničení Ruska v jeho závěrečné fázi
– racionalizace Ruska
V druhé a preferovanější variantě bude základním pojmem svoboda. Národy Ruska budou moci prostřednictvím svobodného projevu své vůle, spíše zdola než shora, rozhodnout o své budoucnosti. Je tu však jedno ale.
V obou případech, kdy do Ruska přišla skutečná svoboda, se ruské národy jak v roce 1917, tak v roce 1991 rozhodly ji využít k získání nezávislosti. Těžko může někdo zpochybňovat svobodnou volbu Finů, Poláků, pobaltských národů atd. A když skutečná svoboda Rusko opustila, byla nahrazena diktaturou a rabováním. Mám nejasnou pochybnost, že ať se děje, co se děje, v současnosti už žádná jiná volba než mezi zmíněnými možnostmi neexistuje.
Autor je předseda Svobodných Rusů v České republice.